Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+21 neviditelných
Přání
datum / id14.03.2019 / 494804Vytisknout |
autorJohanakrupa
kategoriePovídky
témaRomantické
zobrazeno103x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Přání

V nemocnici

 

Pomalu jsem se probouzela s pocitem, že vůbec nevím, kde se nacházím. Tohle není moje měkká postel a to protivné pípání, o němž jsem neměla zdání, co ho produkuje. Musela jsem několikrát mrknout, než jsem zaostřila a došlo mi, že v nemocnici a nemohu si vzpomenout, proč. Dostala jsem nutkání se posadit, ale zabránily mi v tom různé hadičky, o kterých jsem momentálně neměla chuť zjišťovat, odkud a kam vedou, či proč tam jsou. No, asi jsem ležela na JIPce, ale nic mě nebolelo. Dokonce tak dobře jsem se necítila snad od dětství. V tom vešla do mého pokoje zdravotní sestřička a s překvapeným výrazem zjistila, že na ni zírám. 

„Jé, paní Novotná, vy už jste se nám konečně probudila! Jak je vám, asi dobře, vypadáte skvěle. Zavolám ihned pana primáře,“ vyhrkla na mě překotně a než jsem stačila odpovědět, byla pryč. 

Poté, možná po vyslovení mého jména, se mi začaly vzpomínky vracet jedna přes druhou a s nimi hromady otázek. Po chvíli se mi podařilo opatrně se posadit a rozhlédnout se po pokoji. Všude sterilní bílá a na oknech mříže. No paráda, možná jsem v blázinci, napadlo mě. Pak jsem si nevěřícně prohlédla své ruce, byly štíhlé, zdravé a tak nějak elegantní, jako už dlouho ne. Pryč byla bolest i nevzhledné cáry kůže. Vedle mé postele stál malý stolek a na něm jsem našla svou toaletní tašku, kterou jsme si koupila před tou zpropadenou dovolenou do Mexika. Zřejmě tu byl můj muž Pavel a donesl ji. Překvapilo mě, že i po tom všem se vůbec obtěžoval. Opatrně, abych neodpojila kapačku, jsem po ní šáhla a z náhlého popudu konečně zjistit stav mého obličeje, vytáhla malé zrcátko na líčení. Přesně v tu chvíli, kdy jsem při pohledu do něj překvapeně vyjekla, vtrhl do dveří celý houf osob v bílých pláštích.

 

Mexiko o čtyři týdny dříve

 

 

Měla to být dovolená snů, ale místo toho mi to tam připadalo jako v pekle. Celých deset dní povalování u pláže, kde jsem musela poslouchat Pavlovy narážky na svou baculatou a věkem opotřebovanou postavu. Docela jsem ho měla už plné zuby, co by najednou chtěl. Koneckonců mi bylo přes čtyřicet let a vychovala jsem mu tři děti. Jako ošklivka jsem si nepřipadala a na rozdíl od něj jsem na nějaké skákání v tělocvičně po vysilujícím maratonu zaměstnání, děti, domácnost, zahrada, neměla energii ani čas. Pavel sice slušně vydělával, ale já jsem žádné chůvy ani uklízečky doma nechtěla.

Po pár dnech téhle rádoby stmelovací dovolené ve mně dozrálo rozhodnutí, že až se vrátíme domů, tak to naše chátrající manželství definitivně ukončím. Stejně jsem si myslela, že má možná znovu milenku a na tuhle dovolenou mě vzal buď kvůli černému svědomí, nebo abychom to po tomto dovolenkovém fiasku konečně rozsekli.

Mimo klimatizovaný hotel bylo děsné vedro, veškeré oblečení se mi lepilo na tělo a na pláži už mě to také nebavilo. Alespoň, že jsme předposlední den pobytu měli s Pavlem namířeno pronajatým džípem a průvodcem na prohlídku k pyramidovému komplexu Chichén Itzá. Po návštěvě pyramid nás, za nemalou úplatu, slíbil domorodý průvodce vzít na výlet k jednomu prý tajuplnému a zapomenutému cenotu- samozřejmě mimo nabídku cestovních kanceláří. Moc se mi tam nechtělo, ale Pavel milovník všech různých záhad a tajných míst si byl nadšený a na mé připomínky, že by to mohlo být i nebezpečné, jen pohrdlivě mávl rukou. 

Po prohlídce majestátních pyramid jsme vyrazili. Naštěstí docela obstojně mluvím španělsky, takže jsem cestou s naším celkem pohledným průvodcem občas prohodila pár vět. Nadšeně mi líčil, že až dorazíme k tomu tajuplnému jezírku, mohu se tam i vykoupat. To určitě, říkala jsem si, aby očumoval mé plnoštíhlé tělo. Podle toho, jak mě občas obdivně přejel očima, jemu moje postava nevadila. Jindy by mi tohle neskrývané okukování asi vadilo, ale jelikož si toho všiml i Pavel, cítila jsem to tak trochu jako zadostiučinění. Antonio, jak se náš průvodce jmenoval, mi dokonce prozradil, že když se v cenotu vykoupu a budu si něco opravdu z celého srdce přát, určitě se mi to splní. Je to prý tak trochu posvátné místo a jeho nemocná sestra díky němu otěhotněla. Sídlí tam prý duchové našich předků a nahlížejí nám do našich srdcí. Zřejmě už nevěděl, jak mě navnadit, abych se svlékla do plavek. 

„Ne, že se tam budeš před tímhle snědým krasavcem producírovat v plavkách. Voda bude stejně určitě ledová, měla sis přibalit neopren a výstroj jako já.  Říkal jsem ti to a ty ne, ty jsi zas byla ta nejchytřejší,“ prohodil Pavel celý napružený, že si někdo dovolil věnovat pozornost jen mně. 

„No neboj se, stejně těmhle báchorkám nevěřím a koupání v nějaké hluboké skalní díře mě ani neláká,“ ušklíbla jsem se. Nechtěla jsem vyvolávat hádky, zvlášť ne před Antoniem. Sice česky nerozuměl, ale připadal mi docela vnímavý.

Když jsme se tam dostali po kodrcavé cestě džípem a asi hodinovém úmorném prodírání rostlinami, které jsem viděla snad poprvé v životě, měla jsme toho akorát dost. O vlezlém hmyzu a dalším zvířectvu, které nás určitě sledovalo zpoza listového úkrytu, ani nemluvě. Cenot byl ale úchvatný. Hluboká, tyrkysově modrá a průzračná voda jako by po úmorné cestě lákala ke smočení. Dokonce se tam proháněly různobarevné rybky. Stála jsem na jejím skalnatém okraji a začala jsem uvažovat o tom, že se přeci jen vykoupu i za cenu pozdějších manželových výčitek. Ten už se navlékal do neoprenu a mě si moc nevšímal. 

„Asi si přeci jen trochu zaplavu támhle dole u kraje,“ prohodila jsem směrem k Pavlovi. 

„Zbláznila ses?! Vždyť jsem ti říkal, že voda je hluboká a docela chladná. Navíc nevím, proč chceš ten svůj macatej zadek ukazovat zrovna tomuhle mexikánovi,“ vyjel na mě Pavel. 

Cítila jsem, jak se mi začíná vzteky i ponížením hrnout krev do obličeje. „Jsi fakt hnusnej hulvát! Nic ti do toho není, když už se ti dávno nelíbím, může ti být přece jedno, co komu budu ukazovat!“ 

Stáli jsme u kraje jezírka a začali se hádat. 

„Kéž bych byla zas mladá a krásná, už bych o tebe ani neškrtla!“ S těmito slovy jsem se prudce otočila a chtěla odejít, ale tak nějak zapomněla, že stojím nad okrajem srázu.

 Jednou nohou jsem šlápla do prázdna a divoce zamávala rukama, snad abych to ještě vyrovnala. Pak jsem s výkřikem padla do vody (dle mě jak pytel cementu) a hladina se nade mnou uzavřela. Asi mě chladná voda paralyzovala, nemohla jsme se ani hnout a mohla jen pod vodou vytřeštit oči. Barevné rybky jako by měly radost, že mě vidí, začaly kolem mě vířit v čarokrásném tanci. Jistě by to v jiné situaci byla nádherná podívaná, ale začal mi docházet kyslík, takže jsem jejich snahu neocenila. Jedna taková maličká, zářila jako nasvícený zlatý proutek, byla zvlášť dotěrná a kmitala mi před obličejem. Začala jsem se dusit a v panice otevřela ústa. Možná už to byla halucinace, ale zároveň s masou vody mi do úst vletěla jak střela i ta zářivá ryba. Pak nastala tma.

„Jolano! No tak Jolano, prober se!“, jakoby zdálky křičel Pavel. Někdo se mnou cloumal, tak jsem otevřela oči a v tu ránu začala dávit vodu. 

„No zaplať pánbůh, ty jsi nám teda nahnala strach!“ Klečeli nade mnou oba, Pavel i Antonio a tvářili se vyděšeně. 

„Nic mi není, jsem v pořádku“, zaskřehotala jsem. „A co ta zlatá rybička, vyplivla jsem ji?“ Manžel se na mě podíval jako na čerstvě propuštěného pacienta psychiatrické kliniky. 

„Jaká rybička, prosím tě, asi se ti něco zdálo, jak ses přitopila. Vrátíme se k autu a pak raději do hotelu. Teď už nemám ani náladu se tu potápět, potom co jsme tě s Antoniem museli tahat z té vody.“ 

Poté se zvedl a začal balit. Antonio se jen omluvně usmál a pak mi galantně pomohl na nohy. Celou cestu šel vedle mě a kdykoliv jsem v promočených teniskách škobrtla, tak mě chytl za paži. Občas se na mě tak zkoumavě zadíval, až mi to bylo hloupé. 

„Je mi dobře, Antonio. Díky, opravdu už si o mě nemusíte dělat starosti. Je to od vás milé, že mi pomáháte.“ 

„Nemáte zač paní Jolano, mám teď tak trochu výčitky, že jsem vás tam vodil. Mohlo se stát neštěstí. Kdybyste cokoliv potřebovala, tu máte na mě kontakt.“ Přátelsky na mě mrkl a strčil mi do ruky svou vizitku. 

Vážně se mi začínal líbit, škoda jen, že jsme se nepoznali už na začátku dovolené. Zpátky k hotelu jsem v autě pospávala opřená o sloupek auta vystlaný Pavlovým batohem, ani mi nevadila cesta plná děr. Navečer nás Antonio vysadil před hotelem, rozloučili jsme se a já se doplížila na pokoj.

Poslední den pobytu jsem skoro celý prospala. Pavel si samozřejmě neodpustil připomínku, že jsem mu zbytek dovolené zkazila. Mně už to bylo ale tak nějak jedno a tak jsem ho poslala do háje.

 

Doma

 

Druhý den po návratu z dovolené mi začalo být strašně zle. Od třetí hodiny ráno mnou cloumaly příšerné křeče v břiše a já proseděla celé dopoledne na záchodě. Ráno jsem volala své lékařce, ta slíbila, že pokud mi bude dál zle, tak se dostaví. Pak jsem ještě zavolala do zaměstnání a vzala si do konce týdne volno. Starší dcery byly se svými partnery na dovolené v zahraničí a mladší syn s kamarády pod stanem. Byla jsem ráda, že doma nikdo není a neslyší ty zvuky vycházející z toalety a koupelny. Třetí den jsem stále zvracela a takový průjem neměla snad nikdy v životě. Hlavně nevím, kde se to ve mně stále bralo. Od návratu jsem nic nepozřela a jen pila. Pavel, když to viděl, jen zamumlal něco o mém hrozném stavu a vypařil se. Údajně šel s přáteli na bowling a do půlnoci abych ho nečekala. 

Další den ráno jsem šla z koupelny kolem velkého zrcadla v hale a úplně se zhrozila. Domácí oblečení na mě viselo a kůže také.              Pak jsem si hrábla do vlasů, že je trochu přerovnám a celý jejich trs mi zůstal v dlani. Už zoufalá a s myšlenkou, že ze mě bude zrůda, jsem na nic nečekala a zavolala lékařce, aby určitě odpoledne přijela. Jak jsem se pak dostala do postele, ani nevím. Ze spánku mě zbudilo neustávající zvonění a bouchání na dveře. Dalo mi dost práce se zvednout a doploužit se ke vchodovým dveřím, protože celé tělo mě bolestivě pálilo a křeče probíhaly všemi svaly. 

Za dveřmi stála naše praktická lékařka. Při pohledu na mě s vyděšeným výrazem vyhrkla: „Panebože! Paní Novotná, co se vám stalo?! Hned volám záchranku!“ 

Teprve pak jsem si všimla, že mi visí z ruky obrovský cár kůže a vlastně odevšad, kam jsem dohlédla. Otočila jsem se k zrcadlu a pak asi omdlela.

 

V nemocnici

 

Poté, co se na mě přišla podívat snad celá nemocnice, osaměla jsem s primářem infekčního oddělení na pokoji. Ještě předtím ze mě ale sestřička vytahala všechny ty hadičky, prý už je nepotřebuji.

„No vlastně jste malý zázrak a jediný takový případ v mé celoživotní praxi lékaře,“ řekl primář a nepřestával na mě zírat. „Ve stavu jakém jste sem byla přijata, jsme předpokládali, že jste chytila některou z těch exotických nákaz a moc času vám nezbývá. Byla jste skoro tři týdny v bezvědomí a sloupla jste se z kůže jako nějaký chameleon. Vlasy vám také dorůstají neuvěřitelnou rychlostí. Nyní, nejen že jste i podle výsledků zcela zdravá, ale vypadáte nejméně o 20 let narozena později, než máte v občance. Máte k tomu nějaké vlastní vysvětlení, nebo něco, co jste nám neřekla?“

Pokrčila jsem rameny. „ O ničem nevím, vše už jsem vám řekla.“ Přeci jim nebudu říkat o kouzelném jezírku a mém přání, či o zlaté rybce (nebo co to bylo), která mi sama vplula do pusy. To už by mě asi rovnou převezli na psychiatrické oddělení.

„Dobře, už vás necháme být, pokud bude vše v pořádku, můžete zítra po vizitě domů.“ S těmito slovy primář konečně odešel.

Asi po hodině dorazil na návštěvu Pavel. Nemohl ze mě spustit oči. „To není možný, vypadáš jako dřív, když jsme se seznámili. Fakt ti to sekne. Vlastně jsem se přišel omluvit, že jsem se choval jako idiot. Myslíš, že bychom mohli zkusit naše manželství zachránit?“

Podívala jsem se na něho a nyní jsem zase já viděla stárnoucího seladona, který mě podváděl a v tom nejhorším mě nechal doma samotnou. Zvláštní, už vůbec nic jsem už k němu necítila, ani vztek či lítost.

„Promiň Pavle, ale až se vrátím domů, požádám o rozvod. Už tě nemiluji a chci začít znovu, ale jinde a s někým jiným.“

„Jasně, teď už o mě nestojíš, když je z tebe krasavice, co?! No nic, doprošovat se tě nebudu,“ odsekl Pavel.

„Víš Pavle, když jsem padala do toho jezírka, tak jsem si přála, abych byla zas mladší a už o tebe nemusela ani škrtnout pohledem. Tak se mi to asi splnilo,“ odpověděla jsem s úsměvem.

„Blbost, najednou tomu věříš, jo?“ Já si sice přál, abych už nemusel být s takovou hrošicí, když jsme tě táhli z vody, ale Antoniovým báchorkám na rozdíl od tebe nevěřím.“ 

„No tak takže tobě se vlastně přání také splnilo, miláčku. A teď už vypadni, hned jak se vrátím, podám tu žádost o rozvod,“ řekla jsem mu stále s úsměvem.

 

Mexiko o půl roku později

 

Konečně jsme se rozvedli, rozdělili majetek a já si našla malý byt, který teď budu v době pobytu v Mexiku pronajímat. Děti to nakonec pochopily a přijaly, koneckonců jsou už dospělé a věděly, že nám to dávno neklapalo. Také si musely zvyknout na můj nový zjev a já vlastně též. Ještě hodně dlouho po návratu z nemocnice jsem se zastavovala u zrcadla a nemohla uvěřit tomu, jak dobře vypadám.

Nechala jsem za sebou všechny stresy z rozvodu a těšila se, až konečně přistanu v Cancunu. Na letišti na mě čekal Antonio a já po letech dostala polibek, ze kterého se mi zatočila hlava. Najednou mi ten žár nepřipadal tak hrozný a vůbec, všechno se náhle zdálo krásnější- i má budoucnost.

 

Konec

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.03.2019 13:57:05K3
redaktor prózy

To já taky, Johano, ale nenech se otrávit jedním komentářem:).

15.03.2019 10:21:41Johanakrupa

To je mi líto, nebyl to můj záměr, aby povídka vyzněla jako romantická. Možná jsem dala v kategoriích špatné téma a namísto fantasy dát tedy milostné či romantické, teď z hlavy nevím jaká témata jsou tam na výběr. Každopádně doufám, že někomu se líbit bude. Já mám holt ráda dobré konce a jsem nenapravitelný romantik a optimista. Zřejmě se to pak do mých děl promítá, no..

15.03.2019 07:03:29K3
redaktor prózy

Ze začátku se mi to docela líbilo, píšeš čtivě, jenže nakonec to sklouzlo někam do červené knihovny. Jako celek mě to zklamalo.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.