Zakázaný cit 1 (napsal Ivan)

„Milostpane, jídlo je již nachystané v malém salonu, jak jste si přál. Máme servírovat?“

„O ano. Prosím…. Jakube”, bezmyšlenkovitě jsem odpověděl aniž bych odtrhl oči od mapy. Rozsáhlé pozemky zakreslené do nejvyšších detailu mě naprosto očarovaly. Většinu z nich jsem nyní i vlastnil. Zámecký pán, prolétla mi myšlenka každou částí mozkové kůry. Bohatý zámecký pán, opravil hlas uvnitř mé hlavy. Bylo to štěstí. Velká souhra náhod, která nyní dovolovala mé osobě rozhodovat o životech mnoha lidí. Starý strýček, Joannes Franz Anton, hrabě z Kraklova odešel na věčnost. Zanechal po sobě dvě sídla, osm statků a rozsáhlé pozemky čítající několik desítek polí, luk, tři rybníky a lán lesa. Smrt ze které jsem nyní profitoval. Stačilo tak málo a najednou se zdál život o tolik krásnější. Nemělo to samozřejmě jen své výhody, ale také velikou zodpovědnost.

V době této strašné události jsem pobýval ve Vídni, rodina vkládala velké snahy aby mé znalosti byly chloubou našemu rodu. Smuteční dopis ovšem přerušil mé aktivity v tomto městě plném života a uvrhl ten můj naprosto jiným směrem.

Na zámek v Kraklově jsem dorazil pár dnů po oznámení této smutné zprávy. Bylo to hlavní sídlo mého strýce. Veliké a pro mne až moc otevřené společnosti. Zde jsem také nějaký čas pobyl, vyřídil všechny neodkladné záležitosti týkající se nedávného pohřbu a vydal se opět na cestu po mém dalším zděděném majetku. Poslední zastávkou a troufám si říci i tou nejmilejší, byl malý zámek u mlýna. Původně kamenná tvrz přestavěná v romantickém stylu do nádherného sídla, představovala nyní nejvyšší komfort, jaký si společnost dovede představit. Myslím, že každý by to zde miloval. Veliká okna poskytovala nádherný výhled do zahrad a na nedalekou vesnici. Zvon odbíjející dvanáctou hodinu mě vytrhl z přemýšlení. Založil jsem mapu do police k ostatním a vydal se poobědvat.

Malý salonek opravdu dostál svého názvu. Byla to snad ta nejmenší místnost, která v tomto objektu byla, ale pomocí maleb na stěnách představující zámecký park, docházelo k iluzi velké místnosti. Přispěl k tomu i malý balkon, vyzývající k návštěvě, obklopen prázdnými truhlíky. Strýček byl churav přes půl roku a absence jeho milosti se zde dost podepsala. Nejprve ubylo sezonních dekorací v podobě květin, košů s ovocem či vonných olejů, později přišlo na řadu služebnictvo. Já dostal každý pokoj dokonale zakonzervovaný, přikrytý do látek, ovšem naprosto bez života. To jsem se také hned v prvních dnech snažil změnit. Nyní již mám majordoma a dvě služebné s kuchařkou. Já vím není to mnoho, ale myslím, že do podzimu bude každá místnost v domě plná hudby, vůní a nádherných květů.

„Mohu Vám nabídnout nějaký aperitiv, Milostpane?“ Ozval se Jakub.

„Dnes ne, voda postačí. Včerejší popíjení mi nějak neudělalo dobře,“ usmál jsem se a vybídl k servírování pochutin na připravenou tabuli.

Blížil se večer a sluncem zalité místnosti dostávaly medovou barvu. Oblečen do krásného vypasovaného kabátu odcházím ze zámku. Ve vesnici je dnes bál. Místní této události přikládají velikou důležitost a já to beru jako šanci seznámit se s obyvatelstvem této malé vísky.