Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+17 neviditelných
Čertova hruška
datum / id13.03.2019 / 494777Vytisknout |
autorVigan
kategoriePovídky
zobrazeno243x
počet tipů18
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Polní pěšina je ticho. Ticho se stává polní pěšinou. Jsi-li znavený a usedáš do trávy, výhled na kopec ti zakrývá čertova hruška, pak věz, že jsi doma a po dlouhé cestě se nasytíš. Stačí jen natáhnout ruku.

Čertova hruška

Jan Poutník byl právě propuštěn z vězení za neúmyslné zabití své nevěrné ženy Marie. Když k němu ředitel pronášel umravňovací řeč o pokoře a svědomí, přitom zakusoval chleba s husím sádlem:

„Člověče, Poutník, nekažte si to ještě víc. Sekejte dobrotu a ať už vás tu nikdy nevidím!“ Tlustými prsty marně šmátral po prázdném dnu slánky. Jan přemýšlel, jak víc si ten svůj nesladký život může ještě zkazit.

„Kam pojedete teď?“ zeptal se ředitel, nespokojený s neosolenou svačinkou. Pomrkával po právě rozbaleném fejsbuku a hledal očima profil manželky. Naskočil spořič. Ředitel ťuknul myší. Znovu se mu rozbalila sociální síť.

„Tak kam půjdete, chlape?“ lechtal ředitel mastnými prsty klávesnici.

„K rodičům,“ odpověděl propouštěný a pozvedl ramena. Odevzdaně.

„Hmm, buďte rád, že je ještě máte, sbohem, Poutníku!“ ředitel podal Janovi ruku a pak se otočil k oknu, na jehož parapetu vzdychalo bezpočet spisů nejrůznějších hříšníků. Jan se rozloučil a odešel. K břichu tiskl batoh s párem věcí a vyšel ven z kárnice. Slunce omračovalo rušnou ulici svojí čistotou a intenzitou. Pečlivě sestříhané živé ploty ochraňovaly chodce na pěší zóně před výpary aut. Poutník vzhlédl k zamřížovaným oknům věznice. V kanceláři ředitel zapisoval na čistý papír jména mužů, kteří se objevili v přátelských kontaktech jeho ženy. Zatáhl žaluzie. Slunce začalo připékat. Jan Poutník venku na ulici hledal cestu domů a zbytky mastnoty z husího sádla mu ulpěly na dlani. A ředitele začala dlaň svrbět.

 

I.

Valčuha vymetal chodbu. Malou chodbičku kvelbeného sklípku. Zvednutý prach podráždil sliznice nosu a oči při něm slzely. Někdo funěl přede dveřmi. Janota. Tlustý malý chlap s rukama věčně upatlanýma od oleje a vazelíny.

„Jaro!“

„Léto! Momént!“ zavolal ven Valčuha. „Momént, dělám ordnung. Koho to sem čerti nesú?“ vykoukl ven a zaklepal ukazováčkem na Janotovu bílou pleš. „Dnes bude pěkně.“

„Trúbo,“ pozdravil Janota.

„Co mně neseš dobrého?“

„Jdu se tě zeptat, jestli pojedeš v sobotu. Jsi radní, mosíš!“ Janota se zeptal a hned si i odpověděl. Nač dělat věci složitějšími. Moudrý to muž.

„Jo, ten váš tyjátr, a k čemu to je? Akorát lidom pro zlost. Poslední jízda kače. Který vůl to vymyslel?“

Janota ukázal prstem nahoru.

„Aha. Normální člověk by na toto nedošel,“ Valčuha opřel koště o révu.

„Taky zdvihls ruku. Takto.“ Janota zvedl ruku, jak kdyby držel mávátko na prvomájový průvod.

„A co sem měl dělat? Byste mě zežrali jak hladní alíci buřta.“

Janota křikl na kočku, co se mu lísala kolem orvaných nohavic. „Kššcc, potvoro!“ Jemně kocoura nadzvedl nártem a odhodil ho do turčinek.

„Ty pazúre! To je Ferda, má taký rodokmen, že ani anglická královna takový nemá. Pocem, fon Ferda,“ kocour nedůvěřivě pohlížel na svého páníčka, co to má za drzou návštěvu. Chvilku trucoval, ale pak skočil Valčuhovi do náruče.

„Kastrát,“ odfrkl Janota.

„Neser, aby se mně tady spúšťal se všeckýma mindama obecníma. Huš! Víš, jak je jeho sémě drahé, trúbo!“

„Prosím ťa, sémě, strč si ho do řiti!“

Chlapi se řehtali a z vedlejšího vinohradu od cuket a dýní načuhovala tetička Vašulková a přemýšlela, co si dva vážení obecní páni radní mají co strkat tam, kam slušný člověk ani prst nedovolí nahlédnout. Janota vzdal konverzaci o mnohatisícovém kotu a domluvil se s kamarádem, že na sebe počkají v sobotu ráno, v osm hodin u potoka za Palánkem, a pěšky půjdou na malé nádraží, jak spolu chodívali dvacet let do městského podniku skláren.

„Vezmu butélku,“ řekl Valčuha. „Na posilněnú.“ Janota už mu mával pod kopcem a volal, že se těší, a ahóóój se rozléhalo dolinou a vinohrady.

 

II.

Kolikrát si Poutník říkal, jak je ta jeho dědina obyčejná, nezáživná. Tak se mu nechtělo do ní znovu vkročit, po tolika letech. Do sobotního rána pospával před autobusovým nádražím ve velkém městě, na oprýskané lavečce. Ve městě s věznicí, která po dlouhých deset let byla jeho domovem. V kapse mačkal papírek s kontakty na několik spoluhříšníků. Teď seděl v autobuse, rozhlížel se, jestli jej někdo nepozná, a koupil si lístek o dvě dědiny dřív. Usilovně drolil papírek, cítil, jak se mu rozpouští na drobné kuličky. Když vystoupil, obrátil kapsy, bílé vločky hříšníků jako sníh točily se ve víru za odjíždějícím autobusem. Ze zadních sedadel mu zamávala nějaká culíkatá holčička. Zvedl ruku, usmál se na ni a dal se pěšky po silnici.

Bezvětří a svěží ráno dodaly Poutníkovi podivnou směsici pocitů. Chvíli mu byla zima a chvíli horko, jezdil zipem modré bundy nahoru dolů a nevěděl, co učinit, aby se cítil líp. Přemýšlel, co řekne rodičům. Do věznice za ním sice párkrát přišli, ale většinou seděli a posmrkovali. Matka obyčejně přistrkovala před syna meruňkový koláč, oba nervózně přejížděli kapesníkem po neviditelných slzách a vzdychali, jaká je to ostuda v dědině, a že se nemůžou ani ven ukazovat. Celých dlouhých deset let z místního obchodu se smíšeným zbožím s nákupem domů doslova utíkali. Oba byli staří a oba chodili o francouzských holích. Tahali z lékárny plnou igelitku léků, bez vnuků vedli smutný život a na hřbitov chodili leštit svůj budoucí pomník. Dali si ho udělat od městského kameníka dřív, aby jejich Jan neměl starosti, až se vrátí domů, ať je všechno přichystáno a žádné potíže. Peníze na pohřeb měli nastřádány, tak čekali, čekali na smrt a čekali na syna, až se vrátí z vězení za neúmyslné zabití své nevěrné ženy Marie.

 

III.

„Zas plyn nejde!“ zakřičel starý Poutník na ženu. „Cos s tým dělala, Božko?!“ Lomcoval s vafkami a nakonec do nich kopl. Plech zařinčel do televizních zpráv a závěsy se o píď posunuly. Světlo pouliční lampy vtékalo do skromného pokoje a ozařovalo staré stojací hodiny. Zůstaly v domě ještě po stařečkoch. Poutník je každý den natahoval, sem tam je přetáhl a pak jel favoritem do města pro starého hodináře Rybaříka, skoro už slepého, a vedl pokaždé jeho ruku k pozlaceným ručičkám a navigoval: „Tady, mistře, tady je dvanáctka, tady šestka, a už bijú, bijú, vy máte zlaté ručičky, mockrát děkuju,“ políbil ruky hodináře, vrásčité jako právě rozorané brázdy, a vtiskl mu do dlaně sto korun. Hodinář se pak nechal odvézt zpátky domů ke svým budíkům a naslouchal tikotu všelijakých strojků, hledal třesoucími se prsty opožděné ručičky a otvíral ústa k rozdrobenému chlebu v mléce, který mu podávala jeho vnučka, dědička jeho velikého domu na náměstí, rybníka za bývalou textilkou a několika hektarů polí u prasečáku. Plyn u Poutníků nešel a v pokoji byla zima. Zprávy končily.

„To je bordel! Proč to nejde?“ ptal se znovu Poutník, blikl kapesní svítilnu a ohnul se až dolů, k zapalováku.

„Ježimane, Lojzo, dyť to nemáš zaplé,“ řekla potichu paní Poutníková.

„Ale mám, co su blbý?“ Poutník posvítil ženě do obličeje. Měla rozšířené zorničky, obličej zkřivený pod náporem světla. „Dej to pryč!“ poručila. Poutník sklonil baterku. Přepnul program na sport, sedl do křesla a čekal. Žena otočila vajchou na trubce a zatopila. Po chvíli se domem rozlinulo příjemné teplo.

„Natáhni budík potom, ať zítra nezmeškáme autobus,“ řekl Poutník ženě, když se chystala odejít z pokoje.

„A je to dobře, že jedeme do Polska, když se nám vrací syn?“ zeptala se tiše paní Poutníková.

„Majú tam levnější kotle, autobus je skoro zadarmo, kdo ví, kdy táto vymoženost skončí. Já si to nebudu furt pučovat od Šťastného. Prase máme jak slona a kotle pořádné žádné,“ pronesl Poutník.

„Ale když Jenda…“ Poutníková se opřela o futra. „A do Polska sa pojede před Vánocema eště, říkala Stázka od invalidů,“ přemlouvala stále muže.

„To si měl domluvit jiný termín na propuštění! Jede se do Polska a basta fidli! Dobrú noc, Boženko,“ popřál starý Poutník své manželce a přepnul program na nějaký poučný pořad o vesmíru.

Usnul a budík nenatáhl ani on, ani jeho žena. Oba zapomněli.

 

IV.

Tak to sobotní ráno jak vymalované culilo se a vědělo, že bude možná pěkně, a možná taky ne. Tak bylo všelijak. Ráno vzal Valčuha z police špajzu pulčík loňské meruňky a Janota svoji pleskačku špendlíkovice a v osm hodin oba už stáli jak regruti u Palánku. Šli bok po boku, jako mnoho let spolu předtím, podél potoka na malé nádraží, kde se konala ta sláva, ukončení provozu místní lokálky, která rozvážela do dnes už neexistujících podniků desítky lidí. Potok bublal tišeji než dříve, ale byl čistší a sem tam muži zahlédli místo potkana ondatru. Teda mysleli si, že je to ondatra. Břehy lemoval růžový a bílý pámelník pro vrabce. Ráno, položené jako nachový náústek k vytroubení amanti spokojeného dne, příjemně vonělo.

„Divej, Jaro, ondatra, ta je vypasená, jak Lida Šohajova,“ ukazoval Janota na mokré stvoření, právě vylezlé z potoka. Ondatra stojící chvěla se jemně, očima jako černé korálky pozorovala dva muže a pak se skryla v hustém křoví mirabelek. V jedné ze zahrad otevřenou brankou dívala se do vody taková malá tetička s motyčkou.

„Vitajte, tetko, co vám uplavalo? Věneček?“ zeptal se Valčuha a natahoval krk nad vodu také.

„Vitajte, šohaji! A kam šlapete?“

„Svézt sa vlakem, teti,“ zakřičel Janota a popleskal poloprázdnou pleskačku v záňadří.

„Tak to ja, to pohnite, ať vám neujedú,“ řekla tetka, otočila se na obrtlíku a pomalu kráčela úzkým chodníčkem mezi sklizenými záhony domů na dvorek.

„Hehe, celá ona, jen ta cigareta v hubě jí chybí,“ naráželi muži na právě ztělesněnou vedoucí místního Coopu v ondatře. „A ocas má menší,“ řehtali se chlapi a pokuřovali po cestě. Dým z cigarety vlál za nimi jak prapor na obecním úřadě ve smutku a bezvětří. Čili těžce a málo. V nařízeném smutku se pokaždé vlaje málo. Poletující vzpomínky, které ani nikoho nezajímají. Zachovává se dekorum. Nařízený smutek.

Ani lístek se nepohnul. Chlapi šli rozvážným krokem a koštovali. Nabízeli jeden druhému. Ruměnec se jim rozléval po tvářích. Dědina rozespalá jak milenka po ránu přebíhající přes cizí dvůr. V sobotu, nejtěžší pracovní den Pána Boha, se rozhlížela po odpočinku v podobě vrčení fréz a malých traktůrků. Co je kydání hnoje proti fušce stvoření?

Hlas lidu, hlas boží, amplióny vyhrávaly. Lidé sváželi z polí úrodu, z lesa dřevo, kolotoč přemísťování věcí na celém světě zase pokračuje až do zblbnutí. Ustávali v práci a pošklebovali se srocení na vlakovém nádraží, poslední a zároveň agitační výletní pohádce místního sdružení a vedoucí strany. To bylo jedno, která to byla, jízda byla poslední, se vší parádou, cimbálovkou a mladou dechovkou a papalášema až z kraje. Podávaly se milocké koláčky, čejkovické trdélníky, mutěnské víno.

„Sláva hejtmanovi!“ volal nějaký ťuhýk z přilehlého pole. „Sláva starostovi! Vivat, sláva, vivat!“ A zaťal motyku do kypré země. Dobrák s demijónem burčáku rychle otevřel špunt, gejzír lahodného moku pošplíchal první věrné a aktivní. Pohárky zůstaly prázdné a šaty pokropené. Pár kapek smutně leželo pánovi s černými klopami šedého saka na dně. Strčil do pohárku ukazováček, dal ho proti vycházejícímu slunci, olízl a: „Dobré!“

Přijela černá limuzína, lidé na přilehlých polích zrychlili pohyb a všichni „zůstali svědky toho dramatu.“ Hejtman pokynul, usmál se a přijal pohostinnost vesničanů. Když si přiťukával se starostou, po jehož boku stála jeho druhá mladá pohledná manželka s úchvatným účesem à la Ivana Trump, se zpěvem se přibližovali Janota s Valčuhou, podpírali jeden druhého a hřbetem ruky setřeli slzu ze skrání. Přece jenom se událost jevila dojímavě. Mašina zahoukala, výpravčí vyšel na perón. První do vagónu vylezl opět hejtman. Cestující se usadili do slavnostně vypraveného vlaku. Uvelebili se podle důležitosti ke stavu svého světa. Starosta s hejtmanem okupovali nejlepší výletní místa u okna, hejtman po směru jízdy. A starostovi bylo celou dobu špatně. Ostatní radní a hosté, dámy, páni jako vlaštovky obsadili svá hnízdečka na čistých lavičkách a upírali zrak k vedoucí dvojici. Vlak se pomalu rozjížděl a dechovka venku spustila zvesela:

V síni dolinečka, v izbě rovinečka,

/: nepúšťaj si milá, hojaja,

zvečera synečka, duša má.:/

 

V.

Sobotní entuziasmus starých Poutníků se rozplizl do letitého kredence. Nejprve dvířka od nábytku kuchyně nakopl pán domu, budík vyhodil oknem na hnůj, a pak si přisadila i tetička. Vzala totiž z kredence svatební fotografii a strčila ji do prvního šuplíku, zamkla a klíček si strčila do kapsy zástěry. Oba nemluvili, napučili huby a dívali se oknem ven až na kopce, kde o samotě stál domek rodiny Průtkovy. Baráček na spadnutí obývala velkolepá rodina třígenerační. Porostlý břečťanem a zimostrázem splýval s okolními sádky trnek a meruněk. Obyvatelé stavení tak měli v sezóně lup přímo u nosu. Vozili před sebou staré kočárky a pak utíkali před majiteli stromů. Staří nebo mladí, všecko to kradlo a balamutilo zdejší ctihodné občanstvo. Pozadu většinou při honičce zůstával poslední capart s hluchou tetkou, a z těch božská nekápla. Rodina Průtkova byla trpěna a zdejším koloritem nijak nestrádala. V sobotu ráno se vykulili její členové z pelechů jako malí, právě narození králíčci z matčiných opatrujících chlupů, a zjistili, že nemají čím topit… Lítali kolem chalupy, křičeli a střídavě hrozili k nebi, jako by za to mohlo. Poutníci je pozorovali ze svého okna v kuchyni, stále nemluvili, strýc nakonec jen došel pro budík, zahnal kohouta a zvědavé slepice, očistil ho do hadry pověšené na pumpě a zalezl do kůlny něco kutit. Tetička zvedla zvonící mobil, řekla: „Zaspali jsme,“ pokývala smutně hlavou. Otevřela lednici, vyndala čerstvé droždí a těšila se na syna. V komoře vzala poslední dvě sklenice meruněk, zastrčené za zavařené dýně, které strýc nemá rád, a konečně se poprvé usmála.

 

Ve vlaku bylo veselo. Jel minimální rychlostí, že jej předbíhal každý venkovský voříšek, ale když se končí a zároveň u toho agituje, není kam spěchat. Stavěl u každé louže, lidé naskakovali za jízdy. Nehrozilo žádné nebezpečí, žádný vlak už tu nikdy nepojede. Hejtmanovi se zalíbilo za zatáčkou. Uchvátil ho březový remízek, obklopený hruškami. Chvíli poslouchal řeči lidu a straníků, jako:

„Ježiši, to jsme byli jednou v Řecku, u hotelu byly chlévy. Tam hýkal nějaký zhrzený osel, a ten ne a ne zdechnout. Tož jsem zaplatíl dvacet tisíc za hýkání jakéhosi smradlavého tchořa… že sem radši nešel na ryby…“ povídal jeden z radních. Vlak poskočil a zastavil. Radní se polil slivovicí hojně po kupé rozlévanou.

 

„… a mateřská školka…, pane hejtmane, jak to bude s mateřskou školou?“ skákala do řeči ředitelka s milým úsměvem. Janota se nahnul k Valčuhovi: „Dívej ho, hňupa, poslanec,“ a ukázal prstem na známého poslance, bydlícího v okresním městě, „divej, jak mu leze do řiti, jak mu vbíhá furt do řeči servilníma řečama… o jakémsi trojboji chlastu.“ Oba si doléli z erární flašky do svých pleskaček. V lese za zatáčkou srocení lidu. Hejtman se zeptal, co se děje.

„Chybijú pražce,“ řekl výpravčí a držel čepku v ruce. „Někdo zebral pražce,“ řekl výpravčí.

 

„Tak,“ pronésl konečně slovo nejstarší radní, včelař Ryba. „Dřív bylo všechno srozumitelnější… když ses podíval zezadu na líbající se dvojici… hned si poznal, kdo je kdo, včíl od Beatles to nepoznáš, jak máš poznat, co je potom dobré a co je špatné… to už nejde, musíš kličkovat tajak zajíc, před ženú, před děckama, před berňákem a úřadama, a nakonec před sebú samým. Se nedivte, že každý potom chlastá, kdo by to vydržel… nalej!!!“

„Rybo, vystupuj!“

„A proč? Nic jsem neudělál!“

„Právě proto, mudrlante!“ soused v saku vyžduchal včelaře ven za ostatními. Vlak osiřel, začalo se volat do mobilů.

 

VI.

Jan Poutník se pomalu přibližoval k domovu. Od autobusové zastávky to bral oklikou přes les. Šel za rodiči tou nejdelší cestou. Vzpomínal na svoji ženu. Bez chuti, přehazoval jazykem v ústech, jako by ji hledal jen tam. Narážel však na mezery mezi zuby. Les voněl silicemi a dobrým vzduchem. Uslyšel zvuk. Ohlédl se. Ša. Místní servírka Dáša, které nikdo jinak neřekl, než Ša. V jejím pelíšku kdysi zakotvil i Jan. Akorát se uvolnilo místo i pro něj, před dvaceti lety. Pamatuje si ji. Ša. Šlapala na malém minikole značky Eska. Hrčelo a blatník vzadu nadskakoval.

Ša dojela až k němu, poznala starého kamaráda, štamgastu. Neměl štěstí na ženy, ale byl takový nešikovný, ženám se líbil. Plachý truhlík.

„Jane!“ zvolala. „Jane, tebe pustili?“

Jan přehodil batoh na druhé rameno. „Ahoj, no jo, už mě pustili.“

„A žes nezůstal ve městě, jejda, promiň,“ blábolila Ša.

„Nic se nestalo. Já nevím ještě, kam půjdu, kde zůstanu.“

„Ty mluvíš nějak spisovně,“ divila se Ša. „Prý sis udělal nějakou školu tam.“

„No jo, maturitu jsem udělal,“ řekl nesměle Jan.

„To seš šikovný teda,“ pochválila ho Ša. Byla přístupná, měla rozepnutou bundu, žlábek mezi bujnými ňadry drze načuhoval Poutníkovi až do úst. Znovu zkoušel jazykem vzpomínat na chuť ženy.

„Tys byl vždycky takový zvláštní, Janku,“ špitla Ša.

„Bojíš se mě, Dášo?“ zeptal se Poutník.

„Co… to… já nevím, no, nepoznala jsem tě zdálky,“ mlela Ša.

„A kdybys mě poznala, objela bys mě?“ zeptal se znovu Poutník.

„Jak objela?“ vytřeštila oči Ša. Pořád ta stejná Ša.

Poutník se rozesmál, až se ohýbaly větve smrků. „Na kole, Dagmar. Na kole.“

Ša chvíli přemýšlela. „A kdybych tě objížděla, co bys udělal?“

Poutník přemýšlel také. „Co bych udělal? No, nadběhl bych ti, sebral bych ti kolo a pak bych tě ojel.“

„Fakt?“ Ša zčervenala a posunula zip bundy o centimetr nahoru.

„V lochu se naučíš věcí, to by ses divila,“ Jan pozoroval zbytek žlábku důsledně.

„Jane, já vím… jak to bylo, žes za to nemohl,“ koktala Ša.

„Nechci o tom mluvit,“ zastavil ji Poutník. Jazykem nervózně narážel do patra a pak do stran lící. Ša si toho všimla.

„Co je ti?“

„Bolí mě zub,“ řekl Jan a opatrně položil ruce na zip u krku ženy. Ša stála jako přikovaná a přála si, aby píchla kolo.

 

VII.

Ša ležela na bundě a dívala se do nebe skrze řídké větve borovic. Kolo opřené o strom pokorně čekalo. Poutník si ho prohlížel… Z druhé strany lesa sekal vzduch nepříjemný křik a nadávky. Kraj lesa lemují čertovy hrušky. Už jsou sladké, vábí vosy. Lidé procházejí kolem nich.

Poutník sedí a vidí zastavující kaču. Vlak, po chvíli křiku a liskanců: „Všici jste zloději, darebáci, my jsme nic nevyrvali. Všecko svádíte na nás!“

Ša se zvedne. „Co je?“

„Já nevím, nějaký šílený hřmot. Jak se ti to líbilo, Dagmar?“ zeptá se Poutník a polechtá trávou Ša na nose.

„No, ohromně, zítra se zastav, dořekneš mi to, to jsou zážitky vrahounů, fakt, úplně jsem se bála,“ směje se Ša a obleče si bundu. Poutník jí opráší záda. „Má ti kdo spravit to kolo?“

Ša mávne rukou. „Ale jo, má, ale kdybys chtěl, můžeš ho spravit ty.“

Utrhne náruč čertových hrušek. „Vezmu to domu, ať si nemyslí, že jsem se tu válela někde v lese zadarmo.“

„Chceš peníze?“

„Vole! Pojď se podívat, co tam je za ryk,“ Ša vezme Poutníka za ruku a táhne ho k čertovým hruškám. Podivná směsice lidí, polovina v oblecích a druhá polovina, tedy celá Průtkova rodina s lynčem vlakovým, krčí se u sebe. Poslední cupitá jako vždy jejich hluchá tetička s nejmenším capartem. Za nimi kráčí důstojně hejtman se starostou a párem radních. Prve pozná Poutníka právě ona hluchá tetička, ukáže na něj prstem: „Vráh!“ zařve. Capart se jí drží za ruku, taktéž zakřičí „vlách!“.

„Jaký Vlach?“ zeptá se hejtman. Jeden z radních se k němu nahne a pošeptá mu, kdo je Vlach. Hejtman pokýve hlavou.

„My jsme nic neukradli, to on. Poutník!“ ozve se jeden z početné rodiny Průtkovy. Vrhnou se ke stromu s hniličkami a začnou po Poutníkovi házet. Ša se za něj schovává.

„Aj tá čůza je tu! Kurva jedna obecní!“ zvolá jeden a svoji zlost z nepodařeného výletu popatřuje k Ša. Přidá se druhý. Poutník se dá na úprk, Ša mu visí na ruce. Táhne ji jak pytel brambor za sebou.

„On ju jistě podřízne! Jako podřízl Marušku!“ přidá třetí. Začnou házet po utíkajících hruškami. Sladká hmota stéká po prchajících tělech.

„Jendo, proč utíkáš, vždyť jsme nic neprovedli!“ snaží se stáhnout zpět Poutníka Dagmar.

„Jak to, že ne?!“ Jan jí pustí ruku. Dagmar dobíhá. Pevně ji uchopí za bundu. Zip se jí rozjíždí až k holému pupku. Poutník naskakuje do stojícího vlaku. V řídící kabince zařadí rychlost. Kača se dá do pohybu. Valčuha s Janotou nevěří svým očím. Utíkají podél zrychlujícího vlaku jak před hotařem při kradení cibule.

„Ty vole, zastav, máme tam slivovicu a čepicu!“ volají do otevřených oken. Poutník neslyší, zařazuje nejvyšší rychlost a v další vesnici vykolejí. Nasadí batoh a vydá se zpět k městu.

 

Čertova hruška                               

Starosta večer navztekaně kopl do hromady naimpregnovaných pražců a chytil syna pod krkem.

„Ty idiote, já jsem ti říkal jasně, až přejedeme kolem včelínů Rybových. Až potom, hňupe! Si snáď hluchý, nebo blbý? Nebo oboje?! Jak teďka vypadám?!“ řval na nezdárného synka. Žena mává za odjíždějící limuzínou hejtmanovou.

„A šak třeba nepoznal, že sú to ty kradené. A neřvi tak, Matúšu!“ žena zavírá vrata a chlácholí muže.

„Ty si taky hlúpá jak ošmajdané boty, bože, bože,“ osápne se starosta po manželce.

„Jak hlúpá, hejtman mlčel a nic neřekl,“ brání se paní starostová. Syna pošle do domu.

„Nic neřekl, nic neřekl, zachoval dekorum, mně to spočítajú zítra, dnes není úřední den,“ starosta serval z krku pamětní medaili vlakové jízdy, hodil ji do záhonu macešek a vztekle odchází pryč.

„Kam ideš, Matúšu, teď na noc, proboha?“ volá za ním žena.

„Spravit Ša kolo,“ odpoví starosta a práskne vraty od ulice. Dědinou se ozve výbuch. Starým Poutníkům už zase jde plyn. Plech s meruňkovým koláčem přistane kohoutovi přímo před zobákem.

 

VIII.

Vazební věznice byla tichá. Ředitel věznice sedí vedle Poutníka na chodbě. Zase má umaštěné ruce. V poutech.

„Svět je jedno veliké místo pro přesunování věcí, Poutníče. Nic jiného! A my jsme se teď přesunuli sem, obávám se však, že navždy,“ ředitel se chytne za srdce, těžce oddychuje, odváže si kravatu a zastrčí do kapsy kalhot, požádá strážníka o uvolnění na toaletu.

„A jak vy jste ji vlastně zabil, člověče?“ hlas duní po dlažbě a odráží se od zašlých stěn.

„Jako vy, Poutníku! Neúmyslně, váš spis jsem měl už dávno řádně naštudovaný!“

Od té doby Poutník svého ředitele nikdy neviděl. A v dáli kolem starých čertových hrušek, polní cestou, v tichu stará shrbená žena míjí bývalého starostu bez pozdravu, nese synovi koláč.

Tentokráte dýňový.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.04.2019 12:44:32Vigan

bixley, děkuju moc..těší mě..:-)

14.04.2019 08:22:09bixley
redaktor prózy

Četla jsem poprvé, odvíjí se to jako film před očima, vidím vše úplně plasticky, lidi, hrušky, kolo, vlak. Umíš to skvěle popsat. Hezký příběh. 

08.04.2019 20:23:32Vigan

Děkuju, Karle..:.)

29.03.2019 20:48:44K3
redaktor prózy

S chutí jsem si podruhé přečetl tvoji notnou dávku vesnického koloritu. Chutná skvěle, jako poprvé.

22.03.2019 08:24:53Gora
redaktor poezie a prózy

avi PM

22.03.2019 06:47:44Vigan

Soutěžilo to tuším už, u Stývna..pokud to nevadí, tak samozřejmě souhlasím, děkuji..

21.03.2019 18:48:49Gora
redaktor poezie a prózy

Vigan, mohla bych povídku nominovat do soutěže??

15.03.2019 11:09:20Vigan

Zuzanko, děkuju.

Tohle je čistá fabulace. Ale třeba některé postavy jsou reálné, třeba rodina Průtkova, samozřejmě se jmenují jinak, to jsou takové postavičky zdejší..:-) Ale dost čerpám ze svého života, z okolí..ale hodně to přikrášluju..:-))

15.03.2019 08:46:21Zuzulinka

mě by zajímalo, kde na ty příběhy chodíš...jako vždy jsme si dobře početla:-)

14.03.2019 07:16:48Vigan

Gora, Evženie..moc děkuju..


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.