Toto je drobná epizoda z jedné našich dvou cest po magickém Sinaji a Předním východu. Cesta ke klášteru sv. Kateřiny i samotná jeho prohlídka je skutečným zážitkem. 

On vlastně byl budován jako pevnost. Bylo třeba chránit klášter hlavně před kočovnými beduíny. Co se týče muslimského světa, který klášter od dobytí Egypta prorokem Mohamedem obklopuje, tak od toho měl klášter celou dobu své existence klid. V klášterních sbírkách existuje totiž listina, tedy spíše kopie listiny, signované údajně samotným prorokem Mohamedem, která poskytuje mnichům z kláštera ochranu a privilegia. Privilegia a ochranu islámské správy měli i křesťanští poutníci, přicházející do této pustiny poklonit se památce svaté Kateřiny. Listina zaručovala mnichům svobodu vyznání a pohybu, ochranu jejich vlastnictví i v případné válce a osvobození od daní a vojenské služby. A tak to vlastně funguje dodnes. Mohamedova listina je pozoruhodný dokument. 

OČI

Ty její krásné, tmavé oči mne provázely většinu prašné, kamenité cesty, vedoucí údolím Wádí El Deir k sinajskému klášteru svaté Kateřiny. Pořád je vidím před sebou. Cesta se klikatí mezi impozantní kulisou šedočervených skal po obou stranách. Úžasná, nekonečná skalní pustina, oživená jen několika akáciemi, živořícími ve skalních puklinách. A v dálce mezi strmými skalami, již vykukuje mohutná silueta kláštera. Snažím se vnímat až mystickou atmosféru tohoto místa a přitom odháním dotěrné beduinské děti, nabízející jakési cetky za pár dolarů. Moc si toho asi nevydělají. Jejich kýčovité výrobky teď nikoho nezajímají. Všichni sledují blížící se cíl.

Po pravé straně cesty se kdesi vysoko nad námi tyčí Džebel Músa, skrytá za hradbou skal po straně údolí. Mojžíšova hora. Snažím se vybavit si ten známý biblický příběh, když mne cosi z toho historického exkurzu vyrušilo. Pocítil jsem najednou, že mne někdo sleduje. Otočil jsem se doleva a uviděl ji. Tedy spíš její oči. Hluboké, tmavé oči, zarámované dlouhými, tmavými řasami. Jejich majitelka, domorodá kráska, stála za nízkou zdí, táhnoucí se po levé straně cesty až ke klášteru a pozorně sledovala kolemjdoucí. Jak jsem přicházel, ty krásné, černé oči se za mnou až zamilovaně otáčely a upřeně na mě hleděly. Fascinován jsem se přiblížil až k zídce. Dlouhé řasy očí na mne několikrát spiklenecky mrkly, jakoby mne lákaly přijít blíž a navázat kontakt. Zbytek výpravy zatím poodešel značný kus směrem ke klášteru. Odolal jsem však pokušení, odtrhl se konečně od zídky, a vykročil rázně za ostatními.

„Pospěš si, nebo nestihneme vstup,“ volá na mne rozčíleně žena. „Nech jí už být.“

Prošli jsme kolem pečlivě udržované klášterní zahrady až ke schodům, vedoucím ke vchodu do mohutného, opevněného objektu. Uprostřed schodů se žena zastavila, otočila se na mne a zeptala se:

„Jestlipak sis tu krásnou velbloudici vůbec vyfotil? Nebo jste na sebe jen zamilovaně koukali?“

Dodnes lituji, že mne to tenkrát vůbec nenapadlo.