Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Horymírka 44
datum / id04.04.2019 / 495259Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno123x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 44

Ten rok dělnické přípravky měl na můj další život po všech stránkách osudový vliv.

Nejcitelnější změna byla ta, že jsem úplně přestal chodit do kostela. V uzavřené komunitě na zámku to nebylo možné. Dělnická mládež bylo synonymum pro mládež pokrokovou, a tudíž i bezvěreckou. Jak bych se mohl v neděli jednoduše sebrat a jít do kostela? Když jsem se jednou rozhodl pro přípravku, musel jsem s tím počítat. Teď to bylo tady a já jsem před vírou, k níž mě vedli od dětství, dal přednost kariéře.

Tak jednoduché to je.

Ale stejně bych rád věděl, co to vlastně bylo, co mě až dosud vedlo po té cestě, již mi prošlapávala má zbožná rodina. Byla to pravá víra? Nebyla? Přetvařoval jsem se, lhal jsem sobě a druhým?

Dobře vím, že ne, hlouběji a upřímněji než jsem ji prožíval, jsem víru prožívat ani nemohl.

Tak co to tedy bylo za víru, když tak snadno podlehla, vypařila se a byla pryč?

Nevím. Kladu si plno otázek, a odpovědi nenacházím. Vím jen, že když jsem svůj život přestal opírat o svazující křesťanské povinnosti, pocítil jsem náhlou svobodu a obrovskou úlevu. Tak snadné najednou bylo zakořeněnou víru opustit. Dodnes mi to nejde na rozum.

Budu si někdy umět vysvětlit, co vlastně se ve mně změnilo?

A teď, po půl století, se znovu ptám: Věřím v Boha? Je to pravá víra, když věřím v prvotní impuls, všemohoucnost, nejvyšší moudrost, věčnost? Jestli v to vše věřím, pak toto je pro mě Bůh. Dál nedocházím, k ničemu víc jsem nedospěl. Mně není dáno věřit ve věčné vědomí člověka, i když by to mohlo být krásné. Ve věčnost ano, v nezničitelnost prvků, z nichž je neživá i živá hmota a všechna živá těla, v to věřím, věřím, že nové životy se z nich můžou rodit donekonečna, ale jsou to životy nové, jsou to jiná, nová individua. Nemůžu věřit, že po úplné recyklaci prvků se vrátí původní vědomí jedince.

Závidím vám, kdo v takový věčný život věříte. Jste šťastní lidé, vy už jste došli spásy, Bůh vám tu milost dal.

Toto mě tedy potkalo v onom převratném roce v Čechách na Hané. Pak už jen chybělo přiznat se vlastní rodině.

To mě čekalo za nějaký čas po návratu. Až naberu dost odvahy.

A stejně to bylo zlé. Zlá byla bolest, kterou jsem přivodil mamince, i těm druhým. Dodnes to bolí. A bolet nepřestane.

Bylo to sobecké? Nebylo by líp lhát? Kdo mi odpoví? Kdo dá rozhřešení?

 

Přípravka mě naučila kolektivnímu životu. Na pokojích nás bydlelo po šesti až osmi.

Byli jsme většinu času spolu. Skamarádili jsme se už v prvních dnech, a to nejen na vlastních pokojích, ale se všemi ostatními asi třiceti lidmi lesnického směru. Znali jsme se i s budoucími zemědělci na protější straně zámku, ale tam o žádné kamarádění nešlo. Jen jejich dvě děvčata, Lidka a Mařenka, si oblíbily pokoj sedmadvacítku a sousední osmadvacítku, a my jsme je rádi přijali do party.

Na naší sedmadvacítce jsem také poznal Frantu Šabata z Hostouně, kluka, co jako osmiletý viděl v červnu čtyřicátého druhého valit se šedý prach a stoupat černý dým nad sousední vesnicí Lidice, právě vyhlazovanou ze zemského povrchu. Některé místní kluky znal, a pak už je nikdy neviděl. Když jsem tohoto vyrostlého kluka po deseti letech od oněch událostí spatřil poprvé, jak s kufrem vchází do našich dveří, přišlo mi na něm něco zvláštní, jakoby povědomé, nevěděl jsem, co.

Pochopil jsem to, až si nás dva začali plést; jak profesoři, tak kamarádi. Lidka s Mařenkou se každá spletla jen jednou, pak už nás poznávaly. Podle čeho? Smály se, že zprvu jen podle Frantových nohou do O. Já jsem viděl rozdíl hlavně v nosech; mírně orlí Frantův je přece o dost jiný než rovný k­ačení (nebuď smutný, ty můj kačení zobáčku, zatrnulo mi). Oči však jsme oba měli stejně vypoulené a byl to asi hlavní znak naší podoby. Musím přiznat, že i mně se někdy v mihnutí rychlého pohledu na Frantu na půl vteřiny zazdálo, jako bych zahlédl sebe v zrcadle.

Pro všechny jsme se stali dvojicí brášků a my jsme to přijali. Oba s dobrým slohem a milující češtinu, oba k tolika učení ještě louskající po večerech u češtináře Skřivánka základy latiny.

 

Do Vánoc nás podstatně ubylo, zůstali jen ti pevně rozhodnutí dospět až k maturitě a studovat dál.

Život na zámku letěl, řítil se. Ale nevyplňovala jej pouze nezbytná soustavná dřina. Když jsme byli již aklimatizováni a největší obavy a nejistota odezněly, došlo i na zábavu. Byli jsme mladí, tedy nic divného.

Blížila se vesnická zábava a všechny posedlo chystání a těšení. Mě ne, tanec mě nelákal. Přál jsem klukům, ať se jdou veselit, já zůstanu doma.

Hrubě jsem se přepočítal, o tom nechtěli ani slyšet. Přesvědčovali mě tak dlouho, až jsem musel s barvou ven:

„Co bych tam dělal, ani neumím tancovat.“

Omyl! Tím to vyřízené nebylo.

„Naučíš se to, nic na tom není,“ zněl kolektivní úsudek.

„Já ale nechcu! Proč bych se to učil?“

„Protože tam jdeme všichni. Nemůžeš trhat partu.“

To už byl jakýsi důvod. Přesto jsem se ošíval a vymlouval, že já se to stejně nikdy nenaučím, navíc mě to ani nebaví.

Moc chabý argument.

„Však začne, jen co tě to naučíme,“ hučeli do mě a byli v přesile.

„A víš co? Začneme hned,“ rozhodl muzikant Karel Pacola a natáhl se do kouta pro kytaru.

„Bez tanečnic to nepůjde, idu pro cérky,“ řekl Jožka Mlátilík a vypravil se přes půl zámku pro ty dvě, co jim k tomu chyběly.

Ještě jsem chabě odporoval, ale děvčata s Jožkou přiběhla a vzala si mě do parády, teď jsem poslechnout musel.

Karel vybrnkával na kytaru, co se dalo, hlavně aby to mělo rytmus polky, valčíku, foxtrotu či tanga, co prý na zábavách právě frčí. Ty dvě mě učily, jak mám držet partnerku, základní kroky, počítat a nedívat se na nohy, i hlavní zásady a triky, jak se zařadit a jak se chovat na vesnické zábavě. Učily mě s takovým zápalem, až jsem se divil, že jim t­akový křemela s­tojí za námahu. Ale ony to nevzdávaly, trpělivě mě opravovaly, a všichni společně povzbuzovali.

Přes všechnu péči a námahu osazenstva sedmadvacítky jsem necítil žádný pokrok v učení. Chtěl jsem toho nechat a utéct z ringu, argumentoval jsem: „Nemá to cenu, vidíte přece, jaký su nemehlo.“

To je pobídlo, aby se dali do falešného chválení, ž­e mi to jde krásně a že už brzo uvidím, jak to budu umět. Tak jsem ještě vydržel.

Nakonec se jakýsi první úspěch dostavil, ale až po několika vyučovacích hodinách.

K té muzice jsem tedy nakonec šel.

Než jsem se však odhodlal poprvé vyzvat dámu k tanci, vypil jsem na kuráž dvě deci vína. A nešel jsem pro žádné neznámé děvče, na to má odvaha doposud nestačila, šel jsem pro Mařenku, vyčíhal jsem si, kdy byla právě volná. Potom pro Lidku. A znovu pro Mařenku. Tady to máte, užijte si se mnou, když jste nedaly jinak. Ale ony dělaly jakože nic, jako že tancovat umím, že už dělám přiměřeně krátké kroky, vůbec jim na nohy nešlapu a nemotorně jimi necloumám. Vydržely to se mnou a já se zoceloval a po vytrvalém povzbuzování vínem se odvážil jít pro první „cizinku“. Ale zase to nebyla žádná cizinka, nýbrž Mařenka Železňáková mladší, dcerka naší bodré kuchařky Marie, znali jsme se, občas přicházela do zámku pomáhat mamince. Převzala od ní také učení mé hanácké výslovnosti „kuřete“. Ale brzy to vzdala a jen se smála, že ne, že to pořád není ono a asi nikdy nebude. Teď však, na parketu, se mi nesmála, nýbrž pochválila holky, že mě naučily docela obstojně tancovat.

Kolem půlnoci, když se Fero Hajda rozkurážil, pustil se zničehonic do „verbuňku“. Světem protřelí muzikanti hned chytli slováckou notu, a to byla teprve pro Hanáky podívaná! Přestali tancovat, utvořili kolem Franty kruh, a jak tak pěkně nožkama stříhal, výskal, ruku za krkem, druhou po patách pleskal, přiskočil k němu Jožka Mlátilík – a už cifrovali dva, radost pohledět. Odkoukával jsem v divokém rytmu slováckého tance jejich pohyby, snažil se je vstřebat a už měl sto chutí se přidat… když tam vletěl můj bráška, kluk od Kladna, Čech jako poleno – a­ cifroval jako rodilé Slovačisko! No teda! Když můžeš ty, brácho, tak to já Moravák musím. A­ už jsem byl u nich v kruhu. Nevím, jak dobře jsem ty jejich skoky a pohyby odkoukal, netuším, jaký mohl být na mě pohled, ale víno a přirozený rytmus mě rozkurážily a tančil jsem s Moravskými Slováky a jedním Středočechem verbuňk, jako bych jej provozoval odjakživa.

Kruh rozjařených tváří nás obklopoval, a když jsme skončili stěží popadajíce dech, celý sál se roztleskal.

Tak jsme se s Frantou Šabatem živelně, bez přípravy a domlouvání včlenili do „Slováckého krúžku“, který byl právě teď tady v Čechách na Hané založen. A byli jsme to pak vždycky my čtyři, kdo si občas na veřejnosti, ale i jen tak, na něčím pokoji u nás v zámku, „zaverboval“. Bez vína však to nešlo, mně tedy ne. Nasucho bych ani polku nezatančil.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.04.2019 14:50:38revírník

Ten je určitě jiný, tento Šabat nebo - jak píšeš - Šabata. A ke svému způsobu víry nebo nevíry, k tomu se každý dopracuje individuálně, ať už sám, nebo působením někoho (něčeho). Děkuju ti za návštěvu.

10.04.2019 14:16:54Alegna

znám jednoho Frantu Šabatu, ale ten je od jinud :-)

přístup k víře mám hodně podobný

10.04.2019 06:30:01revírník

Díky ti, Jano, za tip.

09.04.2019 16:42:19vesuvanka

Pěkné zamyšlení nad vírou, a také mě zaujal verbuňk :-))) TIP

04.04.2019 16:09:53revírník

Gabika, na zdraví!

04.04.2019 14:39:35gabi tá istá

:)*

04.04.2019 13:08:57revírník

Milí přátelé, těší mě vaše vytrvalost ve čtení, a když je to tak, skoro už mi nic nechybí. Vystihls to, Luboši, rád si dodnes dám skleničku vína, když to tučná krmě žádá. Ale k tanci ani Sabbatu už dlouho víno nepotřebuju.

04.04.2019 12:20:11Kočkodan
Jardo, ty ses tedy vlastne k alkoholismu protancoval. A nejspís i ve svém zralém veku doma kazdý den lahvicku protrsás. Bez Franty Sabata, mozná ale na Sabbaty. ;-)
04.04.2019 11:48:06Gora
redaktor poezie a prózy

Hezký díl, Jardo, přemýšlivý. S tím verbuňkem jsi překvapil. Když se chce, jde všechno!

04.04.2019 11:21:41lastgasp

Hoďte kamenem, kdož jste bez viny.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.