Symbol české státnosti, který zasadili Němci

Je to povídání o jednom stromu, o jednom z tisíců, které za svůj život míjíme. A přitom si možná ani neuvědomujeme, že mezi osudy stromů a lidí existuje pevné sepětí.

Symbol české státnosti, který zasadili Němci

Tuto jednu konkrétní lípu podle dostupných pramenů zasadil před 180 lety v oblasti Krkonoš, na území tehdejších Sudet, jeden německý hospodář. Čas a všechny rozmary počasí postupně vytvarovaly z malého stromečku velký statný strom, dominantně se tyčící v nádherném a dech beroucím údolí.
Ta lípa bděla nad všemi osudy a životními propletenci těch, kdo pod jejími větvemi žili. Sledovala vyrůstání dětí, chvíle smíchu, ale i pláče. Mlčky pozorovala osudy několika generací, ale neprozradila o nich vůbec nic.
Možná že ve chvílích deště maskovala své vlastní slzy nad množstvím tragických chvil, kterých byla svědkem.

A když o tom všem přemýšlím, měl jsem vlastně v životě obrovské štěstí.

Tuto lípu, jednu z tisíce jiných, měl jsem možnost osobně poznat. Když parné léto vysušovalo okolní krajinu, mohl jsem se pokorně se schoulit do jejího stínu. Když začalo kralovat jaro, viděl jsem, jak se postupně probouzí k životu, jak se pomalu rozvíjejí její lístky a barví se do zelena. Když byla v květu, cítil jsem, jak její nenapodobitelný parfém provoňuje vzduch a jak pak rozdává své tolik léčivé květy. A co teprve velkolepý podzim, kdy její zbarvené listy zpestřovaly její okolí!

A kolikrát jsem se směl zaposlouchat do šumu listů či větviček mohutné koruny, s nimiž si jak milenec hrál skotačivý vítr a vískal je...

Všechny ty zvuky....
nebyly jen šumem listí.
Stačilo se ztišit a s nutnou pokorou zaposlouchat do jejího vyprávění.

A tak jsem stál u starého stromu a z bílé zdi sešitů spojil myšlenky a vytvořil tak barevný kornout přání, o kterých jsem věděl, že splnit je bude nemožné, a věděl jsem, že se ty mé papírové představy vysypou pod má bosá chodidla a tak se vsáknou do zahrádky snů a mě nezbude nic jiného, než opět začít pochybovat o světě, ve kterém se pohybuji s takovou zvláštní nejistotou, až je mi hanba. A tak se dál snažím o určitá sdělení svých papírových snů všem lidem dobré vůle. Proto svými obrázky se vsoukávám do jejich životů, a proto se snažím obalit pavučinkou něhy a představ, co podobají se starým mapám, které jsou zlomeny, jak větve starého stromu a osahány cizími prsty tak, že jsou až nečitelné.
Ivan Marek

Na křídlech svých třepotavých lístků mě lípa přenesla přes mlhavou oponu dělící přítomnost od minulosti. Přenesla mě tak do chvil, kdy v jejím stínu najdou ochranu před slunečními paprsky potomci kdysi žijících lidí.
A tam, někde pod korunou stromů, z jakési dálky, se ozývají hlasy malých, ale i dospívajících dětí, jež doprovází jakési podivné ťukání: ťuk, ťuk... cink, ...ťuk, ťuk...cink, doplněné šustěním papíru.
A s měnícími se paprsky slunce se přede mnou objevují další a další detaily životního jeviště. Všechna ta krásná setkání či smutná loučení, polibky či slzy. Všechny ty lásky a nelásky či Lásky mých předků.
 

Dospívání a osamostatňování dětí a hledání jejich vlastní životní cesty. Narození, výchova a dorůstání jejich vlastních potomků a jejich společné setkávání pod korunou této lípy.
A všechny ty etapy, po které zde vyrůstaly celé generace, doprovázelo mnoho let stejné ťukání:: ťuk, ťuk... cink, ...ťuk, ťuk...cink.
A ta nevyřčená otázka trápí mou mysl dál.

S příchodem červánků mi lípa odpoví: vždyť pod její korunou zjevily se známé postavy: rada Vacátko, inspektor Bouše, Brůžek či Mrázek, Pěnička či Paraplíčko....a ty podivné zvuky vydávají písmena sepsaných příběhů, nesmazatelně vtisknutá do papíru.
Tady, pod lípou, za klapotu psacího stroje, psal spisovatel Jiří Marek své romány a povídky, tady vznikaly příběhy, jejichž hrdiny byli pánové ze čtyřky pražské kriminálky. A Hříšní lidé města pražského i jejich pokračování se dodnes těší všeobecné oblibě ve své knižní i filmové podobě.

A dnes tu pod lípou sedím i já, chráněn před ostrými paprsky slunce, a poslouchal, co mi lípa vypráví.

Symbol české státnosti, který zasadili Němci,
padl v roce oslav 100 let československé republiky, k zemi.

Možná si někdo z mých čtenářů poklepe na čelo s dovětkem na rtech: Ten toho nadělá, no tak padl jeden strom. Denně jich kolem nás popadá k zemi spousta, a nikdo se tím tak nezabývá.

Se stromy je to stejné jako s lidmi. Každý jednotlivý strom má svůj životní příběh. Některé mineme, některé se, i díky náhodě, stanou součástí našeho života či nás něčím ovlivní. Jeden osud, z tisíců či milionů podobných, a přesto tak jiný.

Ten strom jsem si při svých návštěvách zamiloval. A když jsem ho uviděl, jak bezmocně leží na zemi s nevyléčitelně nemocným kmenem, uvědomil jsem si pomíjivost bytí. Když šel k zemi pod ostřím pily, naposledy pronesl jakési smutné poselství.......

 

Stromy se na nás dívají...

Na začátku nebylo slovo, ale strom. Sebejistě se rozkročil v prázdné krajině. Tam ho objevil člověk. Poseděl pod ním, sešel se s jiným člověkem, zmínil se o něm v kronice, podepsal pod ním smlouvu, počal nový život,...ano, i umíral. A strom... Trval. Přežil desítky lidských životů a stal se památným stromem, živým organismem, který nás všechny přesahuje. Je dominantou krajiny a času. Postůjme pod ním s vážností a respektem., dotkněme se jeho kmene, dívejme se do jeho koruny.

Já, vždycky když se náhodou octnu před takovým mohutným stromem, tak jenom tiše mlčím a dívám se. A díval bych se hrozně dlouho. Protože si najednou uvědomuju, že pořád, pořád někam pospícháme. Pospícháme, míjíme takové stromy, a nebo si jich ani nevšimneme, nebo si nechceme všimnout..........chtěl bych rozumět řeči stromů, tak jak to uměli naši předkové.
Luděk Munzar v pořadu České televize „ Paměť stromu“.

 

Tento článek byl dále publikovaný zde:  https://pavelvrba.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=701885