Babí léto

V té době jsem nosila obnošené do zvonu rozšířené džíny, vespodu sešlapané do půlkruhu, velký jaspis na tmavě hnědé kůži kolem krku, povětšinou černá trika a otrhaný batoh, který již od pohledu pamatoval i věci, které nadbytek alkoholu z mé hlavy vymazal. Bylo léto, konec prázdnin, atmosféra uvolněného života, spousta jointů, alkoholu, nekonečná párty a nikdy nekončící svoboda. Byla jsem nekonečně volná, celá má budoucnost čekala, až po ní šáhnu a z losovacího pytlíku vyjmu zrovna to, co bude pro následující období důležité. A za jedné vlahé noci jsem do toho osudového, sametového váčku vložila ruku, promíchala kameny v něm a vytáhla jeden. Byl úplně černý, lesklý, tvrdý, studený na dotek a ďábelsky přitažlivý.

Setkali jsme se u Muzea někdy kolem druhé odpoledne, bylo krásně, slunce ozařovalo bílou budovu, vzduch voněl přesně tak, jak má vonět konec léta ve městě, mísil vůni kvetoucích růží, zplodin aut a žhavících se chodníků. Fontána tryskala nekonečné pruhy vody a všechny kapky, které se z jakéhokoliv důvodu odmítly vrátit do nádrže, byly okamžitě odpařované neúprosným sluncem. Vzduch stál a opar šířící se při zemi dodával celému dni snový nádech. Když jsem dorazila, on už tam čekal, přesně takový jakého jsem si ho pamatovala. Vysoký muž celý v černém vypadající lehce nebezpečně. Když mě zaregistroval, lehce se usmál a já věděla, že tak jako již tolikrát v mém životě jsem ve správnou chvíli na správném místě.

Lehká konverzace v průběhu cesty k němu domů a jeho pohledy mě již dopředu upozorňovali na tom, že směřování tohoto prosluněného odpoledne bude jiné, než jsem původně zamýšlela. Nevěnovala jsem jim ani za mák pozornosti, byla jsem plně ponořená ve své svobodě, vědomí toho kdo jsem a v důvěře v sebe sama, která byla neochvějná.
Bylo to velmi rychlé, otázka, zda někoho mám, padla v průběhu prvních třiceti minut, sama sebe se můžu s odstupem času ptát, jestli kdyby nepadla, dopadlo by to jinak a musím si popravdě odpovědět. Ne nedopadlo. Vůně kávy a cigaretového kouře, karty rozložené na stole křičící naprosto zřejmou věc. Potkám muže, který mi změní život. Vesmír má opravdu smysl pro humor. V tu chvíli jsem již i já zaregistrovala, že ten muž sedí vedle mě u stolu, mezi námi je pouze jedna prázdná židle a atmosféra začíná být nabitá sexuální energií.
Běh událostí, který nastal po mém uvědomění reality, by se nezávislému pozorovateli mohl zdát předvídatelný a naprosto zřejmý od samého počátku našeho setkání, pro mě byl nicméně překvapující. Divoký, dokonalý sex, po kterém jsme se shodli, že je asi na čase si potykat, lehká konverzace, můj smích, další kolo stejně dokonalého sexu, můj řinčící telefon oznamující, že jsem již měla být někde jinde. Zmatené oblékání, polibky, neschopnost racionálně uchopit co se vlastně stalo.

Venku se setmělo, původně plánované hodinové setkání se protáhlo a já se teplou nocí tramvají přesouvala za svými kamarády na další nekončící párty. Rozplizlé světlo pouličních lamp míhajících před okny tramvaje, přiblblý úsměv na mých rtech a vědomí, že asi není nejlepší nápad tohle někomu vyprávět. Moje vlastní myšlenky neschopné smysluplně zpracovat události posledních pár hodin.
Noční festival pouličních divadel, spousta lidí, objednáváni prvního piva a pohled do mé peněženky, ve které se lesklo posledních sedmdesát korun. Vesmír má opravdu smysl pro humor, i kdyby se nakrásně události vyvíjeli jinak neměla bych jak zaplatit. Začala jsem se smát, slzy mi stékaly po tvářích, nechápavé pohledy mých přátel a následující otázka jaký to vlastně teda bylo a co mi předpověděl, mě lehce vrátili do reality.  „Jo dobrý, prý někoho potkám a bude to mazec.“ Slyšela jsem se odpovídat.

Představení začínalo, naprostá tma prosvěcovaná pouze hořícími loučemi, se kterými polonahý mladík žongloval. Hudba typická pro nový francouzský cirkus a kostýmy představující obří ptáky bojující mezi sebou umocňovali moje snové naladění. Z těží jsem vnímala, co se děje kolem mě, moje myšlenky se neustále vracely k vyvýšené posteli a tomu co se v tom bytě odehrálo. Jitka na mě asi mluvila, evidentně čekala odpověď: „Promiň, co jsi říkala?“ „Co je?  Jsi úplně mimo a si fakt divná.“ Nemělo smysl odpovídat ani vysvětlovat co se stalo, sama jsem si nebyla jistá, co to vlastně bylo a jestli to vůbec byla realita.

Pozdní návrat domu, tentokrát ale v úplné střízlivosti a pouze vytoužený spánek. Ráno mi události včerejšího dne připadaly jako sen, jako něco co stalo protnutím jakýchsi dvou naprosto odlišných dimenzí v určitou specifickou chvíli, která se už nikdy nebude opakovat. Začala jsem se připravovat na odpolední grilovačku u kamarádky a ze všech sil se snažila vytěsnit jakékoliv myšlenky na den, který reálně patrně proběhl, ale pro mé vědomí byl pouze jakýmsi mystickým zážitkem.  Když jsme dorazili ke kamarádce, již jsem nepochybovala o tom, že se mi to celé pouze zdálo. Zábava byla v plném proudu, vodnice s marockým hašišem kolovala mezi zúčastněnými, psi honící se po zahradě a vůně pečícího se masa. Opět ten známý opar parné letní noci, hvězdná obloha nad námi, měsíc v úplňku a naprostá svoboda.  Ležela jsem na dece a pozorovala střídavě nebe a mé přátele bavící se patrně na Davův účet, usuzujíce podle jeho nelibého výrazu.  Zapípala mi esemeska. Natáhla jsem se po batohu, zalovila hluboko v jeho útrobách a vytáhla svou starou nokii 90210. SMS od neznámého čísla: „Nepotřebuješ vyložit karty?“ Chvilku jsem na telefon pouze zírala a přemýšlela co se na to asi tak dá napsat, nakonec jsem odeslala pouze: „Jedu.“ Rozhlédla jsem se po svých přátelích, nikdo z nich evidentně nebyl ve stavu kompatibilním s řízením auta. „ Káťo, máš pls číslo na taxíka? Potřebuju odject!“ „ Stalo se něco?“ „ Ne nic moc, někdy ti to povim, ale teď se potřebuju dostat do Plzně.“
Taxík dojel po delší době, než jsem čekala, všechny vnitřnosti se mi kroutili, dělám vůbec dobře? Noční město, rychlá jízda, měsíc v úplňku a touha. Platila jsem kartou, hotovost jsem opět neměla, a vykročila vstříc tomu, co mě čekalo ve snové krajině někde za zavřenými trezorovými dveřmi. Takhle začalo nejkrásnější babí léto mého života v létě 2005.

Přišel podzim a zima, teplo se začalo měnit v lezavou zimu, až nakonec napadl sníh. Tak jak se měnilo počasí, měnil se i náš vzájemný vztah. S přibývajícími vrstvami oblečení se vrstvili i věci, které jsme si neřekli a říct měli. S rostoucím chladem venku, rostly i vrstvy ledu v nás samotných.  Naše touha jednoho po druhém zamrzala stejně jako země.   A pak konečně přišlo jaro, později než obvykle, a náš sen skončil tak naráz jak začal, jako když se dvě dimenze, které se z řízení osudu dostaly do konjunkce, zase řízením osudu oddělí.