Když dryády skáčou z oken

Padá sníh a snad

na pokraji dějin nebudeme sami,

když květy lžou a dámy se pasou

tam, kde odlétají vrány,

my, malí mravenci, opouštíme dílny,

stavíme se ke zbraním a

plníme sebou střílny.

Jak jednoduše rozkvést, když

měsíc halí noci v ránu,

snad od servítek utéct, raději,

než položit štít a

složit první ránu.

Kdy opustíme okna, z nichž

dryády řvou do uší?

To ticho, když padá na zem krev,

to ticho všechno přehluší.

Až vykrvácí obrazy

a noci přejdou v slunný den,

pak spaseni budou nemocní,

a my vyjdeme ven,

a venku, na těch paprscích,

si zapíšeme verše země,

jíž nejsme nyní nevolní,

my, české lidské plémě.

---