Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+2 neviditelných
Kluďák
datum / id11.02.2019 / 494005Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídky
zobrazeno248x
počet tipů18
v oblíbených3x
do výběru zařadilGora,
zařazeno do klubůA (výber alternatívnej redakcie),
Kluďák

Zhasla mně svíčka. Než jsem s ní šouravým a důstojným krokem přešla z chodby do tmavého pokoje, kde posvátné ticho staré cimry rušily svým jistým tikotem času jen veliké stojací hodiny, zhasla, i když jsem měla hubu otočenou na bok a snažila se nedýchat na plamen. Umírala nám stařenka. Týden spala, všem se nám zdálo, že si z nás dělá prču, tak jako za života. Jako by sem tam mrkla a kontrolovala, jestli je všechno v rychtyku, a ať si nemyslíme, že až ona tady nebude, že tu bude nepořádek, budeme kúřit, pit a nedaj bože nechodit do kostela. Seděla na lavečce, na nose obrovské sluneční brýle, a:

„Alespoň v nedělu na hrubú běžte, když teda ste po sobotním candrbále ospalí a nevstanete na ranní mšu, tak teda na hrubú, když teda nic, bando jedna mizerná...“

Matka s babičkou klečely u smrtelné postele a předříkávaly modlitby. Slyšela jsem na chodbu jejich šepot, že teď už jde opravdu do tuhého a že se musí zavolat farář na poslední pomazání. Farář se už volal třikrát, prve zlepancoval drobotinu, to jest mé dva mladší bratry a sousedovy lumpy, že se chichotají při ministrování. Pak snědl oběd, vyslopal slivovicu, zamíchal lžičkou kávu s pěti (!!!) cukry, zecpal nepočítaně tvarohových buchet. Jinak to byl dobrák od kosti, když viděl, že ještě není jeho služeb třeba, protože stařenka se usmívala s očima doširoka otevřenýma a úšklebkem, a co vy tady, velebný pane, děkan vzdychl a kýchl do šedivého kapesníku, tož zitra zas. Škrtala jsem sirkami, ale protože jsem stařenku milovala, třepaly se mi ruce a sirky se se sakrama vysypaly na lednici.

„Pssssst,“ ozvalo se z pokoje stařenky dvojité napomenutí. Po několikerém opatrném líznutí hlavičky sirky o krabičku Solo vyšlehl konečně plamen. Vzala jsem znovu velikou svíci, šla myším krokem do tmy, do neurčitého nepopsatelného pocitu, jako u přesýpacích hodin, že něco se ztratí a něco nabude… My jsme bohužel stály na vrchní baňce a dívaly se, jak nám stařenka mizí. A ti na dolní baňce čekají s rukama napřaženýma, a ejchuchůůů!!! Když stařenka věděla najisto, že už lehne, řekla, mosí to byt, a jak celý život nelehla, jednoho dne odpoledne lehla a hotovo.

Položila jsem svíčku na provizorní oltář na komodě. Pak jsem si klekla k posteli stařenky, matka mi podávala kancionál.

„Kde ste skončily?“ zeptala jsem se.

„Šmarjá, nedělej si z toho srandu,“ napomenula mě.

„Nedělám,“ protože jsem dobře znala stařenku, věděla jsem, že se směje.

„223,“ řekla babička.

Listovala jsem v kancionálu tak rychle, až mi upadl na zem. Světla v místnosti příliš nebylo, sice hořela stařenčina svíčka, ale i tak, tma tam byla jako v pytli. Šmátrala jsem po linu sem a tam. Křápla jsem se do hlavy o pelesť a kancionál furt nikde. Klekla jsem na všechny čtyři a strčila ruku pod postel. Něco nahmatala, ale kancionál to nebyl. Bylo to hladké a studené. Slivovica!

„Mami, pod postelí je slivovica!“ volala jsem na matku. Matka klekla z druhé strany také na všechny čtyři.

„Vím, nech ju tam,“ řekla a škytla. Zvedla se a vzala svíčku z komody a znovu klekla na čtyři.

„Co?!“ Nerozuměla jsem, protože stařenka začala kašlat. Teď klekla babička.

„No, je tam, no a co? Nech ju tam!“ špitla babička, jinak matčina matka. V místnosti s umírající nejstarší členkou rodiny se loučily tři generace žen, a všechny prvorozené. Já, mamka a babička. Stařence bylo úctyhodných devadesát šest roků a taktéž byla prvorozenou z pěti dětí. Úplná fotka pro rodinné čtení časopisu Vlasta. Teď to ale veselé nebylo. Smrt, tma a slivovice padesátisedmiprocentní (jinou ani naše rodina nepálí), to bylo moc i na tři ještě živé prvorozené dcery. Matka včela, matka královna, umírala.

„A proč tam je, a čí to je?“ zeptala jsem se zase.

„Ježiši, naša, čí by byla?!“ to už klečely obě, matka v ruce svíčku, a svítily pod postel jak světlušky. Slivovica byla zpola odpitá, tváře obou žen hořely a ta červeň se odrážela v řetízkující trnce. Strašidelné. Teď jsem si všimla, že jsem zapomněla na tetičku Polníčkovou, která měla držet stráž u umírající s námi a přivítat faráře a uvařit mu kafé. Po kostelníkovi je to nejdůležitější osoba na faře v našéj dědině. Farář je až kdesi vzadu v hierarchii kostela, co se mu řeklo, to kázal. Ono mu to bylo celkem jedno, měl přes osmdesát, při klekání mu tak lupalo v kolenou, že se každou chvíli kostelník ohlížel, kdo zase otvírá při mši vstupní dveře. Farář miloval bůček, večer se tajně plížil po dědině a zjišťoval, kdo udí, nezapomínaje to při kázání zmínit tak šikovně, že mu udící rodina vždycky polt špeku nakonec odevzdaně donesla, a ti bohatší i pěkně vyuzeného kocúra, nejjemnější masíčko z pašíka.

„A kde je tetka Polníčková?“ ohlížela jsem se po sousedce. Babičce už vrzala kolena, tak vstala.

„Henkaj!“ Otevřela dveře a ukázala na kanape pod oknem v druhé místnosti. Matka zvedla ruku se svící. Tetka Polníčková, svalená jak špalek, spala, kanafasky vyhrnuté až k bradě. Smradu jak po čertech. Vedle ní na zemi válely se dvě mince. Zvedla jsem je, sedm korun, hm, za to si koupím tak leda půlpárek. Strčila jsem je do kapsy, do své.

„Modlila se už od pěti hodin,“ omluvila ji matka. Zavřela dveře. Svíce se vrátila na původní místo. Dva páry kolen zavrzaly a se vzdycháním klekly na přichystané podprdelníky, stáhnuté ze židlí. Já, jelikož jsem nebyla vdaná a kolena mi nevrzají, klečela jsem na linu. Něco jsem mlela pantem, měla jsem stejně blbě načtenou stránku, a najednou mě přepadla úzkost, viděla jsem stařenku s ústy ptáčete lačného sousta, ale ta její už by nic nepozřela, poslední službou od nás byl mokrý kousek vaty, přikládaný na suché rty, kulhající za nitkovitým dechem. Pomalu jsem se sesula a hledala flašku pod postelí. Ženy nedávaly pozor, zamyšleny, neviděly, že hňápu po slivovici. Než jsem ji našla, cinkla párkrát o kovové špony u nohou postele, takže i kdyby byly ponořeny až nevím do jaké nirvány, obě vyskočily a: „Opovaž séééé!!!“

„Mám strach,“ řekla jsem prosebně.

„To my taky, ale proto nemusíš slopat,“ odpověděly. Napřímily se jako luk před střelbou. Neposlechla jsem, bylo mi jedno, kdo z toho pil, jestli stařenka, babička, farář či tetina Polníčková, fčíl se bojím jáááá... gllllllllll... ulevilo se mně, doznívalo zlostné zaklapnutí listů modliteb. Vrátila jsem flašku pod postel. Koulela se pod tichou stařenkou a nečekaně cinkla do dalšího skla. Matka i babička jako na povel opět položily ruce na zem a šmátraly poslepu. Babička vytáhla prázdnou lahev. Demonstrativně ji strčila před svíci. Matka pokrčila rameny a znovu otevřela knížku. Nahlas jsme se modlily až do kuropění, než přišel rozzívaný farář. Tetička Polníčková se probírala, zmatená, lekla se, kde se probudila, a hledala šohaja. Oba, tetička i služebník Boha na Zemi, poté, co splnili svůj úkol, v klidu odešli po svých.

Ráno jsme začaly stařenku oblékat do pohřebního kroje. Byla to černá šatka, černý fjertůšek, černá kanafaska, spodnička, černá jupka, prostě všecko černé a nachystané měla stařenka do hrobu. A jak kolovala po příbuzných, táhla tenhle úbor nebožtíků s sebou jako omluvu, že stejně jednou umřu, nebojte. Vidíte, už to mám nachystané. Nebylo mi dobře, ani mamce a babičce, slzely jsme na pečlivě vyžehlený kroj, babička na pátý pokus uvazovala šatku pořádně na rožky, a pak si všimla, že na stařenčiném krku visí malučký klíček.

„Herdek, klúček, to je od téj truhličky, co majú stařenka tady v šuplíku,“ babička držela v dlani, pod studeným krkem nebožky, klíček.

„A co v ní je?“ ptaly jsme se zaráz s mamkou, zvědavé.

„Vím já, fix námol, teď jsem to uvázala dobře,“ řekla babička na šátek a opatrně ho zase rozvázala, aby mohla přes krk téměř stoleté ženy přetáhnout řetízek s klúčkem. Otevřela šuplík a vytáhla takovou truhličku, jemňounkou, s malým zámečkem. Truhlička celá lesklá, hnědá skrývala stařenčino tajemství a celá se jevila taková mile ohmataná. Babička otočila klíčkem v zámečku. Našla jakési psaní. Četla. Zesinala. A podala jej matce.

„Ježíší, co to jééé?“ matka podala lejstro mně.

Četla jsem nahlas.

Mařenko, já ťa velice miluju, ale fest, si nemysli a nesměj sa, protože moja láska je hluboká tajak studna Mackových na konci, a ty víš, že majú tú studňu hlubokú asi dvacet metrů... tož abys pro příměru věděla, jak ťa miluju… myslím na Tebe furt, ale vím, že to nejde ináč, tož ti to říkám písemně, abys věděla, Mařenko…

A byla přidána básnička. To už jsem se uculovala a poprskala za chvíli i tajné říkání.

Mařenko, Mařenko, ty můj kvítku z reže,
chrpa to je,
já vím, že ťa nemožu milovat vleže,
tož aspoň v kostele píšu tajně vzduchem na tvoje záda
verše nesmělé, Mařenko, Mařenko,
tak to je
a ináč to nebude,
přikládám brko z klobúka
jako důkaz mojéj věrnéj lásky.

Matúš Kluďák

Vytáhla jsem péro kohouta starého jak čínská zeď, respektive zůstalo jen tuhé brko a po stranách asi deset pírek, a rozesmála se…

„Kdo to je?“ zeptala jsem se. „Kluďák.“

„Ale, taková holota, už vím, stařenka ho velice milovala, ale on měl enom pět slepic a doma dvě duchny a stařenka pocházely z gruntu, to by nešlo, taková haňba,“ řekla babička a podívala se na matku.

„Hmm.“ Pomyslela jsem si, že babička zapomněla, že byla kdysi omámená také, když chtěla nějakého Hromádku, co měl jen jednu kozu. To mi zase prozradila maminka.

„Na, spal to, básničky jakési hlúpé, stařenka byly slušná a hodná,“ řekla babička.

„Víme,“ kývly jsme. Poslušně jsem zanesla psaní do kamen, plameny je zhltaly hned, jako by na ně čekaly.

Babička s úctou přetáhla přes hlavu s šedivými copy řetízek s klúčkem, znovu oblékla chladnoucímu tělu šatku, uvázala dobře rožky a pak se rozplakala. Stařenka ležela na posteli, ticho, prsty propletené. Zdálo se nám, že se pořád usmívá, a jako by se nad ní vznášel čagan s nadepsaným obláčkem pro anděly, vy bando jedna, však já vás všecky vidím.

Ráno přijel funebrák, takový nevrla, v koutku huby párátko, neusmíval se, položil rakev na dvorek a my nesly stařenku jako věchýtek přes pokoj, chodbou ven do sluníčka. Odevzdaly jsme ji. Podívala jsem se na její muškáty a v kapse svírala jejích sedm korun.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.02.2019 15:48:11Yan73

Líbí, ahoj Y.

17.02.2019 08:32:04Vigan

Děkuju, Kytiii..:-)

16.02.2019 21:09:48Kytiii
Jak už bylo psáno. Tak by to mělo být... a snad i někdy je. A všem lidem přeju! T.
16.02.2019 08:28:29Vigan

Tož, aby on nevypakoval brzy on mě..:-))

16.02.2019 04:37:22Silene
(Bych tak možná ještě pouvažovala, starého vypakovat, motorku si ponechat, ale je fakt, že s těmi značkovými taštičkami na řidítkách alá pretty woman se blbě do zatáček klopí a vůbec. Ne, přístřešek bylo moudré rozhodnutí, krásně žensky vyzrálé.)
15.02.2019 11:47:36Vigan

Děkuji, Dagmar..:-)

14.02.2019 22:21:39Dagmaram
Super napsané. Bezva se to četlo. Má to vtip, dobrý jazyk....

:-)
14.02.2019 22:08:36Dagmaram
Super napsané. Bezva se to četlo. Má to vtip, dobrý jazyk....

:-)
14.02.2019 15:54:19Vigan

Děkuju za čtení, Karle..:-)

14.02.2019 14:13:42K3
redaktor prózy

Moc hezky zachycená atmosféra, taková kluďákovská, provází celou povídku. Tajemství bych spálil, když to mělobýt tajemství. Nebo ještě lepší uložil stařence do hrobu.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.