Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Horymírka 46
datum / id10.04.2019 / 495435Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno240x
počet tipů9
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 46

 

Dorazila přesně ve dvě. Byla krásná. Ó, jak rád jsem ji znova viděl!

Přicházela v krátkém kožíšku, přicházela tím svým krokem královny, co probouzel v babách v dílně fúrie a jejž jsem si já poslední týdny opakoval v představách a málem již o něm začal pochybovat.

Zdálky se usmívala. Nesla malý balíček. S hrůzou jsem si uvědomil, že to bude dárek. Já pro ni nic nemám! Studem bych se nejraději na místě propadl, ona mě však spěchala utěšit: „Netvař se tak nešťastně, kačenko moja, jsem moc ráda, že tě vidím. Usměj se, no tak! A honem si to rozbal.“ Byla to poslední sbírka Seifertových básní s věnováním „Jarkovi k Vánocům 1952. B.P.“ Radost jsem měl, toseví, přitom jsem si však dělal starosti, jak své faux pas napravit. Ale ona mi nedovolila na to myslet, nesměl jsem si připouštět výčitky. Proč bych jí měl něco dávat, jen mi chtěla udělat radost a já jsem jí radost zas udělal tím, že mě vidí celého, živého, že jsem se jí v té cizině nerozplynul. Upřímně se radovala, že se mi knížka líbí, a vůbec šířila neodolatelně dobrou náladu.

„Už tě chci vidět veselýho, no tak, zasměj se na mě, honem.“

Tomu jsem nemohl odolat.

„Vidíš? Tak je to hezký.“

Uspokojena se mi bez okolků zavěsila do předloktí a legračně se snažila srovnat se mnou krok. Po chvilce jsem raději já ten svůj zkrátil podle ní. Naše nemotorné poskoky nás rozesmály, ale všechno teď bylo, jak si představovala.

Loudali jsme se městem, kam nás nohy nesly. Do oken jsme nenahlíželi, na to nikdo ani nepomyslel. Vyptávala se mě na ty naše Čechy, na vesnici, na zámek, jaké je bydlení, jak mi jde studium, a já jí podával zevrubnou zprávu. O profesorech, kamarádech, kamarádkách. Povídali jsme si a bylo nám hezky. Líbilo se mi jít takto nazdařbůh ulicemi, nepřipouštět si starosti. Doma mám být do šesti, ona taky. Času fůra.

Dostali jsme se do neznámé liduprázdné uličky kdesi za botanickou zahradou. Už se stmívalo, blonďatá hlava zářila do šera po mém boku. Díval jsem se na ni po očku: tady ji mám, svou krásnou, nedostupnou paní Patzelovou. Neuvěřitelné.

Nedostupnou? Je tak blízko!

Z té blízkosti, z přicházejícího soumraku, ze sporých minut, unikajících z přesně vyměřeného času, ze všeho na mě šla náhlá bezradnost. Lehký smích a plané řeči vázly.

Tiskl jsem pod paží malou ruku v rukavičce a­ sbíral odvahu. Bylo mi jí zapotřebí hodně.

Zpomal, zastav, otoč se k ní. Udělej to už! Hned!

Náhlým zastavením nijak překvapená ke mně vzhlédla. Zvědavost v těch očích také byla, ale především tam byl ten teplý paprsek, na který jsem čekal. Nešlo ji nepolíbit, tak jsem to udělal a hlava se mi zatočila a­ znovu to bylo jako tenkrát…

Tak něžná, tak chutná, tak voňavá jste, má vzácná paní!

„Počkej, miláčku,“ šeptla a­ malinko mě odstrčila, „nemáš rukavice, zahřej se tady.“ Rozepnula kožíšek, vzala mou ruku a strčila ji pod něj.

Nedal jsem se dvakrát pobízet a vsunul do tepla i druhou. Prsty jsem objal štíhlý pas, vězel v jakémsi měkounkém svetříku. Celou jsem ji přitiskl k sobě a líbal a nechal se unášet do bezedného krásna. Polilo mě horko a bylo to ještě víc než v té zářijové noci na ztemnělém dvoře pod hvězdami, mohl jsem se jí dotýkat blíž, těsněji, jen přes tu tenkou měkkou překážku…

A když se mé ruce dost zahřály, osmělil jsem se a drze ponadzvedl jemný svetřík, ještě ze sukně vysoukal cosi malého hladkého, košilku jakousi, a spočinul těma zahřátýma rukama na úplně nahé kůži zad. Tak byla hladká a vlahá! Tak její byla!

Vtom výstraha: Chce to i ona? Nedovoluju si příliš?

Výstraha druhá, ještě vážnější: Líbáš maminku velkého syna! To se smí?!

Povolil jsem objetí a s velkým sebezapřením se chystal vyklouznout z tepla do zimy.

„Nezlobte se, paní Patzelová,“ prodralo se mi sevřeným hrdlem.

Zadržela mě: „Nikam nechoď, zůstaň u mě...“

Sláva! Smí se to! Zůstal jsem, a rád.

„A už mi tak ošklivě neříkej.“

„Jak vám mám teda říkat?“

„Pro všechny své přátele jsem odjakživa Boba.“

„To bych mohl?“

„Musíš, počítám tě mezi svý přátele. Ty mě ne?“

„Že se ptáte!“

„Říkej mi Bobo… a… a už mi, prosím tě, přestaň vykat.“

„To jako ty? A Bobo?“ užasl jsem, potěšen.

„Můžeš třeba Bobino, na to taky slyším. Jenom ne,“ perličkově se zasmála, „jenom proboha ne Božka! To už bys rovnou mohl ‚teta‘, to bych tě teda hnala!“

Zasmál jsem se i já. Rozpaky a nejistota byly zažehnány.

Kdosi se blížil, za chvíli půjde kolem.

Pohlédl jsem na svítící ciferník: půl šesté! Propána, honem!

„Sejdeme se zítra… Bobo?“ oslovil jsem ji poprvé, jak si přála, dosud nejistě. Povzbudila mě úsměvem.

„Zítra – a­ pozítří zas, jestli chceš.“

„Zítra ano, pozítří ne,“ řekl jsem s lítostí, „na svatého Štěpána máme velkou rodinnou slezinu. Každej rok.“

„Tak zítra. O tom Štěpánu mně pak budeš vyprávět. Hořím zvědavostí.“

„Zítra zas ve dvě?“

„Pod hodinama.“

Spěchali jsme domů, každý na svou tramvaj. Byl Štědrý večer. A před námi slibný zítřek! Celé odpoledne. Možná i večer.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

12.04.2019 10:31:52revírník

Rozhodně zajímavý pohled máš, Jaroslave, na tuto problematiku. Díky.

12.04.2019 09:28:27Oldjerry
korektor

Kdepak jsi to ... to jsem nikomu nikdy nevyprávěl!!  Krásné i přes tu mučivou, nenaplněnou touhu... jenže: snad právě pro tu touhu krásnou a mučivou to zůstalo v paměti a až dodnes jsi to  žárlivě střežil... každé tajemství má svůj čas, jen málo se jich v čase rozpustí a to proto, že ta omílaná touha nedosahovala potřebných parametrů...**

10.04.2019 18:32:02revírník

To se nedivím, Honzo, když je to tak. Ale dál to může být úplně jinak, tož abys nebyl zklamaný.

Čudlo, moc děkuju.

10.04.2019 18:13:29Čudla

/*

10.04.2019 18:10:43zeleda

Jardo, takové vzpomínky jsou pro mne pokaždé hodně blízké. Vždy si vzpomenu i na své mládí.Jednak jsem vydal vzpomínkovou knihu Návraty s autentickými texty té doby a právě se hrabu v posledních korekturách svého velkého románu z mých studentských plzeňských let. Tak se nediv, že vždy napjatě čekám na každé pokračování tvého životního příběku. Na dálku z toho čiší taková příjemná nostalgie. 

10.04.2019 17:09:29revírník

Jano, děkuji ti, jsi milá.

Honzo, i u tebe mě moc těší, jak se k těm vzpomínkám stavíš, děkuju.

10.04.2019 16:52:53zeleda

Děláš to dobře, Jardo. Dávkuješ emoce po kouskách a napínáš nás.  Je to jemné, citivé a   docela napínavé. Je to úžasná výpověď, která je mi moc blízká.

10.04.2019 16:24:26vesuvanka

Krásné a hřejivé :-))). Těším se na pokračování, TIP

10.04.2019 12:52:42revírník

Milý Luboši, nedivím se ti, taky bych chtěl být znovu mladý Jarda.

Gabi, máš pravdu, ty smíš všecko. A kdyby sis "bársčo netrúfla", nebyla bys to už pro mě ty celá, a to by mě netěšilo.

Ireno, já sice dodnes nevím, co Boba na tom mém nose viděla kačeního, ale když mě tak občas (!) nazvala, býval jsem polichocen. Tak nevím, proč bych nebyl, kdybys mě i ty stejně oslovila.

10.04.2019 10:44:57gabi tá istá

a to zas ja si trúfnem bársčo :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.