1801 - Vítězná próza leden 2018

Etuda vzteklého psa

 

Poslední den roku visela všude, snad i na křišťálových lustrech Radia Palace, tíha očekávání. Naděje, že se něco změní. Teď hned, o půlnoci či snad od zítřka?

Klavírista David Bezouška, ustrojen do žaketu, preludoval jednoduché melodie kabaretních písní. Hrál jen k poslechu v koncertním sále  hotelu. Lidé, kteří mu seděli v zádech, hlučeli.  Snažil se nevšímat si toho. Nakonec mu mohou být ukradeni stejně, jako je lhostejný on jim.

Číšník Petr otevíral lahve sektu. Přinesl klavíristovi sodovku a starostlivě na něj pohlédl. David měl vyprahlé patro, ale během hry se nemohl napít. Spíš než žízeň cítil  znechucení z lidí, kteří nectí jeho umění. Než ukončil předposlední dvacetiminutovku večera, nápoj byl bez bublinek.  Vstal a naučeným pohybem se obecenstvu uklonil.  Hladce vyholenou tvář donutil k úsměvu. Několik žen zatleskalo. Dnes mu byly lhostejné. Obrátil do sebe minerálku. Žízeň vzrůstala. Jeden panák neublíží. Zamířil k baru ve vedlejší místnosti Radia Palace.

„Doneseš mi do kumbálu vodku, Petře? Nechci, aby hosté viděli, že piju. Už je nechci ani vidět,natož poslouchat nějaké poznámky,“ ulevil si a proklouznul barem.

Číšník přikývnul. V duchu se pokřižoval. Tak je to tady - Bezouškův den. A zrovna na Silvestra! Nedá se odhadnout dopředu, kdy to přijde, asi jako vichřice nebo rovnou tornádo. Naštěstí je to úkaz právě tak vzácný. Chlast v něm stejně hraje jen malou roli.  Je vcelku nepodstatnou součástí, která jen zamíchá sedlinou kdesi na dně, a podpoří její bouřlivou cestu ven na světlo boží.

Položil na tácek vánoční ubrousek a skleničku. Z lednice vyndal láhev vodky a postavil vedle k ní, aby i pití ve skladu mělo glanc, když už porušil interní nařízení. Unaveným krokem došel dozadu, kde na bedně s víny seděl klavírista. Byl hezký, tenhle šarmantní chlapík kolem čtyřicítky. Mohl by flirtovat s kteroukoliv lázeňskou pacientkou, tak dobře vypadal. Obličej a ruce pěstěné, blond vlasy kvůli vystoupení evidentně čerstvě přistřižené.

Ve výrazu tváře dominovaly modré oči,  modré jako průzračná led světýlka. Ty oči, jindy netečné, vypovídaly o všem. Kdyby pohled mohl zabíjet, kavárna by se proměnila v místo hromadné vraždy.

„Nemusel jsi brát servítky, kvůli mně určitě ne, znáš mne od dětství a víš, že si nepotrpím na móresy…“ pověděl Petrovi. „Stačila jen láhev.“

„To víš, zvyk je železná košile,“ pousmál se. „Davide, neblázni… už jen poslední blok hudby, a máš padla. Vydržať,“ pokoušel se zachránit situaci.

„Jak já je nesnáším… ty nafoukance, ignoranty, co nestráví ani Stravinskýho, natož Sibelia.“ Pár loků z hrdla flašky. Vztek, kterým se dusil, šlehal jako plamenomet z jeho úst. „Debussyho na ně, a Pucciniho! Piccolo tango!“

„Běž domů, omluvím tě, že ti nebylo dobře, ano,“ naklonil se k hudebníkovi číšník.

„Jsem v pořádku, nebo se ti snad něco nezdá? Dohraju svoje, a pak půjdu. “   

Vstal z  provizorního sedátka, ve tváři bledší než jindy. Láhev zůstala ve skladu.

„Jistě, hlavně pospěš, pauza skončila.“ Malér, to bude zase malér, a na mojí směně, pomyslel si. Když bude nejhůř, zakročím.

Petr nenápadně sledoval klavíristu přes tabule oken, která oddělovala sál od kavárny.

Ten jaksi zpupně kývnul bradou místo obvyklé úklony, a usedl k piánu. A pak se do toho opřel. Prsty klouzaly po klávesnici čím dál rychleji…hrály něco úplně jiného, než bylo uvedeno v programu. Byla to čirá improvizace, stále temperamentnější a divočejší.

Hluk lidí, kteří se do té doby při poslechu mezi sebou bavili, postupně utichal.

Bezouškovo tělo se ohýbalo, jako by se do něj opíral vítr. V uších mu zněla slova, která řekl kamarádovi - dohraju, a pak půjdu…

Kam? K ní do vily? K ní, která si mne prostě koupila, neúspěšného klavíristu okresního formátu?

Pravačkou břinknul do klávesnice… K bohaté ošklivé ženské, která ani nechce mít děti? K dědičce činžáků?

Zaryl prsty do hloubi klavíru.

K právničce, studené jak psí čumák, co nemá ani páru o umění? Šofér, nákupčí a milenec ve dnech, kdy nemám vystoupení? Ani vařit se nenaučila, madam s hódně vysokým čelem.

 I to jméno si nechala svoje, Bezouška jí připadá směšné. Občas má tak pitomé otázky:   máš uši nebo ne? Potom mne zatahá za boltce a pištivě se směje. Všechno na mě jí připadá směšné. Nejsměšnější jsem ovšem já sám.  Přistoupil jsem na všechno, abych měl jednoduchý život. Kašparem doma i v zaměstnání. Jediný, kdo mne respektuje je Argo, můj rotwajler. Alespoň psa jsem si vybojoval.

David Bezouška burácivě mlátil do klavíru. Jeho obličej, brunátný vztekem a zklamáním, sledoval přes sklo kamarád číšník z prázdné kavárny.

Posluchači postupně zmlkli. Nejprve měli za to, že klavírista předvádí nějakou avantgardní skladbičku jako silvestrovské zpestření. Někteří se zasmáli. Etuda zněla jako štěkot vzteklého čokla,  štěkot, který se smísil s vlastní dutou ozvěnou v prázdné láhvi.

Po chvíli pochopili, že něco není v pořádku. Kroutili hlavou, odcházeli do salonku, kde byl připraven půlnoční přípitek. Bezouška skončil zhroucený, s hlavou a lokty na klavíru. Jeho tělo se otřásalo nehlasnými vzlyky.

Půlnoc odstartovala pyrotechnickou produkci před hotelem. Hosté se vyhrnuli na terasu.

Číšník nahlédnul do sálu s piánem, kamarád tam už nebyl. Seběhnul po schodech, aby se podíval po Davidovi. Objevil ho stojícího venku před budovou. Sledoval ohňostroj. Pomyslel na Arga, určitě je sám a bojí se.

 Po chvíli ho roztřásl vítr vanoucí z Klínovce.

„Odvezu tě, Davide,“ řekl Petr.  „Mám za hotelem auto.“ Kličkovali po hlavní třídě kolonády mezi objímajícími se lidmi. U rozsvíceného vánočního stromu si přiťukávali sektem.  Snad nikdo nebyl sám.

Na konci městečka zastavili u prvorepublikové vily. Okna byla zhasnuta. Nečekala na něj. Nebylo to poprvé.

 

 „Hned budu zpátky,“ oznámil David, již zcela střízlivý, Petrovi. Ten mu pohlédnul do obličeje a přikývnul. Už se o kamaráda nebál.

Po tmavé obloze ještě sem tam prolétla zpozdilá raketa.

Stáhnul okénko a zapálil si. Když dokouřil, byl David zpět. V jedné ruce nesl kufr, ve druhé vedl Arga.

„Chci zjistit, kdo jsem.“

Sedli si dozadu, pes důstojně bok po boku vedle svého pána. Olíznul Davidovi obličej. Auto se rozjelo… vstříc  novému roku.

---