Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Horymírka 35 + 36
datum / id04.03.2019 / 494542Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno252x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Dnes trochu delší. Vydržte, toto nudné cestování už příště skončí.

Horymírka 35 + 36

 

Ráno jsme chtěli jít Velickou dolinou nahoru na sedlo Poľský hrebeň, odtud vystoupit na Gerlach, vrátit se do sedla a po modré značce do Velké studené doliny na Zbojnickou chatu, případně pokračovat dolinou až na její spodní konec do chaty Kamzík.

Jenže když jsme se šli umýt a napít k plesu, uviděli jsme orientační tabulky na rozcestí. Toho, že na směrovce k Poľskému hrebeni bylo upozornění Nebezpečný prechod, jsme si nevšímali, na to jsme byli duševně připraveni. Ne tak obutím, ale co chcete po mladých frajerech! Horší byla tabulka směřující na Gerlach. Tam stálo: Výstup na Stalinov štít zakázaný. Nebezpečie skalných lavín. To byl teprve škrt v našich plánech: přímý zákaz jsme si přestoupit netroufli.

Jako náplast na zklamání měl jsem tady chvíli příležitost pozorovat plachtění orla. Upozornil mě na sebe podobným voláním jako káně, jen znělo plněji a bylo o polovinu kratší. Slyšel jsem je už častěji, ale tentokrát jsem dravce v souvislosti s ním poprvé spatřil. Táhl s nehybnými křídly od hřebene Gerlachu napříč dolinou k protější Bradovici. Dalekohledem jsem rozeznal známé obrysy, na konci roztřepená křídla, na jejich spodní straně dvě téměř bílé skvrny. Pomalu se přenesl nad celou dolinou a začal kroužit mezi vrcholky Bradovice, chvílemi se za některým ztratil a zase objevil. Za celou dobu jen jednou pomalu mávl křídly. Ale jaké to bylo mávnutí! Ty jeho plachty se prohnuly, až letky zamířily vzhůru a při návratu zas dolů. Pak znovu jen plachtil, přičemž mírně natáčel rejdovák. Přidala se k němu poštolka, chvíli ho obletovala a on si jí nevšímal. Potom se ztratil za skálou a už se neukázal.

Výstup na Polský hřeben byl hodně těžký. Umínili jsme si, že nesmíme myslet na námahu, a tak jsme postupovali zvolna jako stroje. Ale i tak, jako vždycky, předháněli jsme s těžkými tornami všechny tlupy turistů, kteří většinou nenesli nic nebo chlebník.

Místy se cesta plazila po skalních stěnách strmě vzhůru.

Prošli jsme pod Stěnou věčného deště. Padal z převislé římsy na umyté skalní podloží, kudy vedla cesta. Tam se naše střevíčky chtě nechtě dokonale zmáčely.

Minuli jsme dva vysoké hučící vodopády a dostali se k dost rozlehlému plesu, jejich bohatému prameni.

Blížil se první cíl – Poľský hrebeň. Už jsme ho vysoko před sebou viděli. Vlevo se do dálky táhly hradby Gerlachu, vpravo čněla do výšky špičatá Východná Vysoká. Přešli jsme kolem širokého ledovce, z něhož na naše zahřátá zpocená těla příjemně zaválo chladem. Sutí jsme stoupali jen velmi zvolna. Kameny pod nohama ujížděly, pomáhali jsme si rukama. Posledních padesát metrů šlo o krk. Byla tu skoro kolmá stěna, místo cesty jen skoby s kruhy a jimi provlečený dlouhý řetěz. Nohy si samy musely hledat výstupky ve skále. V jednom místě se černala mramorová tabulka a na ní vyryté německé jméno s křížkem a letopočtem 1898 – 1­919.

Konečně jsme unaveni seděli na hřebeni. Nahoru na Východní Vysokou se táhl úzký, ale vyšlapaný chodníček. Po krátkém odpočinku jsme se rozhodli vzít zavděk místo zakázaného Gerlachu tímto výstupem do výšky dva tisíce čtyři sta dvacet devět metrů.

Došli jsme tam a pohled z vrcholku opravdu stál za trochu té námahy navíc. Na východ pod námi leželo – u­prostřed léta – několik zamrzlých ples. Na některých plavala ledová kra jen uprostřed, jiná byla zamrzlá po okrajích a ještě jiná měla celou hladinu pokrytou slabším nebo silnějším ledem se zbytky sněhu. Tato Velká Studená dolina si určitě své jméno zasluhuje. Cítil to stejně Mirek v pumpkách, jako já v šortkách. Ještěže jsme si ze sedla, kde jsme nechali torny, vzali s sebou bundy, teď nám byly dobré.

Slunce se většinu času ukrývalo za kupami mračen a od jihu foukal mrazivý vítr. Mirek stěží mačkal spoušť aparátu a já sotva ve zkřehlých prstech udržel pero při psaní adres a pozdravů na pohlednice.

Kolem trianglu na vrcholu Gerlachovského štítu oblétali tři orli a mezi nimi se bystře proháněl raroh. Sledoval jsem je dalekohledem. Na druhé straně, na východě, se v pozadí nad všechny štíty zvedal majestátní Lomnický štít. Když jsem ho teď poznal, už jsem se nedivil, že byl donedávna považován za nejvyšší tatranskou horu. Co to je nějakých dvacet či třicet výškových metrů při těchto rozměrech! O­proti širokému Gerlachu okamžitě vyvolává takový dojem ten jeho ostrý a spádný tvar.

Byla tu výborná akustika. Dobře jsem rozuměl několika lidem, které jsme cestou předběhli a kteří se teď shromáždili dole na Polském hřebeni. Hodnotili poslední výstup a radili se co dál. Jeden hlasitě četl z Průvodce, že kdo se chce brzy dostat na Zbojnickou chatu do Velké Studené, musí zdolat nebezpečný přechod průsmykem Prielom. Pohodlnější cesta vede přes Javorinu, ale sama Javorina je odtud 6 hodin, potom přijde na řadu obrovský oblouk severní a východní stranou Tater, takže na jižní stranu se dojde až k večeru druhého dne. Přes Prielom se to dá udělat ve čtyřech hodinách.

Jednohlasně zvolili dvoudenní pochod přes Javorinu. Měli jistě rozum. Široce rozebírali, že nepřišli do Tater, aby se zabili.

No samozřejmě, dalo se to čekat – d­va mladé furianty v rozedraných polobotkách, co byli od rána rozhodnutí pro Prielom, žádný náhodný poslech rad z jakéhosi jim neznámého Průvodce nemůže negativně ovlivnit. Podívali jsme se na sebe a bylo nám jasno. Nepřišli jsme sice do Tater ani my, abychom se zabili, ale zkusit chceme vše, co je možné.

 

 

Bylo nám líto tak brzy opustit impozantní vyhlídku, ale nahoře se nedalo dlouho vydržet, tak jsme se vrátili do sedla. Trochu jsme se najedli, hodili každý svůj náklad na záda a pustili se nejdřív serpentinou prudce dolů k Zamrzlému plesu, potom doprava přes široké sněhové pole a za ním serpentinou v pohyblivé suti příkře vzhůru.

Za čtvrt hodiny jsem se podíval odkud to jdeme a – stejně jako před rokem na Satanu­ – v­íckrát jsem to už nesměl udělat; pod námi leželo Zamrzlé pleso, od nějž nás nedělilo nic než úžasně příkrá suť a­ hloubka, v této chvíli již nejméně třísetmetrová, pro nás na labilní suti tedy nedozírná. Až se mi z ní tajil dech.

Stoupali jsme po čtyřech a dávali pozor na každý kámen, na nějž jsme se potřebovali spolehnout. Většina byla volných; seděly v sypké drti, lehce se jimi dalo pohnout.

Konečně jsme byli těsně před průsmykem a stáli na samém vršíčku suti. Nad námi se tyčily dvě skály, jež svíraly úzkou soutěsku právě tak pro jednoho člověka­, téměř svislou, a tou teď bylo nutno vystoupat. Odhadem třicet, možná čtyřicet metrů. Byly v ní výstupky, avšak některé tak vysoko nad sebou, že bude asi nutné z jednoho na druhý vyskočit. A my máme tak objemnou zátěž na zádech!

Že jsme se přece jen tudy neměli pouštět, mě také napadlo, ale jenom na vteřinu. Už jsme tady, a teď musíme udělat cokoli, co bude potřeba.

Co v těch okamžicích soustředěného rozhodování cítil či co si myslel Mirek, to nebylo poznat, oba jsme mlčeli a já se mu do tváře raději nedíval.

Rozhodl se pro jedinou možnost: začal stoupat.

Jenom žádnou pochybnost!!

Zatnul jsem zuby a lezl také.

Vtom jen taktak že se Mirkovi pod nohou nerozpadla zvětralá skála. Sypala se na mě drobná drť. Uvízla mi ve vlasech, musel jsem ji tam nechat. Bože, kam bych uhnul, kdyby padal větší kus?

S odstupem jsem za ním statečně stoupal.

Znovu se shora sypou kamínky. Naštěstí jen malé. Mirek o tom ani možná neví.

Vtom nenadálý náraz hlavou do skály. Z podobné příčiny jako ten kdysi v jeskyni na konci chatrného žebříku. Jenom Mirek mě tentokrát před zřícením zachytit nemohl, byl již kdovíkde nade mnou a o ničem nevěděl. Zatmělo se mi před očima a v hlavě zahučelo. Vědomí jsem si, jistě zázrakem, zachoval. Druhý zázrak se stal vzápětí, když jsem nachystanou rukou dosáhl až na výstupek, na nějž jsem při výskoku mířil, a pevně se ho chytil. Ani na vteřinu jsem nepochyboval, že to můj anděl strážný, jehož jsem celou dobu prosil o ochranu, mě tam popostrčil.

Teď jsem mu, plný vděčnosti, děkoval.

Ach, kde jsi dnes, má nezlomná mladá víro v anděly!

Konečně jsme překonali poslední metry vysilujícího stoupání a­ octli se v samotné úzké soutěsce mezi dvěma šíty, na pevném a vodorovném podloží, právě tak pro jednu osobu na projití. O pár kroků dál už bude všechno naopak – dolů a pořád dolů.

Těšil jsem se, jak se teď na tom významném bodu zastavíme, jen co k tomu najdeme pevný bod, jak se odtud již bez mrazení ohlédnu za sebe do hlubiny, již jsme překonali, a pak se porozhlédneme po horách, abychom si své vítězství nad sebou vychutnali… Mirek měl jistě stejné představy.

Za rohem však, skrčení pod skálou, odpočívali dokonale vybavení horolezci. Nevím, kolik jich tam sedělo. Z jejich přepychové výstroje až oči přecházely.

A my?! Slušně jsme je pozdravili – se sklopenými hlavami bez zastavení překročili nejvyšší bod soutěsky a pokračovali dál nezměněným tempem, čímž jsme okamžitě přešli do sestupu. Ani jsme se nerozhlédli! Tak trapně jsme se před nimi cítili.

„Co si asi mysleli vo nás šupákách, takoví profesionáli,“ zklamaně jsem zamluvil náš chvatný únik z míst, kde jsme tak toužili setrvat, když jsme popošli kousek z doslechu.

„No co asi, že máme vo kolečko víc, co inýho,“ mračil se taky Mirek.

„Viděls, jak kókali na ty naše škrpále?“ zašklebil jsem se.

„Šli sme vokolo jak nejací žebráci,“ vystihl Mirek přesně, co jsem i já cítil.

Pravdu se nikdy nedozvíme, ale možná jsme ve skutečnosti neměli zač se stydět, vždyť nebyl ten náš výkon tak hodný pohrdání, právě s naším „vybavením“. Třeba i oni to za těch deset či patnáct vteřin, než jsme kolem nich přefrnkli, ocenili. Kdo ví?

Už se stalo, jde se dál.

Mohlo nás aspoň blažit, že scházela ještě fůra času do poledne a my už jsme byli na druhé straně nebezpečného přechodu. Tomu bychom byli ráno nevěřili.

Sestup už nebezpečný nebyl, jenom namáhavý.

Za půl hodiny jsme se dostali do doliny k velikému ledovci. Vytékal z něj čistý zčeřený potok.

Obloha se rychle zatahovala, začalo hřmít, spěchali jsme stále dolů, na Zbojnickou chatu, co je postavená ve výšce devatenáct set šedesát metrů.

K té nízké kamenné boudě jsme přišli ještě před deštěm. Vevnitř byly dvě velké místnosti, každá s malým okénkem; jedna noclehárna s poschoďovými lůžky, druhá jídelna; uvnitř obou vládlo pološero. V kuchyňce, oddělené od jídelny pultíkem, vařil se na lihových vařičích oběd. U stolků sedělo plno horolezců. Opravdových, ostřílených chlapů. Podél stěn odložili podivuhodné náčiní, jaké jsme v životě nespatřili.

Tož takoví borci chodí na Zbojnickou! Ne žebráci jako my, co jsou tady jen náhodou, po jakémsi hazardním nápadu, že se pokusí o nebezpečný přechod tak jak jsou, a přežili ho.

Svatá prostoto! Měli jsme se pyšnit, ne se stydět! Vždyť i my jsme sem právě dorazili vlastními silami z tamté strany Prielomu. Oč jsme horší než oni?

Seděli jsme, poslouchali dobrodružné zážitky a společně čekali, až se uvaří kynuté knedlíky.

„Myslíš, že tady vařijó v tlakovým hrncu?“ zeptal se Mirek.

„To víš, že jo, ináč by to neuvařili, v takové véšce,“ pohotově jsem odpověděl.

Tak a podobně jsme z dlouhé chvíle rozumovali při dvou deckách malinovky, která stála málem jmění.

Venku hřmělo stále silněji. Bylo půl dvanácté. Setmělo se. Někdo na zdi u okna rozsvítil petrolejku.

Dovnitř se trousili lidé, brzy byla všechna místa obsazena, někteří stáli.

Vtom to začalo. Spustil se strašný liják, doprovázely ho velké vločky sněhu. Hrom bil každou minutu.

Sníh se změnil v kroupy. Tloukly do okénka. Provazy vody a ledu se hnaly dolinou od spodního konce nahoru.

Po chvíli vítr slábl, déšť padal svisle a nakonec se začal naklánět na opačnou stranu. Vítr vál obráceně, sílil a už byl silnější než ten opačný předtím. Naši sousedé horalé u stolu se smáli:

„Zas bude pěkně, jenom se trochu ochladí.“

A ochladilo. Ještě nebyl konec bouřky, když se okno zamžilo a nebylo vidět ven.

Přihnala se tlupa asi deseti úplně promoklých lidí. Svlékali se, ždímali oblečení, ukazovali si boule a modřiny po kroupách na obličeji, na rukách, na zádech. Na podlaze hned stála vrstva vody, promokly nám chatrné polobotky, také po těle jsme byli zastříkaní a brzy se nelišili od těch příchozích.

Oběd byl hotový v půl druhé. Mirek šel do fronty a já držel místa. Za půl hodiny tísnění v protivné čvachtanici přinesl dvě porce po čtyřech knedlíčcích-jednohubkách s drobkem džemu uvnitř. Stálo to dohromady osmdesát osm korun československých. Sousto za jedenáct korun. K najezení to nebylo, ale neodhodlali jsme se tlačit pro polévku, to dřív dojdeme k večeři dolů na Kamzík.

Stále stejně hladoví probojovali jsme se ven.

Pršet přestávalo, ale zima byla řádná. V trávě ležely metráky krup, okolní štíty byly jako pocukrované. Za každým skalním záhybem se z příkrých stěn lily stovky potůčků a slévaly se a mohutněly v potoky. Pohled to byl úžasný.

Sestupovali jsme Studenou dolinou a za hodinu dostihli pásmo lesa. Oteplilo se a zas už nás otravovaly mušky. Přesto jsme se svlékli i z košil. Tekl z nás pot.

Těm nekřesťanským cenám na Zbojnické chatě jsme se přestali divit, když jsme potkali nosiče, který tam vynášel proviant. Zdálky vypadal jako dva, jako by na hřbetě nesl stojícího chlapa. Bylo obdivuhodné, jak na té úzké stezičce udrží balanc.

Při potkávání jsme mu uctivě ustoupili z cesty a shodli se, že žádný z nás by se takto živit nechtěl.

Za další hodinu se spustil nový deštík.

Chata pořád nikde.

Na Kamzík jsme dorazili, když déšť ustával.

Pan vrchní nám dovolil, že se můžeme vyspat v jídelně na podlaze, máme-li si co ustlat. Byli jsme rádi, protože venku už se zase spustila průtrž mračen. Tady, ve výšce tisíc tři sta metrů padala jen voda bez sněhu. Přesto jsme na teploměru za oknem sledovali, jak teplota klesá z osmnácti až na jedenáct stupňů. Za vlnícími se, skoro vodorovnými záclonami deště jsme v protějším úbočí viděli, jak se na široce rozkřídlené serpentině nahoru i dolů plahočí turisté v pláštěnkách.

Po dešti se začalo stmívat. Vyšel jsem před chatu. V krátkých nohavicích tam nebylo možné dlouho vydržet. Z meteorologické stanice na Lomničáku svítilo do šera malé světélko. Dole pod Lomničákem se lesem řítil Obrovský vodopád. Jeho hukot jsem velmi dobře slyšel až sem. Vyšly hvězdy. Ochlazovalo se stále víc.

Vrátil jsem se dovnitř a sedl si ke stolu. Jídelna se naplňovala. Večeři podávali před osmou. Jakési opékané boby s telecím a kompotem nám ohromně chutnaly. Dali jsme si ještě jednou, pozvolna jedli a čekali, až se jídelna vyprázdní. Jenže se nevyprazdňovala. Hosté, co byli na pokojích ubytovaní, seděli, bavili se při víně, kartách a šachách a my ospalí pocestní jsme museli čekat.

Mirek dostal šílený nápad jít spát ven, ale to jsem mu rozmluvil.

Konečně v půl jedenácté začali hosté v jednom rohu odcházet na pokoje. Nečekali jsme již, z uvolněného místa odstranili stoly, „ustlali“ si na zemi a okamžitě usnuli.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.03.2019 14:04:15revírník

Vítám tě, Jano. Strádání je dávno zapomenuto. Jen toho neuskutečněného rozhledu z Prielomu, a tím také zhodnocení, co máme právě za sebou, je mi dodnes líto.

10.03.2019 13:36:46vesuvanka

Jaroslave, díky za další pěkné vyprávění. Měli jste s Mirkem jedinečné zážitky, ale zaplacené fyzickým strádáním. Je obdivuhodné, jak jste to zvládali. TIP

04.03.2019 21:10:03revírník

Tenkrát asi ještě horská služba nebyla tak horlivá. Naše štěstí. Jo, a za vysvětlení Kočkodanova fórku děkuju, na mě se musí pomalu. Díky, Renato.

04.03.2019 20:35:08bixley
redaktor prózy

Kočkodan tím myslí Jindřicha VIII a jeho šest žen.

Nechala jsem si čtení až na večer, abych na to měla klid. Opět jsem si to užila. Upřímně řečeno docela zírám, co jste všechno zvládli bez výstroje! Nevím, jestli by vás tam dnes horská služba takhle vůbec pustila. No, podle mě jste borci. T.

 

04.03.2019 19:34:04revírník

Ješkovyvoči, co to zase je?

04.03.2019 18:45:40Kočkodan
Jardo, já z tebe (s drobnou básnickou nadsázkou) udělal moravského Jindru Osmičku.
04.03.2019 16:21:50revírník

Lubo, tys z mé poznámky vyčetl manželky? To zírám.

04.03.2019 15:51:17Kočkodan
Orli byli fajn, ale na těch šest manželek se už také těším. ;-)
04.03.2019 12:41:54revírník

A jajaj! Stará písnička! Nebylas a nejsi sama. Všechny to myslely dobře, ale pozdě, jako ty. - - - Ale to už předbíháme až moc.

04.03.2019 11:43:49gabi tá istá

já vííííím, je to lahôdka pre moje oko a dušu a iste nebudem jediná, ale nebudem predbiehať a ovplyvňovať, už mlčím

čo som ti chcela povedať, máš v maili, bezprostredne po prvom prečítaní knihy, pri druhom čítaní, by som ti taaaak schuti kecala do života(nie do písania, to nie), ale našťastie to už nejde,čo bolo bolo :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.