Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
Horymírka 29
datum / id03.02.2019 / 493733Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno103x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 29

 

Mé povídání o potulkách po lesích a jeskyních by nebylo celé, kdybych se nezmínil o zbožnosti, u mladého kluka, jako jsem byl já, až neuvěřitelné. Musel jsem – a chtěl – být každou neděli na mši, bez ohledu na trampování. Neboť jedno z Božích přikázání zní: Den sváteční budeš světit. Dnes nevím kolikáté je v řadě, ale tehdy jsem ovládal celé Desatero.

Nepochybuji, že měla ta zbožnost na vývoj mé povahy a později na životní postoje kladný vliv. Jen se bojím, jestli pouze nevyvěrala z poslušnosti a úcty k rodičům a nebyla proto málo opravdová. O tu opravdovost jsem velmi usiloval, k jednomu však se nepřinutil: Boha nade vše milovat. Ten příkaz jsem nechápal. Proč ještě milovat? Nestačí, že Ho uctívám? Když lásku k Bohu necítím, mám ji snad předstírat? Ale jakápak je to potom láska? Boží dílo milovat můžu, a miluju, protože je nádherné. Proč však ode mě Bůh žádá, abych miloval i Jeho, a k tomu víc než koho jiného? Copak se dá láska žádat, nebo dokonce vynucovat? Něco jiného je milovat své lidi, rodiče, sourozence, kamarády, s nimi žiju, bavím se, směju a někdy i brečím, ty mám rád, jinak to ani nejde… Ale Boha? Nepoznaného, dalekého? Jak v sobě mám vyvolat lásku, když ji necítím? City buď jsou, nebo nejsou.

Celé mládí jsem na ten rozpor narážel: Víru mám, Boha ctím, tak proč se neumím přinutit Ho milovat? Jsem tak špatný?

Přál jsem si být křesťan se vším všudy a toto byla překážka, která mi v tom bránila.

Co jen jsem se o tom napřemýšlel!

Bez výsledku, bez rozuzlení.

To dilema mě přivádělo k pochybám o vlastní víře. Jestli nemůžeš Boha milovat, tak co jsi to za křesťana?

Až sem asi sahají kořeny mého budoucího odklonu od náboženství. Chtělo se po mně víc než na co jsem stačil – a­ nahlodalo to samy základy.

Ale Boží přikázání jsem se upřímně s­nažil dodržovat!

Den sváteční budeš světit.

Když jsme na čundr vyrazili jenom na neděli, muselo to být až po ranní mši. Jestli jsme jeli už v sobotu a nocovali v lese, šel jsem ráno do nejbližší vsi do kostela.

Poprvé jsem tak kluky překvapil, když v neděli ráno po přenocování v lese pod Babím lomem, vydal jsem se, jen proto, abych dodržel svou povinnost nedělní účasti na mši, do tři kilometry vzdáleného Vranova. Kroutili nad tím hlavami.

Vrátil jsem se skoro v poledne.

Pozvali mě k obědu, Eda už jej připravil, jako obvykle s nadšením. Vaření na vandru byla jeho největší radost. Možná se mu i hodila má nepřítomnost, protože bych nepřipustil půl dne obětovat přípravě jídla místo toulek po okolních lesích.

Mirek si s nadbytečným časem uměl poradit. Nasbíral houby do polévky.

Podobně se potom odehrávaly všechny naše dvoudenní či – o­ svátcích – t­řídenní vandry.

Byl jsem klukům vděčný, že mé náboženské cítění přijali, přizpůsobili se, nesmáli se, ani mi nic nezazlívali. Dva bezbožníci a jeden zbožný si byli mezi sebou rovni. Příkladná tolerance.

 

Na cesty jsme si brali Edův dalekohled a střídali se v jeho nošení, neboť tomu, kdo jej měl u sebe, přinášel smůlu. Jednou to byla zkřivená kostra Edova kola a skoro utržené ucho o kmen třešně, podruhé se naboural Mirek, potom já jsem píchl přední duši tak, že se úplně roztrhala; to jsme vyřešili tím, že jsme vycpali plášť trávou, z trávy si upletli provaz, jelikož jsme s sebou žádný neměli a pomoct jsme si nějak museli, a za ten mě Eda táhl za svým kolem. Daleko ne, „provaz“ dlouho nevydržel a taky já byl hnusnou šťávou z náplně pláště zastříkaný, že jsem skoro neviděl na cestu. Tak jsme domů došli pěšky. Potom se znovu naboural Eda, a to už posledně násilím rovnaná kostra bicyklu praskla docela, takže jsme opět došli pěšky, přitom se střídali, abychom jako soumaři donesli polámané kolo na hřbetě až před jejich barák.

Pohromy nás stíhaly jedna za druhou, každá potrefila toho, kdo vezl dalekohled, to už bylo jasné. A postižený proti tomu nic nezmohl, mohl jen šlapat a čekat, co to bude tentokrát. Dalekohled na cestách se nám zdál nezbytný, proto jsme osud pokoušeli stále znova. Nikdy se nic nestalo tomu krámu. Až při mém posledním bouráku se odřel kousíček povrchové ochrany, nepatrně se tam zazelenala měděnka. Sám zůstal nedotčený a funkční. Ale já mám na dolním konci prsní kosti trvalé znamení.

To jsme se tenkrát při podvečerním nedělním návratu pěkně rozjeli z dlouhého rovného kopce kdesi mezi Letovicemi a Černou Horou, nikomu se nechtělo brzdit a Mirkovi se ještě podařilo mě zleva předjet. Hned jak mě předjel, vracel se zpátky doprava, a to tak těsně, že jsem trochu musel uhnout. Asfalt ani na této silnici první třídy dosud nebyl. Najel jsem na krajnici do vrstvy jemnějšího písku. Bývalo by stačilo trochu přibrzdit, ale bylo mi líto z té těžce získané rychlosti ubírat. Jak jsem do toho prachu vjížděl, přední plášť nepatrně brnkl o Mirkův zadní blatník a můj bicykl se pěkně položil na pravý bok. Vyletěl jsem ze sedla a vezl se asi tři metry po břiše a dalekohledu, který mi až do té chvíle bloncal na prsou. Shora mě tížila patnáctikilová torna.

Zůstal jsem ležet, mírně otřesen. Nehýbal jsem se z obavy, že zjistím nějakou zlomeninu. Teprve až ke mně kluci docházeli, zvedl jsem obličej z písku, silniční prach mě už začal dusit. Pak jsem opatrně vstával – a­ nic zlomeného neměl. Jen vpředu mezi žebry mi trochu píchalo od pekelně tvrdého dalekohledu. Z dlaní tekla krev, pravá byla roztržená hodně hluboko. Také pravé stehno se odřelo do krve. Krev mi tekla i z čela a nosu.

Trvalo to asi půl hodiny, než mě kluci přivedli do stavu, kdy jsem se odvážil další cesty.

Dneska se může zdát divné, že se u nás nikdo nezastavil, ale byl rok devatenáct set padesát, a i když je to k neuvěření, během té půlhodiny v nedělně letním podvečeru nemusel tenkrát ani na tak významné trase Svitavy – B­rno nikdo projet kolem.

Nabízel jsem klukům dalekohled, ale nikdo ho nechtěl.

„Už se ho neboj, neska si na tobě zgustl dosť, to vidíš, né?“ vysvětlili mi a já to musel uznat. Pověsil jsem dnes již nasycený přivolávač havárií na krk, nasedl na kolo a jel.

Chvíli jsem si nemohl zvyknout na pokřivený pedál. Ostatní detaily jsme předtím jakž takž opravili.

Na místě, kde to píchalo, narůstala boule. Později se zbarvila do modra a několik měsíců mi působila těžkosti při prudších pohybech a hlubokém dýchání. Potom jsem si jí přestal všímat, nevinná boulička mi nepřekáží, je to takové skoro nic. Nakonec jsem úplně zapomněl a tento tvar prsní kosti celou dobu měl za normální. Až po víc než čtyřiceti letech tu anomálii objevila má pozorná žena Jana a já musel veselou historku s dalekohledem vyhrabat z paměti a jako první posluchačce jí ji povědět.

Ještě pro pořádek dodám, že oné letní neděle s námi jel ten prokletý předmět naposledy. Už ho nikdo u sebe nechtěl.

 

Příhod na cestách po okolí Brna jsme zažívali hodně, mohl bych tu vzpomínat na desítky, zajímavých snad jen pro účastníky, ale některé by mohly být zajímavé i pro druhé, jako třeba tenkrát, když…

Dobře, ještě tuto.

Tenkrát jsme tři dny putovali pěšky, a opět, jak jinak, Moravským krasem.

To dopoledne jsme čekali v jeskyni Kůlna, až přestane pršet. Měla rozhodnout sedmá hodina, potom devátá, ale rozhodnutí pořád žádné. Úpěnlivě jsme sledovali mraky a hádali se, jestli se trhají nebo houstnou.

Začínalo to být dlouhé, bylo třeba to nějak rozetnout. Dneska nás zmoknutí stejně nemine, vyrazíme tedy. Buď do Blanska na vlak a domů, nebo do Ostrova na prohlídku ostrovských jeskyní, kam máme od včerejška koupené vstupenky, a teprve odtud do Blanska.

Vytáhl jsem z kapsy korunu, že budeme losovat.

„Hlava – Blansko, orel – Ostrov.“

Už jsem se chystal korunu vyhodit, když mě Eda zadržel za rukáv.

„Eště je třetí možnosť. Když zůstane stát na hraně, deme s tamtym průvodem do Slópu.“

Po silnici se ploužilo procesí několika zmoklých poutníků – v­­ čele s křížkem – d­­o Sloupu na pouť.

„Platí!“ zasmáli jsme se a já vyhodil korunu, několikrát do ní v letu cvrnkl a nechal dopadnout. Kutálela se dokola a – zůstala stát na hraně! Chvíli jsme koukali, čekali, kdy spadne, ale stála jako přilepená. Odvážili jsme se podívat blíž a zjistili, že se při své okružní jízdě vklínila mezi dva kamínky, skoro písková zrníčka, ty ji zadržely.

Nebylo to nic zvláštního, když jsme si připomněli svůj večerní příchod za tmy, kdy jsme neviděli, do jaké to vrstvy prachu si leháme, což jsme poznali až ráno při vyprašování dek.

Takže, žádný zázrak! S poutí do Sloupu se nejde.

Vyrazili jsme, raději už bez losování, rovnou do Ostrova. Nenecháme přece drahé vstupenky propadnout.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.02.2019 07:57:05Silene

(Jardo, kradu ho. Flákám to nádobí a ženskost. To se pak vyšetří času! Psst.:) Důvěra za důvěru. Hlavně, že mě nehubuješ.)

Každá tvá poznámka, usoudíš-li, že je ještě potřebná, je mi milá.

PS. To víš, že karbidky jsem právě neměla autentické. My maximálně ty placaté mejdejky... MAY DAY na ploché z Bateria Slaný. O to víc si cením popsaného principu z první ruky.

Nejvíc zážitků ovšem bylo z výprav bez ničeho, které se sešly tak, že vlastně člověk netušil ono "už jsem vyrazil". Nadmíru dobrodružné, na pochvalu asi ne.

07.02.2019 07:47:09revírník

U tebe velmi oceňuji, Hanko, jak, když už se rozhodneš komentovat, se tomu věnuješ. Kde na to nasbíráš tolik času a hlavně tolik energie? Ale - co se divím. Jsi holt ženská a vám to jde samo.

To, abys správně rozuměla, má být má poklona tobě. Ovšem že mě taková pozornost blaží, a jak!

Odpovědi na své postřehy či poznámky ode mě asi nečekáš. Ani nevím, jestli by byly dosti japné. Tak jen děkuju.

07.02.2019 07:16:54Silene

Ještě jsem chtěla připsat, že vaření v plenéru mělo v sobě vždycky víc kouzla než domácí ouvazek ke sporáku. A nádherně jste toho stihli... my tolik ne. Asi ten počítač a asi ten ouvazek i předzápřah.

O schopnosti něco si opravit ani nemluvím. Vždy jen odkládám. 

07.02.2019 06:01:38Silene

Už minule, když jsem tu byla četbou, jsem se chystala usmát kyvadlovému vychylovači vratkého těžiště :), ale nepovedl se mi odeslat komentář. Tak jste mě předběhli.

Dámy opravdu na téma víry promluvily moudře, má maličkost vždycky říká, že víra může být také otázkou informované volby, a že je patrna jistá odlišnost v býti věřícím a býti vychováván ve víře.

V neposlední řadě pak na ježíška se věří nějak snáz nežli v Boha.

Jardo, opět krásné počtení, a když jsem se ujistila o počtu zamýšlených a tušených kapitol, tak jsem se rozhodla započít škudlit do prasátka na Ty-víš-kterou knížku, neboť je jisté, že naše nicotnosti přežiješ. Jsi výborný autor.

..............

O stránku zpátky - reklamní příběhy mě baví, koneckonců je to také tvůrčí disciplína. Navíc zrovna jsem se někde, tuším u Zdendy pročetla k informaci, že šťastní lidé nenakupují, to jsem ani neuvědomila, jak báječně se mi vede!

No, teda až na tu knížku.

04.02.2019 18:00:38vesuvanka

Jaroslave, díky za vysvětlení záhady dalekohledu, nosícího smůlu :-)))

04.02.2019 17:21:50lastgasp

Asi skočím rovnou po knize!

04.02.2019 14:03:21revírník

Jano a Renato, samy jste si to spolu vyjasnily, takže k víře a Bohu už nemám co dodat. Ale tobě, Jano, musím napsat, že my tři kluci jsme ve skutečnosti vůbec nebyli pověrčiví. To nošení smůly tomu, kdo měl dalekohled právě u sebe, mělo faktický důvod v tom, že byl těžký a většinou se nám bimbal za jízdy na krku; to je pak malér hned. Věděli jsme, čím to je, ale nahlas jsme chtěli zažívat trochu toho tajemna. Tak proto.

04.02.2019 11:56:33vesuvanka

 bixley, máš pravdu - Miluj bližního svého jako sebe samého. Já jsem v komentáři zahrnula člověka do přírody, jejíž je součástí, proto jsem naše bližní neuvedla.                                             

04.02.2019 11:35:23bixley

Vesuvanko, nejen přírodu, ale i naše bližní. Viz Miluj svého bližního jako sebe samého.

Irča má pravdu. Bohužel, pokud mi v životě v těžké situaci někdo pomohl, většinou to nebyli věřící. 

Líbí se mi, že Revírník o těchto věcech uvažuje tak otevřeně. Určitě má pro všechny blízké pomocnou ruku.

04.02.2019 11:28:12vesuvanka

Jaroslave, díky za další pěkné vyprávění a zajímavou úvahu. Vnímám to podobně  jako bixley - milovat Boha prostřednictvím toho, co stvořil - nádhernou přírodu živou i neživou s jejími dokonalými zákonitostmi, neubližovat jí a pomáhat ji chránit.

Zaujal mě dalekohled, který vám přinášel smůlu, a vůbec se nedivím, že po těchto zkušenostech jste si ho na výlety přestali brát.  Nejsem pověrčivá, ale někdy se dějí věci, které si neumíme vysvětlit...

Jinak si moc dobře pamatuji na naše hry na ulici - přímo na silnici, kde jen občas projel povoz tažený koňmi a poštovní vůz také tažený koněm. Auto bylo velkou vzácností.

TIP


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.