Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Dvě glosy
datum / id14.01.2019 / 493277Vytisknout |
autorzeleda
kategorieÚvahy
zobrazeno89x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Toto jsou dvě glosy, případně fejetonky, jak to kdo vnímá, z obsáhlejší publikace, na kterou nijak nespěchám a přidávám tak podle nálady a inspirace další texty. 

Dvě glosy

Kdo říká, že je stáří moudré?

Naše tělo je neobyčejně důmyslný organizmus. Bohužel občas i trochu svéhlavý. Většinou si dělá, co samo chce, a to zpravidla ve chvílích, kdy to člověk nejméně potřebuje. A hlavně navzdory člověku, který v tom umíněném těle vězí. Je ale zajímavé, že čím je člověk starší, tím je jeho tělo zarputilejší a nevyzpytatelnější.

Před časem, v  jednom ze svých zahrádkářských pořadů, dokumentoval tehdy již letitý Přemek Podlaha před televizní kamerou, názorně svůj zasvěcený komentář.  Vrchovatě si čímsi naložil kolečko, a zamířil s  ním přes celou zahradu až ke kameře. Tam se zastavil. Velmi zvolna se ohnul, položil kolečko na zem a pak se pomalu a s viditelným úsilím narovnával. V jeho tváři se zračilo napětí a zároveň důležitost té chvíle, probíhající před zraky národa. Když se konečně narovnal a ve tváři se mu opět objevil sebevědomý výraz ostříleného televizního matadora, pronesl onu památnou větu:

„Kdo říká, že je stáří moudré?“

Na jeho slova jsem si vzpomněl, když jsem chtěl uložit nákup ze Sparu do kufru auta. Déšť, který již od rána vytrvale zkrápěl město, se nyní změnil jen v  lehké mrholení. Než se mi podařilo kufr otevřít, klíče od auta mi spadly na zem. Dlouho jsem je sbíral. Když se mi to konečně podařilo, kopl jsem bezděky do nákupu, položeného vedle auta. Nákup se rozsypal a cvičení se opakovalo. Tato činnost mne vyčerpala. Zamkl jsem auto a šel na kávu. Při příjemném posezení jsem si znovu promítl pana Podlahu a jeho exhibici s  kolečkem. Bylo to docela vtipné, pomyslel jsem si. Dopil jsem kávu a vydal se ven k autu. Jako kdybych vlezl pod sprchu. Hlavu mi zkropil prudký déšť. Bezradně jsem pokrčil rameny a podíval se na své prázdné ruce. Můj černý deštník zůstal uvnitř obchodu opřený o koš s houskami.

 

* * *

 

Za všechno může praotec

 

To, že u nás v Čechách nemáme moře, je docela tristní. Často jsem vyčítal osudu, že mne nechal zrodit se v této krajině, která je sice velice pohledná, leč má tu vadu, že od nejbližšího teplého moře ji dělí zhruba 800 kilometrů po silnici. Říkám teplého, protože polský Balt je asi o 50 kilometrů blíž.  Jenže proti Středozemí má tohle moře fůru nevýhod.

Jednu zkušenost s Baltem, tedy nikoli polským, ale ještě enderáckým, máme se ženou již za sebou. Bylo to uprostřed léta, slunce svítilo jako o závod, voda měla třináct stupňů a vzduch šestnáct. A byl tam pořád vítr, který honil po pobřeží slunečníky, za nimi jejich uživatele i nízké ohrádky proti větru. Naše malé děti měli modré tváře i zadnice, ale spokojeně se v moři ráchaly, já byl tehdy taky spokojený, protože tam bylo moře, vlny šplouchaly o břeh s borovým hájem, ve kterém rostly houby a v dáli na obzoru kotvily trajekty.

Když jsem ale poprvé smočil nohu v teplém moři Středozemním, umínil jsem si, že tohle je to pravé moře pro mne. Později jsem se sice smočil i v jiných mořích, ale ten prvotní zážitek z vysokých španělských vln s hustou, šlehačkovou pěnou, přelévajících se daleko po pláži, z kávy a sklínek ginu s  kulisou autentických španělských slaďáků, zpívaných každého večera na pláži mladíkem se sametovým barytonem, ten se mi navěky zažral do duše.

Člověk je věčně s něčím nespokojený. Já bych konečně bral i ten Balt, i když je studený. Ale jen v krajním případě, kdyby už žádné jiné moře neexistovalo. Na Baltu však není a těžko někdy bude ten vzrušující a rozvolněný středomořský životní styl, ani dlouhé siesty při víně, nebo kapučínu, ani dědkové s fajfkami na lavičkách, řešící problémy politiky a fotbalové ligy, nejsou tam charakteristické mediterrání macchie na skalnatých stráních a nejsou tam ani prastaré, křivolaké uličky, vonící historií a spoustou květin na malých dvorcích. A hlavně tam není to optimisticky pálící jižní slunce, které vám ráno vleze neurvale až do postele a rozpaluje všechny vaše smysly.

To ovšem neznamená, že mám něco proti naší české krajině. Právě naopak. Pokaždé když přijíždím od Prahy po dálnici a před očima se mi poblíž Roudnice otevře to neopakovatelně krásné panorama středohorských kopečků, vím, že jedu domů. I náš slavný praotec při pohledu z Řípu potěšil své oko i duši. Já si tedy myslím, že moc toho vidět nemohl, protože kolem dokola byly samé lesy. Ale profesor Jirásek potřeboval naši existenci v  této krajině nějak smysluplně vysvětlit a tak měl na praotcův řipský prvovýstup jiný názor. Vytvořil mýtus. Každý národ by měl mít svůj vlastní mýtus. A když ho nemá, je třeba ho dodatečně vytvořit.

Když tak nad tím přemýšlím, musím bohužel konstatovat, že nás praotec o to moře vlastně ošidil. Tady musím souhlasit s panem Miroslavem Horníčkem, který také ve svém útlém a moc pěkném dílku Dobře utajené housle přičítá absenci českého moře právě praotci Čechovi. A pan Horníček byl moudrý člověk a dobře věděl, co říká. Praotec si mohl přeci pod Řípem jen odpočinout, posvačit a pak se zvednout a jít ještě těch 800, nebo i 900 kilometrů dál na jih. Co by mu to udělalo! Vždyť se tenkrát stěhovaly celé národy. My bychom se pak rodili u Středozemního moře, pili bychom středomořské víno z vinic, malebně rozmístěných po vápencových svazích hor, drželi polední siestu a milovali středomořské holky. A hlavně bychom koukali na moře.

 

 

* * *

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.01.2019 13:50:32vesuvanka

Děkuji za obě skvělé úvahy :-))). TIP .

První odstavec glosy "Kdo říká, že je stáří moudré",  je výstižný. Vůbec se nedivím, že Tě rozsypaný nákup rozhodil natolik, že jsi zapomněl deštník v obchodě - snad jediné štěstí toho dne bylo, že Ti deštník nikdo nezcizil, alespoň doufám.

Druhá glosa mě obzvláště potěšila - zmiňuješ neopakovatelně krásné panorama středohorských kopečků, které miluji a považuji za jednu z nejkrásnějších krajin u nás, a jsou pro mě velkou inspirací k psaní a malování. Podobnou krajinu bychom našli až ve Francii - pohoří Auergne ve Francouzském středohoří. 

Pokud jde o moře, to jediné nám chybí, jinak máme naši malou zemičku krásnou a geologicky velmi pestrou - v jednotlivých krajinách můžeme vidět podpisy snad všech geologických epoch, včetně té druhorní, jež se proslavila dávným mořem a v kamení zanechala stopy jeho bohatého života.

Moře na jihu a na severu. V roce 1982 jsme jeli s dětmi do Bulharska užít si trochu teplého moře. Opak byl pravdou, počasí se nevydařilo, od moře stále foukal studený vítr. Do vody jsme šli jen s velkým sebezapřením. Následující rok jsme jeli k Baltu, připraveni na studenou vodu a vítr, ale počasí bylo překvapivě pěkné, ani moc nefoukalo a voda teplejší než v Černém moři. Velmi příjemné bylo mnohem později koupání v Tyrhénském moři u ostrova Vulcano, vyhřívaném u pobřeží fumarolami.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.