Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+16 neviditelných
Podzimní déšť
datum / id15.03.2019 / 494831Vytisknout |
autorMichal20
kategorieFejetony
témaFilosofické
zobrazeno21x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Podzimní déšť padá na nás na všechny, v mracích, jež dýcháme, v letadlech, jimiž se potápíme, v truhlách zlaťáků na dně jezera hlídaném žraloky života.

Podzimní déšť

Usedám pod košatým javorem v lesích za městem, na něž svítí zapadající slunce zbarvující krajinu do kravavé předzvěsti večera a noci.

Rozžíhám tabák a myšlenkami uháním daleko za prostor, v němž se klaním květinám smrti a parazitům promarněných dní, jako vždy, nepřipraven, nečekán, nezván.

Myšlenky se kroutí. Tak jako červ pod kůrou javoru, pod nímž sedím, prohlodávají můj mozek a uhánějí od nicoty k nicotě. Zapomění? Ach ano, nastane tak jako vždy ve snu všedních dní. Přestávám dýchat.

Připadám si zvláštně, jako bych vrůstal do kořenů onoho košatého stromu a pil z jeho studen vody a krve, jíž proléváme v našich soubojích o přežití a slávu. Piji, neboť každým douškem přikládám slovům smyslu a myšlenkám prostoru.

Do koruny javoru. Do nejzazších míst, kam živá voda proplyne, aby ukojila žízeň našeho života a obrátila na svou stranu kolemjdoucí tuláky.

Tak jako strom, tak jako déšť, jenž po kapkách smývá špínu a hnus ověnčeným starostmi a šťastným ze slov soumraku, který se bezohledně snáší na město, tak i já zakláním hlavu a chytám jednotlivé kapky dešťe do svých úst. Sůl z ran a kyselina střev mi dávají spočinout v onom perpetuu bolesti a křivd. Poddávám se vodě.

V dalším poryvu větru se k mým nohám snáší list. Rudohnědý, nádherný, mrtvý. Beru jej do dlaní a hřeji ve svých rukou.

Slunce okusuje horizont a skrývá se za siluetami ostatních stromů, aby dalo prostor k záření hvězdám a měsíci. Tak já se zvedám ze svého snění a odcházím ke městu.

Zbyl mi jen list. Známka života, posel smrti. Ten který dýcháme, ten pro který žijeme, ten jenž žije pro nás. A nastojte, pouštím jej ze svých dlaní a pokouším se obejmout první hvězdu nad obzorem. Snad příště pod stromem padne na mne splín v podobě dalšího lístku na věčnost, snad, jednou, ponesu jeho břímě jako svědek marnosti všeho počínání, jehož jsme svědky a zároveň stvořitelé.

Snad jednou zapomeneme na smrt v podobě listu, tak jako ona nikdy nemůže zapomenout na nás, strůjce všeho světa, matka deště a otec spadaného listí.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.