Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+3 neviditelných
Horymírka 38
datum / id18.03.2019 / 494889Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno147x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Tedy - do toho.

Horymírka 38

 

Mezi roky 1951 a 1952, v tom krátkém období po vyučení, kdy jsem již pracoval jako hotový truhlář v družstvu Dyha, odehrály se dvě události, které ovlivnily můj další život.

 

Událost 1

Byla to událost, která nepřišla najednou, jak události přicházejí; nenápadně se přibližovala, lehounce našlapovala, vznášela se dílnou mezi hřmotícími mašinami jako zjevení, vyvolávajíc obdiv a nenávist. Mezi ošuntělými ženskými, co si neviděly do huby, vyjadřujíce se způsobem dlaždičů, chodila jako královna. Chlapi zblbli a ukazovali, jak jsou silní a chytří.

Dostal jsem ji k ruce já, benjamínek, co ještě neměl parťáka. Že je maminkou syna v mých letech jsem zprvu netušil. Netušili to ani jiní. Byla krásná a mladá. Vdovu po gymnazijním profesorovi za trest šoupli k nám, aby přičichla k nádenické práci. Buržoazii bylo nutno po slavné únorové revoluci trestat čímkoli za cokoli.

Naše ženské se o to snažily: pohrdavými pohledy, špitáním, provokováním. Jelikož to byly třídně uvědomělé proletářky, nemlčely ani na pravidelných desetiminutovkách, jež se při svačině v kolektivech povinně držely, aby se dělnictvo politicky vzdělávalo. Zaváděly řeč na povýšené chování, nevhodné oblékání a nesrozumitelné vyjadřování „některých inteligentů“, což znělo stejně jako by řekly „povalečů“, a poukazovaly na to, že je jen spravedlivé, aby si zkusili pracovat těma svýma pěstěnýma ručičkama. A jedovatě si uplivovaly.

Chlapi je mírnili, ale soudružky byly velmi výmluvné a měly pevný postoj. Nejpevnější baba Němcová.

Já jsem se jako nejmladší nevměšoval. Pobaveně jsem sledoval, jak si paní Patzelová pokojně ukusuje ze své svačinky a dělá, že neví, kdo je tady středem té vzrušené pozornosti. Měla to lehké, ani jedna z bab se neodhodlala přímo jí něco vytknout. To se jen tak užíraly jejím nenadálým zjevem v rajónu, který odedávna patřil jim. Věděly proč, vyzařovala z ní elegance, která jim byla na hony vzdálená. Oblečena do modráků, zaprášená, ušmudlaná stejně jako my ostatní, lišila se od nás lehkými, nenucenými, takřka tanečními pohyby. Chodila s mírným úsměvem hrdě vztyčená, žádný pracovní úkon její postavu nehyzdil. Práci se nevyhýbala, dokonce se zdálo, že ji koná s jakousi tichou radostí.

Mě jako vyučeného truhláře uznávala a moje pokyny respektovala. Neporoučel jsem jí, jen jsem ji žádal a ona sama brzy poznávala mé požadavky dopředu, takže jsme se bezvadně sehráli. Pracovalo se mi s ní dobře. Její společnost mě smířila s nemilovaným zaměstnáním. Došlo to tak daleko, že jsem se začal do práce těšit.

Zajímala se o to, co zajímá mě, chtěla vědět, čím se bavím ve volném čase, co čtu. Četl jsem pochopitelně knihy o přírodě, lese, zvěři, myslivosti, do té jsem byl blázen. Nato jsem se dozvěděl, že ona je z Vysočiny, vyrůstala v myslivně u Volfířova blízko Dačic, její tatínek byl vážený pan fořt, jmenovali se Liškovi.

„Legrační, že?“ zasmála se trefné shodě jména s tatínkovým povoláním.

„Vy se máte, že ste z myslivny.“

„Však bys měl vidět, jak je tam krásně!“

Cenil jsem si nesmírně, že se mi svěřuje, vždyť vůbec nemusí, devatenáctiletému klukovi.

Mluvili jsme o knihách a ze mě vypadlo, že rád čtu mimo jiné Karla Maye. Trošku pohrdavě se usmála:

„Nemyslíš, Jarku, že taková ‚literatura‘ je trochu pod tvou úroveň?“

To se mě dotklo. Já si přece na žádné své „úrovni“ nezakládám.

„Jak to, pod úroveň? Dyť je to vo cti, spravedlnosti a tak…“

„To já vím, ale uměleckou hodnotu to nemá.“

Zamračil jsem se, tak řekla: „Nějaký jeho knihy doma mám, mohla bych ti půjčit, kdybys chtěl.“

Přiznal jsem, že marně sháním Old Surehanda, toho jsem ještě nečetl.

„Podívám se, myslím, že tam je.“

Druhý den mi knihu přinesla.

„Tady máš to veledílo.“

Osten v tom slově jsem jako přeslechl, ale potom při čtení mě stejně ovlivnil, nedal se z hlavy vypudit. Děj mě sice jako vždycky pohltil, ale také jsem si poprvé uvědomoval jeho jednoduchost, předvídatelnost, skoro naivitu. Když jsem po pár dnech knihu vracel, ostýchavě jsem se k nečekanému poznatku přiznal. Snažila se nedat mi najevo, jak ji to těší, jen zopakovala, že bych měl víc číst hodnotnou literaturu.

Příště mi přinesla Browningové Sonety a já jsem se tak poprvé setkal se skutečnou poezií. Od té doby jsem se o každou, ať ve verších, nebo v próze, zajímal. Stále mě nějakou zásobovala.

Tak jsme si spolu začali rozumět. Zdálo se, že si vzala za úkol vycepovat ze mě kulturního člověka.

Kvůli ní jsem se snažil.

Učila mě mluvit normální libozvučnou češtinou, prý, ať už přestanu s tím svým husovickým „keré, hlópé, vo tym, nech teho, do škole, po školi, z Jožem…“ Řekla, že jako normální Čech se musím umět vyjadřovat tak, jak se mezi inteligentními lidmi mluví, abych mohl kdekoli promluvit veřejně a nebylo mi při tom trapně.

Vzal jsem to vážně a začal si dávat pozor na jazyk. A ona, když se jí něco nelíbilo, trpělivě a taktně mě upozorňovala. A když byla se mnou spokojená, dávala mi to najevo třeba tím, že mě nazývala kačením zobáčkem (prý podle mého nosu): „Vidíš, kačení zobáčku, jaký děláš pokroky!“ N­ebo mě jinak nezvykle oslovovala a já jsem byl v sedmém nebi. Úplně si mě omotala kolem prstu.

Pořád jsme si měli co sdělovat a stačili si většinou sami, proto jsem se terčem uštěpačných poznámek ženských stal i já.

Chlapi, ti spíš žárlili. Ale nebyla ani k nim nevšímavá. S každým byla ochotna pár slov prohodit. Jenom bylo znát, že nemá příliš o čem se s nimi bavit. S ostychem jsem si uvědomoval, jakého privilegia se mi před nimi dostává.

Na poznámky ženských jsem nedbal, ty mě nezajímaly.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.03.2019 08:56:32revírník

No jo, já to neprodávám, to oni. Zvaž to dobře. Jestli není lepší si počkat, až to tady bude celé. Ale - pospíchat s tím moc nebudu (do čísla 72 ještě pár týdnů uplyne).

Jinak - děkuju za zájem. Cením si ho.

19.03.2019 08:41:12Zdenda
Dik.
Tri stovky rikas... no, ja to zvazim.
19.03.2019 08:06:51revírník

Papírová kniha je na www.stahujknihy.cz.

19.03.2019 07:20:01Zdenda

Děkuju. Je to mnohem lepší.

Můžu tě poprosit - máš nebo budeš mít to někde celý v jednom dokumentu?

19.03.2019 06:12:00revírník

Po klidném vyspání uznávám, že to tam "doslova" překáželo. Tak fajn, abys nemusel litovat toho tipu, cos tady dal. Už dobrý?

18.03.2019 21:41:31Zdenda

Ale prosím tě... ne že by ses mě dotkl... ale...

 

ale opravit by sis to mohl.

18.03.2019 21:34:16revírník

A jéje, já jsem se tě dotkl. To nechápu, promiň.

18.03.2019 20:06:48Zdenda

Já zas žeru, jak si zatvrzele odmítáš opravit evidentní chyby. :)

18.03.2019 20:02:09revírník

Zdendo, já ty tvý námitky "doslova žeru", ani si neumím představit, že by byly jiný. Takže moc děkuju za upřímnost.

Luboši, neslibuj dopředu, když nevíš. Ať nemusíš litovat.

18.03.2019 18:40:39Kočkodan
Jardo, já ti přísahám, že jsem si při čtení Horymírky ještě nikdy neuplivnul. A nejspíš to neudělám ani u budoucích dílů. (raději ťukám na dřevo)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.