Kablo

Červená Karosa v jednom z posledních záchvěvů opravdového silničního života svištěla Průmyslovou ulicí. Několik kilometrů mohla dýchat. Smogáreň továren. Bušit koly do louží a užívat si stříkání. Nemyslela na rozlézající se rezma ani na tíhu pár cestujících na své děravé palubě. Nechala se vést šedým, zkušeným řidičem. Hlásil zastávky. Jednu za druhou - všechny /na znamení/. A těch /znamení/ mu k radosti jeho i Karosininé pasažéři nedávali příliš mnoho.

Rád byl i Koloděj Mráz. Pětiletý kluk a na hlavě podzimní kšilt s plyšovou mikešmyší. Fialová kombinéza a pod ní se skrývající srdíčko bušící s rozdranděnou radostí. Nadšení autobusu bylo cítit z každého pohybu šroubku a stejnou energii byste zachytili z Kolodějových pohledů. Ven. Ze zasychravěného okénka. Vše viděl.

Tovární objekty. Pracovali v nich chlapi v montérkách? Trubky, kabely, komíny. Barvy a laky. Ve věku, kdy je častou otázkou proč, je pro předškoláka industriální oblast nekonečnem otázek, na které si odpovědi vytváří pouze sám ve své fantazii. A na chvíli se mu dokonce podaří zapomenout na cíl trasy Karosy č. 183. Maminka se zasněným synem k babičce. Autobus do šrotárny. Zvědavost nakonec zvítězila.

-Mami?/ --Ano, Koláčku?// -Proč na Kablu nikdy nikdo nevystupuje? Ta stanice se mi zdá opuštěná/ (přilepený na zamlženém okénku pozoroval křovinaté okolí hranatých budov a neviděl skutečně ani živáčka) --Lidi sem přijíždějí a odjíždějí odsud, když je ještě tma. Je to důležité místo. Vyrábějí věci, které denně používáme, ale nikdo je u toho nevidí.// -Jaké věci vyrábějí, mami?/ --Kabely, Koláčku. To jsou takové žíly a tepny pro přístroje. Spojují, aby vše mohlo fungovat. Kdyby měly stroje srdce, vycházely by kabely přímo z nich.//

Koloděj si představil, že zkusí ustřihnout kabel od vysavače. Třeba z něj poteče krev.

Doktor Koly. Tak mu teď říkají. A jeho Sylvinka. Doktorka Sylvinka. Něžně zrzavoučká bytost s růžovými rty.

Těly Karos proteklo tolik hektolitrů nafty až musely ze zdravotních důvodů přejít na plyn. Koly a Sylva se spolu poznali u piva. Litry a plyny pak taky. Advokát a chiruržka. Potkali se, když se oba chystali na své budoucí profese. Nervózní šestnáctka u svýho několikátýho (a nelegálně získanýho) chmeláče s mohutným pěnovousem zkušebně ryla rozbitou propisovačkou do starýho stolu v rockový hospodě Vagón. Ryla a ryla srdce.

O to svý přišla už před rokem. Předtucha nebo touha. Stůl jí to ublížení na zdraví odpustil už když jí viděl. Jedinej věděl, co znamenaj pivní lázně a věděl, že občas podrbat červotoče a zaznamenat kus historie, stojí za hřích. Koloděj vymýšlel obhajobu pro S.. Poškozovat cizí věc se nemá. Přál si hájit bezbrannou hříšnou bytost. A taky ji dostat do postele.

To se mu povedlo. Nejblíž tomu měl hned tu první noc, ale ještě si pár let počkal. Nebyla zas tak bezbranná. Ráda lezla po stromech, narodila se na vesnici a ačkoliv s ní hormonální koktejl jaksepatří zamával, důvěřovat pražákovi - a navíc budoucímu studentovi práv (tím se nikdy netajil) nebylo jednoduchý - ani když byste kalhotky mohli ždímat. Do poslední nitě.

Sylvinka Benešová. Odmalička vzrušující bytost. Víla z lothlorienského lesa. Špičatá elfouška s vášní pro stromy, přírodu a člověka. Lípa srdčitá. Spousta lidí mělo potřebu ji chránit, ale nikdo přesně netušil jak. Nepotřebovala. Totiž. Ráda se vznášela nad tím vším. Její o dva roky starší bratr René si ještě hrál s autíčkama a ona ho pozorovala svýma zelenýma očima a přemýšlela o tom, co jí o sobě svým chováním odhaluje. A trochu ho litovala. Jediná věděla, že krása neznamená bezbrannost. Ale možná se pletla. Určitě. Se spletla.

Čekal noc (nebo den - na tom nezáleželo), kdy ho živočišná síla roztrhá bezmála na kusy. Kdy tovární komíny nebudou stíhat vypouštět dým. Kdy červená Karosa plná života prosviští Průmyslovou bez znamení. Koloděj Mráz roztaje a Sylvinka Benešová se svými kořeny zapustí hluboko do společné budoucnosti vysokohorskou závratí bez kyslíku. Ale poprvé jsou někdy i slzy. Otázky bez odpovědí. Stud a vůně dvou nahých těl. Nezapomenutelná.

Měla nad každým a nad vším moc a najednou se otevřela. Jako před rokem. Chtěla řezat, cítit krev a oddávat se své moci. A teď tu ležela a nedokázala se ovládat. Oběť. Jako před rokem. Myslivec svázaný divokou zvěří. Nadšený. K smrti vystrašený. Zvláštní. Stejně jako před rokem.

Bylo deset ráno a chiruržka lidských srdcí přijala pozvání svého advokáta na výlet. Neměla si s sebou nic brát. Divila se. Věděla, že Koloděj má vše přesně naplánované. Jízdní řády. I ona takové měla. Než se objevil chomáček.

Jízdní řády pražské linky 183 měl nastudované. Plyn místo nafty. Nádraží Hostivař, Sklářská, Kablo, Barvy Laky, Radiová, Zamenhofova, Spalovna Malešice. Tour de life.

Byly dvě ráno. Tehdy. Odjížděl z Vagónu ten den, kdy viděl Sylvinku poprvé. Věděl, že ji požádá o ruku. Hned jak to půjde. Na zastávce Kablo. Kabely spojují. Ona to pochopí. Uvidí svět stejnýma očima. Očima duhových louží z benzinových skvrn. Takovej je život.

Její bratr měl v podbříšku chomáček blonďatých pubických chloupků. Nejpříšernější se zdál fakt, že jí jeho vrušení /vonělo/. Pot a kapka naděje. Adrenalinové mužství. Smoothie strachu. -Nemůžu si pomoct. Musim tě mít. Aspoň se udělám./ A tak leželi vedle sebe na posteli. V takovém krkolomném objetí, kdy René ví, že dělá špatnou věc a chce jí dělat. A Sylva, která ví, že se na ní páchá špatná věc, ale nedokáže odejít. A nedokáže se rozhodnout, jestli se jí ta špatná věc líbí. Jestli vůbec někomu bude schopná říct, že ji bráška znásilnil. I to sperma na břiše jí vonělo. Jen studilo. A nejhorší ze všeho bylo to, že to Reného zničilo. Hned jak to vypustil. Úchyl se svědomím je nežitelná kombinace. Přetrženej kabel.

-Mám tě moc ráda, ale tvoje jediná chyba je to, že mě miluješ“/

Poprchávalo, když dvě pohledné osoby vystoupily na zastávce na znamení. Překvapilo to i samotného řidiče bez vlasů.

Kabely se dají opravit izolační páskou. A co žíly a tepny. Vzduch byl cítit naftou.

Dělníci v nedaleké továrně se pomalu chystali na polední pauzu.

Pozorovateli by se naskytl velmi zvláštní pohled