Pusté pláně

S dlouhým zívnutím se zadívala na pustý les ozářený měsíčním svitem, zatímco jí slabý vánek čechral vlasy až jí uvolněné prameny z ledabyle staženého ohonu spadly do očí. Stála opřená o opěrnou tyč nejhonosnějšího stanu v jejich prostém táboře. Šelest stromů v naprostém tichu zněla zlověstněji než kdy jindy, obdobně zlověstně působily honící se stíny na pomezí mýtiny a tmavého smíšeného lesa. Unaveně přejela pohledem po malém tábořišti s dvěma úspornými stany. Jeden z nich byl její a jejího bratra a ve druhém byly týdenní zásoby na cestu mezi lidi. Lidi, to slovo jí nahánělo hrůzu. Když se naposledy střetla s lidmi nebyli moc přátelští, nectili krásu přírody a měli pocit, že vlastní všechno, čeho se dotknou. Ani trochu se jí nelíbilo, že byla vybrána pro tak důležitý úkol, o jehož pozitivních důsledcích neměla moc valné mínění, nicméně nebyla hraničářem, proto aby zpochybňovala názory klanových vůdců, ale proto aby plnila rozkazy, které jí Měsíční Paní a Pán Lesa dávali. Les, ačkoliv v měsíčním svitu temný a pustý, byl jejím domovem a cítila se v něm bezpečně. Ostatně jí přišlo, že ve Starém hvozdu na západní straně lesa, kam živáčka nedostanete, je bezpečněji než kdekoliv jinde. Navíc jí prostor za řekou, kterou by měli zítra překročit, připomínal jednu velkou placku posetou lidskými osadami, kamennými silnicemi, obhospodařovanými poli, uměle vytvořenými přehradami a žádnými lesy. Žádné lesy, to bylo to, co na lidském světe nechápala nejvíce. Nikdy nechápala lidskou touho chodit do kostelů a do chrámu pro radu, když les je pro vnitřní očistu duše nejlepším místem. Zaposlouchala se do ticha a uslyšela, jak zbytek její družiny pokojně oddychuje ve spánku.

„Zítra překročíme řeku?“ zeptala se její společnice, čímž jí vytrhla z myšlenek. Byla krásná, její hubená postava vynikla pod dlouhými splývavými modrofialovými šaty, jemně řezané rysy v obličeji připomínaly staré oprýskané sochy Angorvatské dynastie, které jsou zapomenuty v rozpadlých chrámech ve Starém hvozdu a po staletí ponechány svému osudu. Hnědé bystré oči její společnice propichovaly ledový výraz v její tváři, který si v průběhu let vytrénovala a hledaly skulinu v jejím stoickém postoji. Mahagované vlasy měla rozpuštěné, takže jí v nepravidelných vlnách spadaly až do půli zad a stejně jako každý vznešený elf i ona měla ve vlasech magicky vyšisované fialové pramínky jako důkaz jejich nadřazenosti nad ostatními elfy. Tvář jí majestátně zdůrazňovala malá fialová hvězdička. Tetování a složité barevné vlasové kreace byly pro tento druh elfů esenciálním základem, jako by nestačilo to očividné povyšování nad ostatní elfy, nemluvě o tom, že vznešení elfové pořád dosahovaly výrazně vyššího vzrůstu, což vedlo k tomu, že byla nucena zvednout hlavu, když se chtěla podívat své společnici do očí, aby jí odpověděla.

„Ano“ odpověděla En a těkala pohledem mezi do tmy zahaleným lesem a plackou za řekou.

„Jaké to tam je?“ vyzvídala Artë, dcera Měsíční Paní a nevlastní dcera Pána Lesa, který jí miloval jako vlastní děti, o které přišel v poslední válce. Elfové své vůdce nikdy netitulovali, tento jev byl typický pouze pro lidská společenství. Elfská společnost byla většinou hierarchicky dělena na rodiny či širší rodinné klany. Nejvlivnější klany s bohatou historií měly v elfské hierarchii vždy nejvyšší postavení a prestiž. Artë byla přímým potomkem Angorvatské dynastie, její matka Ostiel byla kněžka Měsíční laguny, uskupení nejvyšších kněžek vznešených elfů, které uctívá starou bohyni lovu Areynu. Její vlastní otec Mindor, poslední člen Angorvatské dynastie, padl i s většinou vznešených elfů v poslední válce. Původní domov vznešených elfů – Starý hvozd – byl vypálen a Měsíční laguna – chrám a stromové město okolo magického měsíčního jezírka – byla zničena. Lidé drancovali, ničili a plenili, znásilňovali elfské ženy a děti odváděli do otroctví. Do této reality přišel Pán Lesa, aby nabídl truchlící Ostiel pomoc. S Erunnovou pevnou vůli a vytrvalostí se jim podařilo uzavřít s lidmi dohodu o příměří a přesunout zbytky vznešených elfů do Teoranu, hlavního města lesních elfů. Součástí dohody bylo i uzavření manželského svazku mezi dětmi panovníků, tak aby byl stmelen mír – hlavní důvod jejich cesty za řeku.

 „Když jsem za řekou byla naposledy, byla jsem zde jako nezkušený hraničář v poslední válce, můj pohled na lidi je zkreslený,“ řekla En a dodala „ale to je skoro půlstoletí zpět. Dermer je dobrý král, jen stárne jako všichni lidi a čas nikoho nešetří. Jeho syn je na druhou stranu v nejlepší kondici, statečný, prostořeký a hrdý…skoro bych řekla, že byste se k sobě hodili.“

Artë se na společnici zadívala s hraným vyčítavým pohledem a upřímně se obě zasmály. Za těch pár let, co jí En dělala osobní strážkyni si tichou lesní elfku s nepřirozeně tmavou pletí a tmavě modrýma očima, které ve tmě blýskavě zářily, opravdu oblíbila.

 „Chceš tím snad naznačit, že jsem statečná, hrdá a prostořeká?“ škádlila společnici Artë.

„To bych si nikdy netroufla,“ zazubila se En a pokračovala vážnějším tónem „ta svatba je rozhodně krok dobrým směrem, občasné potyčky to nezastaví, nicméně to dokáže vůli elfů i lidí držet toto uměle vykonstruované příměří.“

Artë tato odpověď musela stačit. Moc dobře věděla, že ze své společnice více nedostane, tak přešla na jiné téma jejich rozhovoru.

„Vždy jsi chtěla být hraničářem?“ zeptala se se zájmem.

„Ne, chtěla jsem být princezna,“ rozzářil se na tváři její společnice ironický úsměv, což vedlo k další vlně smíchu mezi touto nesourodou dvojicí přítelkyň „nicméně moje matka ze mě chtěla mít kněžku, naštěstí se nedožila toho, aby viděla, co se ze mě stalo, asi by ji to zabilo.“ Další vlna smíchu. Artë věděla, že En není typický lesní elf, ale nikdy se na její prapodivný původ neptala. Lesní elfové a Erunno, Lesní Pán, si En velmi vážili a cenili si jejích strategických a bojových dovedností. Artë se naopak cítila poctěna, že jí byla přidělena jako její osobní strážkyně, ale s neukojenou zvědavostí si ráda vyslechla každou zmínku o rodině její společnice, tak aby si postupně mohla utvořit ucelených obrázek o jejím původu.

„Musím zkontrolovat tábor, pokuste se usnout, zítra bude náročný den,“ prohodila s úklonou En, když opouštěla stan a zanechala tam Artë bezradnou na pospas jejím myšlenkám.

En se šourala směrem ke svému stanu, který sdílela se svým chrápajícím bratrem. I její stromový příbytek v Teoranu sdílela se svým mladším bratrem, který po večerech naháněl v nedaleké krčmě spoře oděné levné dostatkové zboží a do Teoranu se vracel nad ránem, takže prochrápal celý den. En to nevadilo, naopak měla večer klid na očistnou koupel a večerní zpěvy, jediné dva návyky, které jí zbyly po její matce.

„Stráž je na místě,“ řekl s úsměvem Arnon a zazubil se, když sebou En leknutím trhla. Ochranitelsky sestru objal, ačkoli byl mladší než En, už jí přerost o hlavu a zmohutněl natolik, že se En v jeho náruči ztrácela, a to rozhodně nepatřila k hubeným elfkám. Kromě tmavé pleti po matce zdědila i větší poprsí a širší pas, takže působila více nesouměrně než většina jejích vrstevnic.

„Děkuji za pomoc, nevím, co bych si bez tebe počala,“ usmála se En.

„No…vrátila by ses domů, aby ses stala kněžkou, jak chtěla matka a vedla bys rodinné sídlo v otravném tradičním matriarchátu?“ zeptal se Arnon s nepředstíraným zhnusením v hlase. En se srdečně rozesmála a oči jí divoce zářily. Arnon jen pokýval hlavou jako by sestře dával neviditelný souhlas, s kterým zmizela v lese.