Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
VŠICHNI RÁDI STÁRNEME KDYŽ JE NÁM SEDM, NEBO SEDMNÁCT
datum / id31.01.2019 / 493654Vytisknout |
autorOldjerry
kategorieÚvahy
témaFilosofické
zobrazeno187x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Inspirace je jasná

VŠICHNI RÁDI STÁRNEME KDYŽ JE NÁM SEDM, NEBO SEDMNÁCT

VŠICHNI RÁDI STÁRNEME KDYŽ JE NÁM SEDM, NEBO SEDMNÁCT

Inspirace je jasná…

 

Na dětství máme jen útržkovité vzpomínky… a tak už ani nevím, jestli jsem se... jestli se někdo upomene na to, zda se těšil do školy. V první třídě jsme s úctou vzhlíželi ke starším spolužákům a těšili, až budeme druháci… třeťáci… sedmáci… v devítce, až vypadneme ze školy. Obdobné to bylo na dalších stupních vzdělávání a vrcholilo to touhou už mít pokoj od učení a začít vydělávat peníze…

Představa byla možná ani ne tak o penězích, jako takových, ale o jisté svobodě, kterou domněle ty peníze zajišťují… Ani nás nenapadlo, že s vyděláváním peněz je spojena velká skupina povinností, proti nimž byly školní starosti doslova dětskou hrou. Byly, byly… ale: věděli jsme předem, že i zítra budou stejné a že je budeme muset řešit - ale výhoda byla, že jsme věděli jak…

Považovali jsme tyhle starosti za ohlupující a nedůstojné, za jejichž řešení není mnoho PENĚZ… a toužili jsme po místě, kde nebudou přízemní starosti a PENÍZE a možnosti větší.  To překvapení, když jsme zjistili třeba jako vedoucí větších celků, že přízemní starosti vystřídaly nevšední, o jejichž řešení jsme nevěděli skoro nic.  Kde byla sladká doba, kdy jsme s přízemními starostmi praštili ve tři hodiny odpoledne a byli sami sebou? Vracívali jsme se domů v pět a někdy i v deset večer, strávili spoustu dní na služebních cestách a začali si říkat: už to těch deset, devět, osm, sedm… dva roky vydržím a pak… holaj solaj…

Co - pak?

Zvláštní pocit v důchodu – pocit úlevy - trval jen krátce. Najednou jsme zjistili, že nám schází ty železné okovy povinností a odpovědností, že nějaké koníčky to řeší jen částečně a nebo vůbec ne, že nás nikdo až tak velmi nepostrádá, protože i mladší generace vesměs stejně prožívala svou pouť životem… Jen tun bylo víc, čas se krátil, lopaty vystřídaly nakladače, vozíky s potahem auta a kamiony, logaritmická pravítka vystřídaly mechanické kalkulátory a ty pak kalkulačky a počítače. Na služební cestu nebyl třeba týden, ale dík dálnicím a rychlým autům jen dva dny a později – letadly – se to dalo stihnout i do Paříže a zpět za jediný den a ještě podepsat večer denní uzávěrku…

Na konci penze jsme nemohli čekat nic dobrého… na co se tedy upnout?

Začali jsme naprosto nesmyslně a marně toužit po tom – být mladí... velmi mladí - a to třeba i za tu cenu, že zas budeme toužit po postupech… jakoby nás na té opakované cestě nečekal lautr stejný konec…

Do …! no - do frasa...

------------

No taaak…

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.02.2019 19:09:22Oldjerry
korektor

Adriano - děkuji, je to prostě etapa

07.02.2019 15:13:16Adriana Bártová

rekapitulace života, která čeká každého z nás na sklonku života

když si můj otec ve 40 letech posteskl, že má pocit, že mu život utíká mezi prsty, nerozuměla jsem tomu, bo mi bylo jen ňákých deset dvanáct let

táta je dva roky po smrti, ale jeho slova chápu už pěkně dlouho

i já bych si přála začít od začátku, se vší naivitou a hloupostí a touhou po postupu

asi tak nějak....


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.