Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+7 neviditelných
Ostrov sám pro sebe
datum / id07.02.2019 / 493899Vytisknout |
autorkvaj
kategoriePovídky
zobrazeno299x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Následující text jsem zařadil sice mezi povídky, ale je to spíš takové plkání, které se jako povídka tváří. jenže taková rubrika tu není.

Ostrov sám pro sebe

     Kdy jsem byl v životě opravdu šťastný? Asi je to každému fuk, ale já to stejně prozradím. Jsem totiž dobrák, a tak nemohu dopustit, abyste dál žili a potom umřeli v nevědomosti. To si na svědomí nevezmu.
     Tenkrát jsme šli po silnici z jedné vesnické zábavy, vpředu já se svou láskou, která se fakticky mou láskou nikdy nestala. Měla sedmnáct, já devatenáct, drželi jsem se kolem ramen a vyřvávali do noci, že je na Šumavě dolina a v té dolině kalina, nebo také, že se nikdy nedočká své svatby ten, komu se o ní zdá. Tak tehdy jsem byl vážně šťastný. Žil jsem krásnou chvíli, ale už v ní vězely zárodky problémů, s nimiž jsem se pak potýkal celé roky.
     Hulákal jsem o Šumavě, ale do té doby jsem tam nebyl a neměl ani ponětí, jak vypadá kalina. Podobné metody se později staly podstatou mé práce. Psal jsem o jevech, kterým jsem nerozuměl, o událostech, jež jsem znal jen povrchně, o místech, která jsem nenavštívil, o lidech, jež mi byli cizí, o souvislostech, které jsem nechápal, o citech, co jsem nechoval, o výsledcích, v něž jsem nevěřil. Zkrátka jsem se stal skutečným novinářem. 
     Jo a také se mi v životě nezdálo o své svatbě, proto jsem se jí dočkal a přebývám s manželkou už celé věky a jsme nakonec šťastní. Jenže štěstí, které konzumujeme s ženou, je jaksi protrpěné, má spoustu jizev a na tváři vrásky poznání. Zatímco štěstí s mou láskou, co se jí nikdy nestala, bylo naivní, nevědomé, spontánní a náhlé. 
     A jak to s ní bylo dál? Souložili jsme spolu všehovšudy jednou, rok po oné cestě ze zábavy v kopcích nad domem jejích rodičů. Vzala si to coby dárek k osmnáctinám. Tvrdila, jak to bylo úžasné, což přičítám faktu, že nad námi zářily hvězdy a pod námi byla mírná stráň. Jestli tedy chápete, co tím myslím.
     Kolikrát jsem přemítal o tom, proč jsme spolu nikdy nezačali chodit, nebo jsme se dokonce nevzali. Zřejmě za to může něco jako krédo, co jsem v mládí měl. Chtěl jsem být člověkem sám pro sebe. Nepodařilo se mi to. Asi proto, že nikdo nemůže být izolovaným ostrovem, jak už dávno věděl básník John Donne. Jenže má láska, která se jí nikdy nestala, brala mé nerozumné předsevzetí vážně, neboť byla velmi mladá a pravděpodobně ji vyděsila představa partnerství s takovým mužem. Má pozdější manželka mě nechala, ať si kecám, co chci a vnímala mě jako normálního chlapa, jímž jsem také byl, až jsem přesvědčil sám sebe, že jedině s ní mohu žít. 
     Není však vyloučeno, že za to všechno může náhoda. Den před tím, než jsem měl nastoupit na vojnu, jsem byl s partou a svou láskou, kterou se nestala, hrát minigolf. Kdybych neabsolvoval hru tak rychle, nezkoušel bych si z nudy odpaly na poslední jamce, míček by mi nevyletěl z dráhy, já bych za ním neběžel a nezvrtl bych si nohu na obrubníku cesty, neodtrhl si kloubní lůžko kotníku, nedali by mi nohu do sádry, neodložili by mi vojnu a nenarukoval bych tam, kde jsem pak poznal svou manželku.
     Bylo to štěstí nebo neštěstí? Dvě krajní životní polohy, které se často nacházejí až příliš těsně u sebe. Svět je plný rozdílů, jedni jsou například bohatí, druzí chudí, což je na jednu stranu přirozené a na druhou absurdní. A já absurdity ne snad přitahuji, ale dost je vnímám, nebo se na mě lepí. K tomu však dopomohlo moje povolání.
     Třeba jsem se dal do řeči s ženou, která kulhala o francouzské holi. Tvrdila, že je na tom bídně, neboť jí chybí peníze. Začal jsem ji v duchu litovat, pajdá o holi, a ještě nemá prachy. To je vážně k vzteku. Ptal jsem se, abych lítost odehnal, co se jí stalo? Řekla, že si zlomila palec, když jí spadla z ledničky flaška pravého šampaňského na nohu. Zaraženě jsem na ni koukl, ale pak mi došlo, že těžká láhev s tlustým sklem plná sektu může opravdu způsobit zranění. Proč bych měl řešit, kde se u ní vzaly ty drahé bublinky, když je bez prostředků?
     Jiná milá stará paní vstoupila onehdy do mého kanclu v redakci. Už nevím, co mi přinesla, nebo jestli si chtěla něco odnést, ale každopádně mluvila s láskou o vesnici, kde bydlela, a pak najednou změnila téma a prohlásila, že se dnes člověk bojí vyjít na ulici. Namítl jsem, že její dědinka má tak tři sta obyvatel a kolik tam asi mohou mít ulic, a jestli se tam vážně bojí vyjít ven z domu. Odvětila, že ona ne, ale v Praze, že je to jako v džungli, že to říkali v televizi. Já na to – milá paní, kde je Praha a kde jste vy? A dodal jsem, že nemůže věřit všemu, co říkají v televizi a že když se bojí, tak ať do Prahy nejezdí, stejně to tam nestojí za nic.
     Někteří lidé se však skutečně domnívají, že není radno vycházet ven neozbrojen. Určitě si to myslel jistý chlápek v jedné tančírně, když musel mít za pasem odjištěnou pistoli s nábojem v komoře, aby se mohl bezpečně bavit. Ze zbraně vyšla náhodně rána a projektil muži prostřelil nejen kalhoty, ale odrazem od země škrábl nic netušící ženu na krku. Je tedy fakt, že mu střela mohla v kalhotách nadělat větší paseku a že plastičtí chirurgové si dokážou s jizvou poradit, takže se vlastně nic nestalo.
     Cestou z tančírny jsem si všiml jakési babky, která se chystala přejít silnici. Sotva mě napadlo, že by staří lidé neměli být tak pozdě venku, jelikož nemohou tušit, co se může stát, paní zavrávorala a upadla. Přiskočil jsem a pomohl jí na nohy. Zeptal jsem se také při té příležitosti, co to vyváděla? Prý si myslela, že je tam ještě chodník. Odpověděl jsem, že to je právě ta chyba. Nelze dělat dobře dvě věci najednou. Když jde, nemá myslet, a když myslí, nemá chodit.
     Hned vzápětí jsem však ono pravidlo sám porušil, když jsem cestou zpátky do redakce pod dojmem prožitých událostí myslel na to, že je situace tragičtější čím dál víc. A kdo za to může? Určitě ne my obyčejní, poctivě pracující a poctivě zahálející lidé. Mohou za to Oni! To je jediná jistota, která prostému člověku zbývá v dnešních chmurných časech. Oni si snad myslí, že my, řadoví lidé, nemáme žádné potřeby. Abyste však, páni, věděli, lidské potřeby jsou pro život a konání člověka určující. Některé základní, například potřeba kyslíku, vody, potravy, spánku, sexu a snad také myšlení, jsou pro něj jako živého tvora nezbytnostmi a nemění se v průběhu věků. Jiné podléhají více či méně vlivům epoch a odrážejí i dosaženou úroveň lidského poznání.
     Tedy, řekl jsem si, jsem fakt dobrý, když jsem z fleku vysekl takové moudro. A jak jsem byl navnaděný, pokračoval jsem v úvahách. Ze snahy potřeby uspokojit se rodí chtění, a aby si chtění lidí vzájemně překážela co nejméně, od pradávna omezují nepsané a psané zákony, co jako jednotlivci můžeme. To však nestačí, a proto je tu morálka, která ještě dále limituje, co smíme z toho, co můžeme. Zdá se to jasné a po tisíciletí tento princip v zásadě fungoval, provázen sice mnoha kolapsy a tragédiemi, často i obludných rozměrů, jež však nezasáhly jeho podstatu.
     Dnes ale většinu našeho chtění formuje daleko více než v kterékoli předcházející době trh, jím vytvořená reklama a s ním těsně související masová a masmediální komunikace. Tento jev dosáhl takových rozměrů, že lze hovořit o tvorbě samotných lidských potřeb, včetně těch nejzákladnějších, prostřednictvím trhu realizovaného pomocí public relations v masmédiích všeho druhu.
     Lze sice namítnout, že každá doba modelovala tak či onak lidské charaktery a orientovala spády lidí, ale dnes jde o kvalitativně jiný jev. Doby – románská, gotická, renesanční, barokní, rokoková, klasicistní, biedermeierovská, empírová, secesní a kdo ví, jestli jsem na nějakou ještě nezapomněl, prostoupily vždy celou společností, všemi jejími oblastmi a vlastně tak vymezily a výrazně ujednotily počínání lidí. Proces – potřebuji, chci, mohu, smím – probíhal v kolejích dlouhodobě daných, vinoucích se do značné míry směrem očekávatelným, takže se člověk mohl těšit nejen z jistot, ale i z nevyhnutelnosti osudu. Ráj pro tradice, zvyky, plynulé dědění majetků, profesí...
     Avšak poté, co zbytky secese obrazně zahynuly v zákopech první světové války, nepřišel už nikdy žádný globální směr. Celý dvacátý věk byl tedy neslohový a naše doba zejména. Každý si může dělat relativně co chce, aniž by se musel příliš obávat jednoznačného morálního odsudku společnosti. Mnozí se o to také pokoušejí, někteří i dost bezohledně na úkor druhých, a navíc často beztrestně. 
     Lidu obecnému se pak zdá, že zákony jsou na různé zločince a podvodníky příliš slabé a pomalé, že vládne bezpráví a chaos a morálka že stále více upadá. Vzdor tomu, že společnost je organizována stále dokonaleji, což názorně dokládá čím dál větší uniformita lidských potřeb, říká se tomu konzumní společnost, i když lidé mohou nakládat se svými životy daleko svobodněji než kdykoli dříve. 
   

     Jak jsem dumal, plynul čas a já jsem se přes různá úskalí dostal do současnosti plné chytrých mobilů, jiných elektronických udělátek a hlavně internetu. Jako jiní jsem objevil sociální sítě, weby, blogy a zapojil se tam do rozličných debat a s úžasem si uvědomil, že opět vznikl nový sloh, který prostoupil naší veškerou existencí. 
     Je těžké sice říct, jak se tato epocha bude nazývat, až příští archeologové začnou vyhrabávat zbytky naší civilizace. Jsme něčím typičtí, jako byl třeba lid popelnicových polí, nebo lid nálevkovitých pohárků? Nemáme ani takové charakteristické stavby jako gotika, baroko či secese. Nejsem však nejspíš daleko od pravdy, když si myslím, že nás potomci budou zvát lidem, který krafal na internetu.
     To má své výhody, protože dnes nikdo, když nechce, nemusí být ostrovem sám pro sebe, což koresponduje s tvrzením Johna Donna, anglického básníka z přelomu 16. a 17. století. Naopak může být neustále ve spojení s celým světem, stačí si platit paušál za internetové připojení. Donne se také obával, že se zmenší Evropa, jestliže moře spláchne hroudu. Tyhle jeho strachy byly však zbytečné, protože splachování hrud není tím, co v současnosti ohrožuje nejvíc náš starý dobrý kontinent.
     Být ve spojení s celým světem má ovšem také nevýhody, a to tak velké, že občas zatoužím být ostrovem sám pro sebe, respektive být na neobydleném ostrově, který bych měl sám pro sebe. Ale to nejde, protože žiji šťastně se svou manželkou, která náhle přišla domů z nákupu a houkla na mě, že jsem ještě nepřidělal na zeď poličku a místo toho sedím u počítače a krafu s někým na internetu. 
     Tím mě pochopitelně pekelně nasrala a já si vzpomněl na svou lásku, kterou se nikdy nestala, jak to bylo krásné, když jsem s ní tehdy byl na stráni pod hvězdným nebem a na Šumavě byla ještě dolina a v té dolině kalina… Ta je tam vlastně pořád, když o tom v opilosti kdekdo kráká. Už ale vím, co udělám. Zajedu na Šumavu, najdu příslušnou dolinu, vyhledám tu kalinu, vyrvu ji země a bude po ptákách. 

 

https://kvaj.blogspot.com/

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

02.04.2019 09:54:12kvaj
redaktor prózy

Ano, to je přesné. Vlastně v celém textu osciluji mezi ironizací okolí (světa) a sám sebe.

02.04.2019 08:02:31Lakrov
redaktor prózy

Po ránu se mi to čte lépe :-) a poslední odstavec teď chápu trochu jako autorovu sebeironii.

01.04.2019 17:27:24kvaj
redaktor prózy

Jsem si vědom, že to není typická povídka, proto jsem to avizoval. To filosofování tam ale není proto, aby se nad tím někdo vážně zamýšlel, jestli mi rozumíš. Tedy leda pokud chce.

01.04.2019 14:36:18Lakrov
redaktor prózy

Úvodní jedna, dvě stránky mě (přesto že je to pané v první osobě) dost baví,  dál mi to pak přijde na můj vkus poněkud filosofující, takže se ztrácí úvodní  spád. Když si na závěr se jménem autora čtu také prolog, můj dojem, že tohle  není typická povídka, se potvrzuje.  

13.02.2019 16:24:53kvaj
redaktor prózy

Děkuji, ahoj.

12.02.2019 09:45:41Yan73

Líbí, ahoj Y.

08.02.2019 21:38:48kvaj
redaktor prózy

To je fakt, Karle, že už jsem dlouho nic prozaického nevložil. Trochu jsem se zabýval jinými věcmi. Kam to všechno spěje, to se ptá občas každý. V textu jsem se dotkl některých aspektů, ale hodně jsem ironizovat, a to včetně té otázky, kam to všechno spěje. Už delší dobu přemýšlím o tom, zda má vůbec cenu takto se tázat.

Děkuji. 

08.02.2019 21:34:46kvaj
redaktor prózy

Děkuji, yss. Jsem rád, jestliže tě tento text potěšil.

08.02.2019 17:55:48K3
redaktor prózy

Ten konec jsi vzal docela zkrátka. Co je ale zajímavé, zrovna včera, ještě než jsi vložil, jsem si říkal, že ten Kvaj už sem dlouho nic nevložil a ejhle, je tu.

Tvůj text jsem si přečetl se zájmem a určitě z něj lze vybrat dost poučného. Dneska jsem se taky nějak zamyslel a položil si otázku, kam to všechno spěje...

08.02.2019 16:56:01ysslandia

Po tom, čo som minule čítala nejaké verše- toto je veľmi dobré. Mňa práveže baví také vnútorné pinkanie, obohatené o dobrý rozprávačský štýl, s dávkou nadhľadu, irónie, postoja. Príjemný text.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.