Ztracen v nicotě

Nevlídná suchá zem, zem žlutá, rozpraskaná, jako kdyby ji bičovalo tisíce blesků bez kapky deště. Stojím tam ve zvířeném prachu, kolem mne desítky tichých postav. V dáli slyším táhlá volání bílých věží. Lidé kolem mne klesají k zemi, svými rty líbají tu prašnou suchou zem. Já klesám také. Nevím proč, jen vím, že kdybych tak nekonal, zemřu a mé tělo pohltí ta suchá, žlutá zem.

Němé tváře zůstají němými.

Dunění země přestává, já i desítky postav se zvedá. Odchází, já však zůstávám. Nemám kam jít. Zvedám oči. Můj zrak ulpí na domu se zahradou, který jako kdyby rozrážel zvířené částečky prachu před sebou. Poznávám ho. Vidím svojí fenku, vidím, jak běhá kolem plotu, štěkajíce, jako kdyby na mě volala "pojď domů, tak pojď!" Ale tohle přeci není můj domov, v této zemi nejsem vítán. Jen prach, suchá popraskaná země a němé tváře zahalené v černých oděvech. Tohle je můj domov? Ne. Bílá mlha v černé temnotě se zmocňuje mého těla i mé duše. Šedé slunce nad obzor, ozářivše pustinu, tu strohou žlutou zem. Můj dům, ten dům, který býval mým domovem. Ten pes, který byl mým a já byl jeho už tam neštěká. A já zde stojím sám, uprostřed pouště ztracené minulosti i budoucnosti.

Nechť jsou všechny bytosti šťastny.