Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+22 neviditelných
Lapena v notách - 5.kapitola
datum / id05.02.2019 / 493818Vytisknout |
autorElizabeth Leksa
kategoriePróza na pokračování
zobrazeno47x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Lapena v notách - 5.kapitola

Babička bydlela v malebné vesničce na jižní Moravě. Vesnička to byla tak malá, že nedisponovala ani hospodou, pouze se tam nacházel skromný obchůdek v přízemí jednoho rodinného domu. Vše ostatní, od zdravotního střediska až po „kulturák“ s kinem, bylo naštěstí hned ve vedlejším městě.

Ob den nás babička posílala do místního obchůdku pro pečivo a k sousedům pro ještě teplé, právě nadojené mléko. A protože jsme se sousedy vycházely v dobrém, občas nás obdarovali i výtečným domácím máslem, sýrem nebo tvarohem.

Milovala jsem babiččiny tvarohové buchty, které pekla v troubě zabudované v kachlových kamnech. Stavěl je prý děda. Odmítala je dát pryč, protože moderním věcem nikdy moc nevěřila. Sice měla zavedenou elektřinu a dokonce vlastnila starou televizi, kamen se ale vzdát nezamýšlela.

Každé ráno jsme se probouzely ve voňavých péřových duchnách a prvními zvuky, které jsme zpravidla po ránu uslyšely, byly kouzelné zpěvy ptáků. Jeden ze stálých návštěvníků zahrádky, do které vedla naše okna, byl drozd.

Než nám babička dovolila vrhnout se na snídani, bylo nutno poklidit slepice a králíky. Slovo „poklidit“ používala, když bylo potřeba dát zvířatům trávu, zrní a čistou vodu. Ona mezitím uvařila kávu, kterou umlela ve starém ručním mlýnku. Odtud pocházela má láska k čerstvé kávě. Jakmile bylo všechno zvířectvo poklizené, sedly jsme si na zápraží na lavičku a při jídle si povídaly.

Všechno tu jinak vonělo, všechno tu i jinak chutnalo. Jednalo se o úplně jiný svět, než jaký jsem znala z domova. Byla jsem tu šťastná a bezstarostná.

Po obědě jsme se s Nikolkou chodívaly koupat k místnímu rybníku. Letos bylo počasí nádherně prázdninové. Moje pihy toho byly důkazem. Cesta k rybníku vedla mezi poli s obilím a stráněmi porostlým vlčím mákem, ze kterého se daly dělat roztomilé makové panenky. S nimi si Nikolka pokaždé hrála, než jsme došly k vodě.

Teprve třetí týden našeho pobytu u babičky se konečně objevil Robert. Přifrčel si to na kole hned po ránu a pomohl nám s poklízením. Nešlo si nevšimnout, že by už potřeboval ostříhat. Jeho hnědé vlasy mu trčely do všech stran a dodávaly mu rošťáckého výrazu; čokoládové oči, mu přitom vesele blýskaly a při úsměvu se mu dělaly dolíčky ve tvářích. Byl o půl hlavy vyšší než já a od té doby, co jsem ho viděla naposledy, zmužněl. Celkově se v chalupě choval jako doma, takže když nám pomohl, dal si s námi snídani i kafe. Na otázku, kde se od začátku prázdnin toulal, mi odpověděl, že byl s nějakou bandou vodáků.

„Tož jak? Vyrazíme si dnes na projížďku, holka?“ zeptal se mě po snídani.

„Jako myslíš na Gamině a Kazi?“ Tak se jmenovaly jeho kobylky.

„A na kom jiném? Já nemám milióny po kapsách.“

„Jenže já už rok nejezdila.“

„No a co, to je jako dýchání. Nenech sa přemlůvat, stejně vyhraju.“

„A co Nikolka? Víš, že se velkých koní bojí.“

„Máme nového poníka pro Adámka. Sestra je určitě vezme do ohrady a děcka si spolu možů hrát.“ Adámek byl Robertův synovec a pěkný čipera.

„A nebude jí to vadit?“

„Blázníš, holka? Ani omylem. Takže sa mazajte obléct a jedem.“

„Rozkaz, šéfe.“ Při odchodu ode mne dostal šťouchanec do ramene.

Byla jsem přichystaná vcukuletu. Nikolka ještě dřív. Nasedli jsme na kola a vyrazili na statek k Robertovým rodičům. Když jsme se všichni srdečně přivítali, Robert předal Nikolku sestře a my dva jsme se mohli věnovat sami sobě.

Jakmile přivedl naše koně, pomohl mi do sedla Gaminy a sám vyskočil na Kazi. Tenhle grif, kdy zasune nohu do třmenu a během vteřinky je nahoře, bych taky jednou chtěla umět. Já k tomu vždy potřebovala nějaký vyvýšený bod nebo stoličku.

„Normálně ti závidím, jak lehce se dokážeš do toho sedla vyšvihnout.“

„Chce to jen trochu cviku,“ culil se.

„Myslíš, že bych to zvládla i já?“

Podíval se na mě a zkřivil ústa v domýšlivém úšklebku.

„Neee,“ schválně si mě ještě vychutnal a protáhl koncové „e“ tak, že muselo být určitě delší než Kazina a Gaminina oháňka dohromady.

„Ne?“

„Ne-e,“ trval na svém.

„Proč? Protože jsem malá?“

„Ne, protože bych sa pak nemohl chovat galantně a mňa baví ti pomáhat.“

„Hahaha. Další vtipálek.“

Vyjeli jsme z vrat a vydali se kolem zahrady na polní cestu.

„Kam pojedem?“ zajímalo mě.

„Odpovím ti, až ty mi povíš, jakého dalšího vtipálka znáš,“ provrtával mě zvědavě pohledem.

„Po světě chodí přece spousta vtipálků, a občas člověk na nějakého narazí. Copak si myslíš, že jsi jediný?“

„Třeba ne, ale já su rozhodně unikát,“ zatvářil se majestátně.

„A kdy se ti to proboha stalo?“

„Jsi na mňa zlá a já ťa chtěl vzít k řece sa vykůpat.“

„Neřekl jsi, že si mám vzít plavky,“ zděsila jsem se.

„No totok, neřekl? Tak to holt budeš muset zvládnůt bez nich.“

Než jsem mu byla schopná odpovědět, lapala jsem chvíli po dechu.

„Pojeď ke mně a zopakuj to.“

„A co ti mám jako zopakovat?“ křenil se u toho jako kočka, co spořádala plnou krabici myší.

„Ty jsi ten nejvíc nenapravitelnej člověk, jakýho znám.“

„Taky ťa rád po dlůhé době vidím, holka.“ Stále se usmíval. Pak pobídl Kazi do klusu a vyrazil pryč.

Nezbývalo mi nic jiného, než se ho pokusit dohnat. To se mi sice podařilo, ale byli jsme už skoro u řeky. V ten moment mi připadalo, že už mám tělo vyklepané jak máslo v tlouku. Robert zastavil u břehu a přitom měl pořád na tváři ten šibalský úsměv. Tohle byl celý on. Tohle mi chybělo.

„Tak ty přede mnou takhle zdrháš, jo?“ dostal ode mne naoko vyhubováno.

„Já? Ne... Strach by mi nedovolil.“

„Jednou, jednou ti vše vrátím i s úroky, pamatuj si!“

„Tak šup, šup, svlékat, holka.“

„Jako vážně?“

„Přeca sa nebudeš plavit oblečená. V čem bys pak jela dom?“

„Tys to měl naplánovaný!“ došlo mi.

„Maličko,“ pousmál se. „Hele, holky pořád říkajů, že spodní prádlo je jako plavky. Tak šup, ať už možeme do vody. Já zatím odstrojím koně.“

„Roberte, já tě vážně nesnáším!“

„To ti teď moc nepomože. Mazej sa připravit nebo ťa hodím do té vody oblečenů. Koně taky potřebujů zchladit,“ jeho hlas teď zněl vážně.

Takový zmetek ze Zmetkova! Tuhle „opičárnu“ mu oplatím… Jen vymyslet jak.

Přemýšlela jsem, jaké spodní prádlo mám dnes na sobě. Minulý rok jsme se koupali v rybníce pořád, v plavkách samozřejmě, jenže teď mě přepadla nervozita. Nejsem z cukru, abych si tu hrála na stydlivku. Ale problém byl, že já si na ni nehrála. Nakonec jsem se přece jen odhodlala svléknout a věci si uložila mezi keři.

„Jsem připravená,“ zazněl můj hlas odhodlaněji, než jak jsem se cítila.

Robert mezitím stihl odsedlat oba koně, kteří se teď popásali.

„No páni,“ pronesl s očima doširoka otevřenýma, když se na mě otočil. „Z tebe je teda už kus baby.“

„Tys mi tvrdil, že spodní prádlo je jako plavky, tak si nestěžuj.“ Přepadl mě strach, abych se nezačala červenat.

Překonala jsem ostych a přešla až k němu, abych pohlídala koně a on si mohl taky odložit.

„Teď jsi na řadě a pospěš si, ať tu nestojím polonahá jen já.“

Jenže v tom se zpoza zatáčky vyřítily tři kola a na nich místní omladina. Když nás uviděli, zastavili a zůstali na nás zírat.

Robert tomu chtěl zabránit, tak na ně spustil: „Tu není nic na očumování děcka, hybajte odfrčet.“

„Prý tu není nic na očumování, bych neřek,“ přidrzle odsekl jeden z kluků. Mohli být jen o něco málo mladší než já.

„Nepotřebuješ s ňů pomoct, Robe?“ přidal se druhý.

Něco podobného nedávno řekl Ian. Kruci, proč na něj zrovna myslím?

„Vysmahněte! Na tu nemáte!“ vpálil jim nazpátek Robert.

„A ty snad jo? Třeba by si vybrala radšej někoho z nás,“ zavrkal ten, co promluvil jako první.

Nevím, co mě popadlo, ale přešla jsem k Robertovi, stoupla si před něj a objala ho kolem krku. Přitom zašeptala: „Hraj se mnou, jinak se jich nezbavíme.“

Neměla jsem ráda cizí doteky, tak co to do mě vjelo? Jenže Robert pro mě vlastně cizí nebyl.

Objal mě bez dalšího pobízení kolem pasu a přitiskl k sobě se slovy: „Já myslím, že si vystačíme i bez vás.“

„A co bude dál? Budete jen tak stát dokud nezakořeníte?“ Ani jsem netušila, kdo z nich promluvil tentokrát. „Jen to na nás hrajete, abychom odjéli.“

Robert se na mě podíval a ústy naznačil „promiň“, na což přitiskl své rty na mé. Doufala jsem, že u toho skončí, ale on se mi vážně snažil vsunout jazyk do úst. Chtěla jsem zaprotestovat, ale neuvědomila si, že jakmile otevřu pusu, tak se mu to podaří. Úplně mě vyvedl z míry. Držel mě tak pevně, že jsem se od něj nedokázala ani odtáhnout. Pak se ode mě zničehonic odlepil sám a zadýchaný, plný zloby se podíval na kluky, kteří na nás stále zírali.

„Důfám, že tohle vám stačilo a teď vážně vysmahněte a nedělejte nám tu křeny. Najděte si jinů zábavu.“

„Jasnačka šéfe,“ pronesl ten, co promluvil úplně na začátku. Zřejmě vůdce bandy. „Jede sa k rybníku kluci, po tomhle sa potřebuju zchladit nebo klofnůt nějaků roštěnku.“ Ostatní souhlasně zakývali hlavami a naštěstí odjeli.

Mezi mnou a Robertem nastalo trapné ticho. Nakonec ho prolomil opět slovem: „Promiň.“

„Dobře, ale neměl jsi…“ Cože mu chci vlastně říct? „Nemusel jsi svou roli hrát tak doslova.“

„Pravda. Nemusel. Ale zas bych si to tak neužil,“ uličnicky se na mě culil.

Co jsem s ním měla dělat? Vždyť já sama jsem ho požádala, aby hrál se mnou, tak na co jsem si stěžovala?

„Využil jsi situace, co?“

„Byl bych hlupák, kdybych nevyužil. Krom toho ses mi sama nabídla, pokud si vzpomínám.“

Měl pravdu. Vadí mi to? Nevím.

„Dobře, nebudeme tu pusu rozpitvávat. Pokus se o to ještě jednou, a tak lehce z toho nevyvázneš, kámo, jasný?“

„Ale čuměli na drát. Ještě teď jim z toho hučí v kládě.“

„Roberte!“ snažila jsem se o přísný tón. „Zklidni už hormon, jo?“

„S tebů není žádná sranda.“

O tom, co se stalo, nepadlo dál už ani slovo. Nakonec jsem zjistila, že Robert oproti mně plavky měl, takže mi klidně mohl říct, abych si je vzala taky, ale úmyslně tuto informaci zazdil.

„Když jsi chtěl vidět moje spodní prádlo, mohl ses normálně zeptat, ty zákeřníku.“

„A ty bys mi ho ukázala?“

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě.

„Tak vidíš,“ ušklíbl se.

Robert mi opět pomohl vyškrábat se na Gaminu. Byla zpod sedla pěkně zpocená a její chlupy se mi okamžitě přilepily k nohám. Ovšem jakmile jsme kobylkám dovolili vejít do vody, jednalo se o bezkonkurenční zážitek. Zespodu mě pořád hřálo koňské tělo a dokola chladila proudící voda. Kdo tohle nezkusil, neví, o co přišel - sedět na koňském hřbetě a plavit se vodou.

Dopoledne nám u řeky rychle uběhlo. Kobylky mohly zůstat ve vodě asi jen deset minut, aby neprochladly. Zatímco se popásaly, my s Robertem jsme si ještě chvilku užívali vody. Pak nastal čas vyrazit zpět. Robert sedla schoval ve křoví, že se pro ně později vrátí, a tak jsme se na statek loudali pěšky. Nikolka už na mě čekala. Jakmile bylo postaráno o kobyly a ty už zvesela pobíhaly v ohradě, my vyrazili zpátky domů k babičce.

Ještě jsme nebyli ani na zápraží, když nás do nosu uhodilo něco neidentifikovatelného, co se šířilo z otevřeného okna kuchyně. Začala jsem čmuchat a snažila se přijít na to, o co jde.

„Ach, toto miluju,“ povzdechl si blaženě Robert.

„Ty si libuješ ve smradu?“

„Není smrad jako smrad. Tento už předem lahodí mojému břuchu.“

„Počkat…, ty chceš říct, že tenhle zápach je k jídlu?“

„Já smrad jíst nebudu!“rozčilovala se Nikolka.

„Nevíte, co je dobré,“ smál se nám Robert.

Nakonec se z toho skutečně vyklubal náš oběd. Babička připravila smažené tvarůžky s bramborem. Chtěla nám udělat radost. Robertovi ji určitě udělala, ten totiž spořádal dvojitou porci, ačkoliv se předtím dušoval, že nás jen doprovodí a „pomaže“ domů. Nikolka se rozhodla, že radši bude držet hladovku, ale nakonec, za pomoci kolíčku na nose, přece jen svůj příděl snědla. Mně oběd kupodivu chutnal také. Holt, neříká se nadarmo, že hlad je nejlepší kuchař.

Po obědě jsem Roberta požádala, jestli by bylo možné připojit se u babičky k internetu. Bylo. Napojil mě na WiFi od sousedů. Potom se s námi rozloučil a pospíchal domů za svými povinnostmi.

Konečně se mi podařilo podívat se večer na e?maily a přes „fejs“ omrknout, co se dělo v Mladé Boleslavi nového. Od Moniky jsem se dozvěděla, že opravdu byly s Val na dalším koncertě Bleeding Scream, a ve skrytu duše jim i trošku záviděla. Ale skutečně jen trošku. A co se Marka týče… Prý mi poví víc, až se uvidíme. Přišla mi i zpráva od Drewa a kupodivu i od Wikyho. Ze zprávy od Drewa jsem měla radost. Nikdy nezaškodí oprášit angličtinu.

 

Drew: Ahoj krásko. Tak jak si užíváš prázdniny? Nerozmyslela sis to a nepoctíš svou návštěvou nějaký náš koncert už teď? Tvoje kamarádky jsou v tomhle akčnější. Posílám ti pár momentek, abys věděla, o co přicházíš, když tu s námi nejsi.

Pokud ale opravdu nemůžeš, tak na podzim už musíš přijít určitě, jinak si pro tebe osobně dojedu. :)

Neboj, žertuju. Můžu jen doufat, že i ty nás ráda uvidíš.

 

Copak jsem mu mohla říct ne? Na fotce byli jak kluci, tak Monika s Val a dělali na ní děsné „ksichty“. Nešlo se nesmát. Až zas budou holky někdy „prudit“, mohla bych ty snímky použít proti nim.

 

Já: Ahoj, těmi fotkami jsi mě plánoval přizabít? Něco takového, co jste na nich zvěčnili, skutečně existuje?

Slibuji, že když to bude jen trošku možné, na některý váš podzimní koncert skutečně zajdu, a dám ti předem vědět.

 

V dobrém rozpoložení jsem se nakonec podívala i na zprávu od Wikyho. Zřejmě se nehodlal jen tak vzdát.

 

Wiky: Čau, tady je ten, na koho jsi na koncertě BS tak zírala. Doufám, že si mě pamatuješ.

 

Ale ano, hochu, dobře si tě pamatuju, prolétlo mi hlavou. Stále mi ovšem nepřipadalo rozumné si ho přidávat mezi přátele. Ale aspoň odepsat bych mu ze slušnosti mohla.

 

     Já: To víš, že si tě pamatuju. Jsi ten s těma zajímavýma očima.

 

Odpověděl mi obratem. Takže byl online. A kruci.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

06.02.2019 11:22:57Zdenda

Výborně. Píchačka už je jistě na obzoru.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.