Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Dvě glosy
datum / id09.02.2019 / 493967Vytisknout |
autorzeleda
kategorieÚvahy
zobrazeno76x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Dvě glosy z připravované knihy "Kdo říká, že je stáří moudré".

Dvě glosy

První glosa o potěšení

Tento týden jsem se zcela neplánovitě potěšil cestou do metropole. Tříměsíční pravnouček ležel na zemi na něčem podobném pelíšku pro psa, vesele kopal nohama do vzduchu a přívětivě se na mě šklebil. Něco mi chtěl asi říct, ale já jsem bohužel postrádal překladatele. Tak jsem mu alespoň potřásl jeho miniaturní, teplou ručkou a představil jsem se mu. Nevím, jak časem stráví tu překvapivou informaci, že vedle dědů mohou občas existovat i pradědové. A vedle mne stála vnučka a měla radost z toho, že já mám taky radost při pohledu na toho jejího mrňavého potomka.

Když jsme zasedli ke společnému obědu, který před našima očima vnučka vyhotovila, potěšilo mě, jak skvěle se, přes své mládí, úlohy kuchařky zastala. Méně potěšen jsem však byl faktem, že její rajská polévka byla lepší, než ta, kterou dělám já. Pro mne to bylo varování, že suchý tradicionalizmus do kuchyně nepatří.

Teď koukám na ten malý a smějící se zárodek člověka a jsem docela hrdý na skutečnost, že v genomu toho malého tvorečka je také malý kousek mého já. Docela malý kousek něčeho. Nevím sice čeho, ale rád bych se toho poznání dožil. Doufám, že si vybral jen tu lepší část. Nechci předjímat budoucnost, ale určitě by mě to potěšilo.

 

* * *

 

Druhá glosa o potěšení

Když jsem jednou seděl v  Klášterní zahradě a popíjel dvojku Portugala, přemýšlel jsem o tom, co člověku vlastně přináší potěšení. Zjistil jsem, že je toho celá fůra. Především slunce, které pokud příjemně pálí, prohřívá moje artrotické údy a přináší optimizmus do života. Můj bývalý ústecký kolega ale slunce neměl moc rád. Měl radši zimu a sníh, protože jezdil pravidelně lyžovat na Klínovec. Mě sníh a zima určitě nepotěší. A na lyžování se radši podívám v  televizi. Anebo raději z okna horské chaty při horkém grogu.

Taky mě činí veliké potěšení poslouchat, jak šumí moře a koukat se přitom, jak sluníčko zapadá za nějaký vzdálený ostrov. Celá obloha je najednou úplně šarlatová a vedle vás sedí někdo, komu můžete říct, hele, to je pěkný, co? Pokud člověk to šplouchání poslouchá sám, je to taky pěkné, ale už ne tolik. Je vždycky lepší, když jsou na všechna ta možná potěšení dva. Když jsme před lety seděli večer se ženou v malé kavárničce na břehu porečské Lanterny, až tam, na samém konci poloostrova u majáku, konzumovali jsme pohár sladoledu, koukali na západ slunce a bylo to moc příjemné. A když si ten malý rudý kotouč konečně ustlal za jedním ostrovem na obzoru, připili jsme si na to sklínkou skvělého istrijského Teranu. A to bylo ještě příjemnější. Taková chvíle potěší i zatvrzelého pesimistu.

Ale ta chvíle přejde a člověk aby hledal zase nějaké jiné potěšení. Třeba nové cestování, fotbalové utkání oblíbeného klubu, posezení s  přáteli u vína. Těch potěšení je moc. Potěšil by mě, i pohled na velmi slušně vypadající bankovní účet. To by bylo radosti! Ten podmiňovací způsob je tady ale bohužel na místě. Podle neúprosné logiky je celá řada našich potěšení podmíněna právě pozitivním stavem bankovního konta. 

Určitě by mě potěšila i moje prchavá múza, která si bere dovolenou skoro pokaždé, když si usednu s  pevným předsevzetím do pracovny v  bláhové naději, že teď to konečně napíši. Co? No, přeci to. Konečně, je jedno, co chci psát. Báseň, malou glosu, nebo třeba i povídku. 

U druhé sklínky Portugala jsem tehdy v Klášterní zahradě taky dumal o tom, co mě vlastně potěší úplně nejvíc. Když jsem všechna potěšení řádně sumarizoval, na první místo jsem zařadil jednoznačně slunce. Tedy něco, co si můžeme dopřávat všichni a úplně zadarmo. I když si toto zářivé potěšení můžeme v  našich zeměpisných šířkách dopřávat jen občas. Škoda. Ať si kolega lyžař má radši zimu a sníh. Je mu to přáno. Já mám ale rád slunce. Horké slunce, které proniká až pod kůži a vyhlazuje vrásky na duši. A jeho paprsky mi vždycky přinášejí novou energii a chuť do života. Když svítí, potěší mě to víc, než když vyhraje ve fotbale moje oblíbená Viktorka nad Spartou, víc, než šplouchání moře a dokonce skoro tolik, jako pohled na pěkně vypadající bankovní účet.

 

* * *

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.02.2019 09:15:55Yan73

Líbí obě, ahoj Y.

11.02.2019 00:38:20zeleda

Andělko, díky za koment, ale asi mi dáš za pravdu, že ta všechna potěšení člověk vnímá daleko lépe, pokud je vnímá se stejně tak naladěnou osobou. 

10.02.2019 23:11:41Andělka1

MOC KRÁSNÉ, ŽIVOT JE KRÁSNĚJŠÍ A KRÁSNĚJŠÍ...KDYŽ SE TA VŠECHNY POTĚŠENÍ SEČTOU...hi...hi...

10.02.2019 14:05:50vesuvanka

Honzo, Tvoje úvahy se mně dobře četly.  Ano - děti a vnoučata jsou naše velké potěšení, a jistě i pravnoučata (ale ta zatím nemám). Pokud jde o druhou úvahu, je toho opravdu hodně, co může potěšit. U mě je to  na prvním místě poznávání přírody živé i neživé.  Také preferuji teplo před zimou. Návštěva jižní Itálie a Sicílie byla pro mě jedinečným zážitkem - moře, ale především vulkány, moje velká láska a inspirace...  To je náhoda, i já fandím ve fotbale plzeňské Viktorce :-))) TIP

10.02.2019 13:45:47Lerak12

Takovým pamětníkem zase nejsem. Mám mňoučata dvanáct a pět roků. Ale je faktem, že jsem opravdu kvanta dobových vědomostí nasbíral už v dětství od starších. (A množstvým literatury.)  Zejména od mých, z jedné strany, babi s dědou německé národnosti, a straně druhé, babi s dědou s exotického ostrova.

Zejména šedesátá leta mě velmi oslovila a "osvícenecký" společenský a kulturní pohyb v Evropě. Přes husté ideologické síto, byl tehdy větší zájem o Řeckou historii, Francouskou avantgardu a Italskou klasiku. Myslím, že i hektický vše-pokrok stále z této základny čerpá. Otazkou je, jak dlouho? Snažím se psát na příč generacemi. jak se mi to daří nechávám na svých čtenářích. Děkuji, Zeldo, za komentář.  

10.02.2019 01:01:54zeleda

Díky za návštěvu a komentář. Teď si se ale "odhalil". Podle toho, co píšeš, patříš zřejmě do podobné věkové kategorie. Je stejně zajímavé, že já si rozumím, jak zde, tak i třeba na podobném serveru - Pište povídky - spíše s reprezentanty té starší generace. Ti mladí se dívají až moc kupředu. Mají na to pochopitelně nárok. Já tam ale vidím spíše penál a ústecké krematorium. ještě jednou díky za koment, Leraku.  

10.02.2019 00:06:33Lerak12

Pěkné úvahy. S jejich "filozofií" se ztotožňuji. Sám mám pocit, že jsem nepatřím a slunce, moře mi dělá potěšení. A (pra) mnoučata ? To jsou naše sluníčka...


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.