Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+10 neviditelných
Rozprava 11
datum / id07.03.2019 / 494642Vytisknout |
autorlastgasp
kategoriePovídky
témaHumorné
zobrazeno123x
počet tipů3
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Rozprava 11

Rozprava 11        

 

 

         Něco by v malostranské hospůdce v podloubí v pátek chybělo, kdyby se nesešli pravidelní štamgasti u svého stolu. Jejich setkávání připomínalo schůzky pátečníků u Karla Čapka v nedaleké Říční ulici, naproti Besední. Říkalo se, že chodí jak stádečko k napajedlu. Vždy s patřičným úsměvem a rukoupodáním se pozdravili, a nebylo tomu jinak ani 13. dubna. Sešli se opět poklidně u stolu, až na pány Knotka, Boudu a Hanáka, kteří se omluvili, protože jim prý pátek 13. přináší smůlu. Inženýr Doubek, ministerský rada ve výslužbě, vytáhl z tašky  tabulku s tématem večera. Na dřevěném obložení stěny, kde měli štamgasti svůj stůl, se objevil nápis: „Pověry jsou bludy, chodíš, nevíš kudy.“

         „Jó, to máte recht,“ ozval se hned recepční z Muzea hudby Čtvrtník, „podle pověrčivosti je to smolový den, ale že by dnes ta třináctka tak sebrala Knotka s Boudou a Hanákem, to se divím.“

         „Ještě že je nás dnes sedm,“ snažil se situaci vylepšit doktor Kárný, „to je přece šťastné číslo.“

         „Není třeba tomu podléhat,“ posiloval důvěru inženýr Doubek, „ona již většina pověr stejně zanikla, ale přece jen některé nám ze zvyku zůstaly. Tolstoj psal, že blud nepřestává být bludem, i když jej sdílí většina.“

         „Já myslím, že nejvíce máme strach z černých koček a rozbitého zrcadla. Pro někoho je třináctka smůlová, ale pro někoho šťastné číslo,“ připojil se drogista Bouček.

         „Pánové, příjemný večer,“ ozval se optimisticky velký Zdeněk,“ například pro mě je třináctka zrovna šťastné číslo. Třináctého jsem se narodil a dokonce v pátek v Křoví. Přesto jsem šťastný, že vám mohu nabídnout staročeskou kapustovou polévku s kolečkem opečené klobásky, kuřecí paličky na uherském zelí, nebo pečené uzené maso na jablkách a medu, obzvláště chutné.

         Když je dnes ten pátek, má tam ještě paní Alžběta pro doktora dietku, sedláckou bídu. Samozřejmě pan Dolanský s panem Boučkem jako vždycky řízečky, tentokrát obrácené, zapečené v troubě s cibulí a sýrem.

         Za velkým Zdeňkem se objevil malý. Tvářil se zasmušile a rozpačitě se omlouval, že pivko bude asi až za půl hodiny, protože se přepojují trubky.

         „Leda byste se spokojili s lahvovým,“ snažil se zachránit situaci.

         „Vidíte, už to začíná,“ varovně se ozval pan Váša, „přece jen na tom pátku něco bude, já si to hned myslel.“

         „To nevadí Zdeňku,“ uklidnil ho inženýr Doubek, „my si počkáme na tankové, jak jsme zvyklí.“

         „Řeknu vám zatím alespoň jednu příhodu,“ pokračoval Zdeněk tradičním jeho vtipným přídavkem.

         „Sedí v parku dvě děvčata. Jde kolem dědeček a postřehne jejich vyzývavé pohledy a pohyby. ‚Kolik vám je, děvčátka,‘ ptá se jich. Odpoví mu obě současně: ‚Třináct.‘ Dědeček se raději otočí a rychle odchází. Jedna povídá: ‚Vidíš, zase jeden pověrčivej‘. Jdu se podívat, jestli jsou už trubky v pořádku,“ řekl a s malou úklonou odešel.

         „Pověrčivost může být docela chorobná, možná i nakažlivá,“ přidal se Chudoba, „ta třináctka je opravdu hodně rozšířená, i když jsem četl v jednom magazínu, že v jižní Americe se pověra týká úterý a ne pátku, to by nám mohl vysvětlit Ruda, jak to mají v Brazilii.“

         „Kdepak úterý,“ přerušil ho inženýr Doubek, „původ to má křesťanský, Ježíš byl ukřižován na Velký pátek a při Poslední večeři sedělo u stolu třináct lidí. Víte, kdo byl ten třináctý? Jidáš, který Ježíše zradil za třicet stříbrných, za což bylo možné tehdy koupit osla. Dneska by za to bylo menší auto, jak bylo uvedeno v novinách Die Welt. Pátek třináctého je prostě nešťastný den.“

         „Myslím, že pověrčivost je mezinárodní,“ řekl taxikář Dolanský, „když vezu nějakýho pověrčivýho cizince, který umí čtyři řeči, tak je pověrčivej i ve čtyřech jazycích.“

         „Co třeba geopatogenní zóny,“ přidal se doktor Kárný.

         „S tím se už věda vypořádala pane doktore,“ odpověděl mu pan Čtvrtník, „ale jak se vypořádat s pomluvami, to je horší. Představte si, že vám píská v uchu. Je to obtížné a nepříjemné. Podle pověry to znamená, že o vás někdo mluví, třeba zrovna pohoršlivě, škaredě. Tedy, když je to v levém uchu. V pravém je to naopak, ale musí vám to blízká osoba uhodnout.“

         „Může jít třeba o špatnou zprávu,“ řekl pan Váša, „mně tuhle pískalo v poledne v uchu. Nikoho jsem se nemohl zeptat v kterém, abych se tu nepříjemnost dozvěděl. Druhý den, bác, Eda se pochlubil, že dostal na Malostranským pokutu za to, že kouřil na zastávce tramvaje.“

         „To musím zaklepat na dřevo,“ řekl Dolanský, „já tam na štaflu kouřil taky, policajti vedle mě, ale naštěstí si mě nevšimli.“

         Na to se všichni rozesmáli, protože Dolanský tím na sebe upozornil, že je klasicky postižený jednou z nejslavnějších pověr. Pokud se daří a chceme, aby to zůstalo nadále, klepeme na dřevo, jako staří pohané, kteří klepali do stromů, aby si přivolali pomoc a ochranu.

         „Dolanský, věříte na bludy, ale nejste sám,“ povídá doktor Kárný, „někteří lidé si ťukají na zuby, protože nehoří a vydrží to. Je to ale čirý nesmysl, na zuby ta pověra nefunguje.“

         „Já s manželkou jezdím každý rok na jaře do hotelu Rankl v Horské Kvildě a tam mají mezi pokoji číslo 12 a 14, pokoj označený číslem 131. Tam jsme nejraději ubytováni. Nám by ale nevadilo ani číslo třináct. Pro nás je to číslo šťastné. My jsme měli i svatbu třináctého, ale v sobotu.“

         „V některých případech je číslo třináct dané přírodou a nic s tím nenaděláš,“ řekl pan Čtvrtník, „podívejte se na to, že je sice dvanáct měsíců do roka, ale taky třináct úplňků. Nejhorší by bylo, kdybychom se těmi čísly nechali omezovat.“

         „Kdepak, žádné nadpozemské síly nás nemohou omezovat,“ prohlásil inženýr Doubek, „jen to jen v našich hlavách. Za přesvědčení o tom, že pátek třináctého je nešťastný den může psychika. Když si tenhle fakt vsugerujeme, tak ztrácíme kontrolu, nesoustředíme se a vlítneme do nebezpečné situace raz dva. Strach člověka pohltí velmi snadno.“

         Blahodárně zapůsobil příchod malého Zdeňka s náručí tankového plzeňského elixíru. Je ho šelmovský úsměv při rozdání piva před žíznící hosty, pozdvihl náladu nad nešťastnou třináctku. Hned si všichni připili a čekali, že malý Zdeněk něco přidá. Přidal.

         „Pánové, pověry můžou člověka přivést do neštěstí, ani nevíte jak. Nemusí být pátek, ani třináctého. Chodíval sem host, který vždycky po třech plzních začal mluvit německy a po čtyřech anglicky. Perfektně. Nevypadlo z něj česky a ni slovo. Co se nestalo. Vychází z podloubí a vidí kominíka. Začne se osahávat a je samý zip, žádný knoflík. Skočí ke slečně, která jde proti němu a sáhne jí na knoflík na blůzičce. Ta začne ječet a vřískat. Na rohu stojí esenbák a je zle. Pána zatknul a odvedl na místní oddělení. My jsme slečně uvařili turka, aby se vzpamatovala z toho leknutí. Přemluvili jsme kominíka, aby jí udělal čárku na čelo, a tím jsme to zachránili.“

         „Pak se řekne, že vidět kominíka a podržet knoflík přináší štěstí,“ skepticky podotkl doktor Kárný.

         „To dělá to módní oblečení,“ řekl Chudoba, „samý zdrhovadla a suchý zipy a jak k tomu jeden přijde, když potká kominíka.“

         „Ke štěstí může člověk přijít i jinak,“ podotkl pan Váša, „třeba najít čtyřlístek. Znám jednu paní, která jde parkem, rozhlédne se a už trhá čtyřlístek. Já tam klečel, čuměl jsem do trávníku jako jezevčík, a nenašel jsem nic. Začalo pršet a já měl naštěstí sebou deštník. Byl jsem zachráněn i bez čtyřlístku. Ona deštník neměla, tak se ke mně přitulila. Ty čtyřlístky mi věnovala.“

         „Tak jste tu pověru hned využil, muži činu,“ ozval se ironicky Bouček, „jen nevím, kdo z vás měl větší štěstí.“

         „To nevím, kdo z nás dvou měl větší štěstí,“ pokračoval Váša, „ale kliku jsme měli oba, že jsme nezmokli.“

         „No vidíte, pane Váša,“ uctivě se zeptal Chudoba, „zrovna ta klika. Kde se vzalo to – míti kliku. Vždyť to je přece úplně jiný zařízení, který se štěstím, záchranou před deštěm, nebo zraněním nijak nesouvisí. Znám kliku od dveří, nebo od okna, nebo také od starýho auta, od flašinetu, ale pro štěstí.? Nějak mi to neštymuje, i když se to říká.“

         „V křížovkářském klubu,“ povídá Váša, „pokud se pamatuju, říkali, že je to převzato z němčiny ‚Das Glück haben‘, prostě štěstí. Mít kliku. To vaše zařízení s tím nemá nic společnýho.“

         „Já se přiznám pánové, že jsem se takhle před vánoci dopustil zločinu,“ začal vyprávět Dolanský, „neudržel jsem se. Byl jsem pozván na svátky k bratrovi a jeho synáček Marek se mě stále, již týden před Štědrým večerem vyptával, jestli přijde Ježíšek, odkud přiletí, nebo jestli přijede na sobovi, nebo ho přivezou sáňky, jestli nezapomene dárky, jestli trefí správně. Byl neodbytný. Televizní reklamy ho úplně zblbly. Chodil za mnou a ptal se neúnavně. Táta ho odbyl, máma na něho neměla čas, tak jsem to odnášel já. Jenže já nevydržel. Večer jsem vzal bratrovu pušku, vyšel na zahradu a vystřelil. Vrátil jsem se domů a řekl Markovi – ‚stal se malér chlapče, dárky nebudou, Ježíšek se nešťastnou náhodou zastřelil. A měl jsem pokoj.“

         „To jste se tedy zachoval hrozně,“ přísně řekl inženýr Doubek, „takovou krásnou, lidovou pověru jste tomu dítěti zkazil.“

         „Zachránila to švagrová,“ omluvně řekl Dolanský, „dárky pěkně nacpala do punčocháčů a řekla, že je našla na zahradě pod bezem.“

         „Mně se vánoční tradice a zvyky docela líbí.“ pokračoval Dolanský, „třeba ta pověra o betlémském světle, jak se prý zapálí v Betlémě a pak cestuje až do Evropy. K nám ho vozí z Vídně, odkud ho přenášejí skauti. Jednou jsem pro něj jel až do Brna. Smůla byla u pumpy u Devíti křížů, kde si to fůra lidí chtěla ve větru připálit a skautíkům to zhaslo. Museli jsme se vrátit do Brna, protože by prý jinak křesťanský symbol nefungoval.“

         „Máte pravdu,“ řekl pan Váša, „Eda pro něj chodí k Mikuláši vždycky v sobotu před 4. nedělí adventní. Říká, že je to symbol vědění, poznání a očistný plamen lásky. Já ovšem o jeho zbožnosti dost pochybuju.“

         Většina pověr se týká štěstí,“ řekl drogista Bouček, „jak už tady zmínil Zdeněk, spatřit kominíka a držet knoflík, nebo čtyřlístek, jak málem zmokl pan Váša. Lidi ale věří třeba v potkání se s fůrou sena, nebo podkovy. Já ji mám dokonce přibitou na vchodem do krámu. Musí být už hodně stará. Heleďte, třeba pavouček, ten přece také nosí štěstí, někomu čáp, hrdlička, bílý kůň. Je toho hodně, také střepy.“ 

         „Na druhou stranu zase lidi věří pověrám, co přináší smůlu,“ řekl doktor Kárný. „Když se rozbije zrcadlo, to je malér a sedm let neštěstí, nebo když se rozsype sůl, radši nemyslet.“

         „Vrchovatě prý přináší smůlu potkat fůru slámy,“ doplnil pan Čtvrtník, „stačí, když vám přeběhne černá kočka přes cestu, nebo zajíc. Vůbec dost zvířat znamená v pověrách smůlu nebo neštěstí, třeba hadi, ropuchy, a když uslyšíte u hřbitova sýčka, tak vám mrazí po těle.“

         „Vemte si, co někteří lidé prožívají o půlnoci,“ přidal si Chudoba, „hodina duchů, to je vzrůšo, husí kůže.“

         „Z některých pověr se stala lidová veselice,“ dodal recepční Čtvrtník, „například třicátý duben. To je rej čarodějnic a pálí se ohně, skáče se přes oheň, někdy do něj. To je problém.“

         „Mám doma starý rodinný kalendáře,“ přidal si doktor Kárný, „to je počteníčko, staročeská jména, svátky, historky, pranostiky. Tehdy věděli přesně, kdy a jak mají něco okopávat, zasít, pohnojit. Například v kalendáři z roku 1906, bylo uvedeno, že pták v domě značí smrt, nebo že po ukrojení krajíce chleba se nemá bochník otáčet vzhůru nohama. Dnes už se můžeme smát tomu, že žalud položený za oknem chrání dům před úderem blesku, ale na kýchnutí slyšíme i dneska v slušných rodinách ‚Pozdrav Pánbůh!‘.“

         „Já slyšel, že když se vám zdá o běhání, čeká vás v životě velká změna, ale nevíte, jestli k dobrému, nebo zlému,“ řekl Bouček.

         „To je blbá pověra,“ namítl Dolanský, „když nevíte, na čem jste. To už je lepší mít v ložnici zavěšenou podkovu, která odhání noční můry.“

         „Tomu se musím zasmát,“ pověděl Chudoba,“ jaká noční můra v ložnici. Tam to buď jde, anebo nejde, ledaže byste měl můru v posteli.“

         „Já šel tudle přes Kampu,“ změnil debatu pan Váša, „a u Medkové seděl můj známý, dobrý děda, známe se už dlouho. Zastavil mě a povídá: ‚Podívejte se Vášo na ty studenty támhle u vody. Jak jsou dneska chudý. Kouřej jednu cigaretu, je jich pět, a ještě se tomu smějou.‘ No, co jsem mu na to měl říct, abych ho nezklamal. Povídám, dědo, to je lepší, než kdyby si zapalovali pět cigaret jednou sirkou. To by měli smůlu.“

         Nachýlil se čas a přišel ke stolu velký Zdeněk. Aby nevypadal nějak chtivě, nezačal hned účtovat, ale přispěl vtípkem: „Pánové, jestlipak víte, co byste si u nás mohli objednat, kdybyste byli vegani? Nevíte? – Taxíka.“

         Doprovázen smíchem a úsměvy své hosty Zdeněk zinkasoval a rozloučil se s přáním dobré noci bez nočních můr. Mezi přáteli má vládnout zdvořilost. Tak zase v pátek nashledanou.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

07.03.2019 21:08:34lastgasp

Pči dobrém moku a chutném jídle se vypráví lehce a zábavně. Díky za přečtení, čárku a tipy. 

07.03.2019 19:44:31Gora
redaktor poezie a prózy

Fajnové vyprávění jako pokaždé, Přemku:-)

 

tady bych smazala čárku...

Já s manželkou jezdím, každý rok na jaře do hotelu Rankl ...

07.03.2019 14:13:02revírník

Moc hezký bylo posezení u velkýho a malýho Zdeňka. Tak zas příště.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.