Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

X. Jak Zdeněk překonal hranice

10. 04. 2019
0
0
149
Autor
Silvestr2009

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/ 

Jak Zdeněk překonal hranice

Zdeněk byl změnou režimu a porevolučním děním poměrně zaskočený. Strašně rychle vše kolem něj utíkalo, každým dnem bylo něco nového, něco jinak a on zatím ničemu nerozuměl a nebyl si jistý, zda se mu jeho nová vlast líbí. Měnil se svět okolo něj, měnili se lidé a i cíle v práci najednou byly jiné. Místo najetých kilometrů a vypravených vlaků se začínaly řešit peníze, náklady a lidé. Dokonce i náměstek odešel ze Zdeňkova oddělení, což pro Zdeňka, minimálně z počátku byla rána, kterou jen velmi těžce vstřebával.

Náměstek z Drah neodcházel, protože by snad musel, ale odcházel z vlastní vůle, za účelem kariérního růstu a možnosti poznat něco zcela nového. Dostal se totiž do jedné z nově vznikajících poboček západní banky na pozici marketingového ředitele. Ještě před tím, než se ale definitivně rozloučil s Drahami, zavolal si k sobě do kanceláře Zdeňka a zkoušel ho trošku uklidnit. Cítil, že jeho podřízený neví, jak má všechno to nové kolem sebe vstřebat a pochopit, a proto mu řekl, že vše, co nové dění přináší, bude dobré, že věci se nemění a nezmění, jen místo kilometrů se budou počítat peníze a ať se Zdeněk nebojí, protože má na to, aby to jednou někam dotáhl, a nová dobu mu otevře nové možnosti. Bylo to vlastně to jediné, co dokázalo Zdeňka uklidnit. Od začátku revoluce byl velmi nervózní, ale náměstkova slova na něj jako vždy měla blahodárný dopad. Sám sebe tak alespoň na chvíli byl schopen uklidnit.

Nebyla ale pravda, že by se věci neměnily. Kolektiv v kancelářích Československých drah se značně zúžil, navíc do firmy nepřišel nový náměstek, ale nějaký mladý manažer, což se Zdeňkovi samozřejmě nelíbilo. Snažil se ale držet hubu a krok a vše pozvolna sám v sobě zpracovával. Snažil se dál dělat svoji práci a hlavně se co nejméně zaplétat do změn kolem něj, což vlastně bylo to nejlepší, co v dané chvíli mohl udělat. Zdeněk navíc ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že opravdu přišlo něco tak velkého jako je změna režimu a že se končí jedna etapa naší země.

Jediným pevným bodem v té době zůstávala ve Zdeňkově životě Eliška. Ta bohužel přišla chvíli po revoluci o místo, když bar, ve kterém pracovala, zavřeli. Eliška dostala obavu z toho, že nepřináší nic do rozpočtu a že se stává na svém příteli finančně závislá, a tak se snažila Zdeňkovi doma udělat takový malý ráj na zemi. Doma bylo neustále poklizeno, navařeno a Zdeňkovi se dostával servis all-inclusive, takže mu vůbec nevadilo, že jeho přítelkyně byla nezaměstnaná. Byl rád, že má své pohodlí a doma po něm nikdo nic nechce.

Oproti své povaze ani Zdeněk nezůstal překvapený a novou dobou zaražený přespříliš dlouho. V červnu devatenáctsetdevadesát totiž měl poprvé vyjet na zahraniční dovolenou k moři. Dostal jako dárek od Drah pobyt v Bibione pro dva, což, jak se následně ukázalo, byl v jeho vnímání politického života nečekaný zlom. Strašně se bál vycestovat, protože stále v něm zůstávala myšlenka na železnou oponu, ale touha po tom vidět alespoň jednou v životě moře byla mnohem větší. Dovolenou si samozřejmě naplánoval s Eliškou. O tom, že dostane od zaměstnavatele dárek v podobě zahraniční dovolené, se dozvěděl na začátku dubna a v podstatě od té chvíle bez přestání šílel. Začali si s Eliškou vyřizovat cestovní doklady, nakupovat zásoby na cestu, protože, jak Zdeněk říkal: "Kdo ví, jak to bude v Itálii s jídlem a jestli tam vůbec nějaké jídlo bude." Celou dobu se snažili zajistit si co nejvíce informací o tom, kam pojedou a kdykoliv narazil na nějakou negativní zprávu - třeba, že voda v Benátkách se za posledních pět let zvedla o dva milimetry - tak začal panikařit, protože co kdyby přišla povodeň a oni během dovolené umřeli? Za to mu to moře přece nestojí.

Eliška jeho neustálé obavy a připomínky přecházela s úsměvem. Za ten necelý rok, co se Zdeňkem chodila, ho dost poznala a věděla, že nejlepší bude nechat ho šílet, protože on se nakonec stejně uklidní a vyhraje v něm jeho touha po tom, aby skutečně viděl moře.

Den před očekávaným odjezdem to u nich doma vypadalo, jako kdyby se stěhovali. Všude bylo naprosto čisto, jen v předsíni byly připraveny dva kufry a dva batůžky do autobusu. Bohužel ten den se také dostavily u Elišky nevolnosti a opakované zvracení. "To bude dobré, to je jen ze stresu. Bojíš se té cesty," říkal jí Zdeněk, protože on sám pociťoval nevolnosti a strach. Nejvíc se ale Zdeněk v té chvíli bál toho, že by mohla jeho přítelkyně chtít zůstat doma. Neuměl si totiž představit, že by měl odjet sám do cizí země, kde mu hrozí, že se utopí během záplav, že ho odnese tornádo anebo zastřelí terorista. Eliščin stav se ale s blížící se cestou nelepšil. Začala dostávat třes, mírně jí stoupla teplota a celkově jí bylo čím dál tím hůře. Zdeněk její nevolnost sice chápal a snažil se být ohleduplný, ale zároveň ho to vnitřně hrozně štvalo. Nevěděl proto, jak se chovat, a s přibývajícími hodinami se Elišce pokoušel doma trochu vyhýbat, což ale nešlo donekonečna. Když mu večer Eliška řekla, že asi by bylo dobré, kdyby nejela, řekl, že on tedy také nikam nepojede, protože se bude o svou partnerku starat.

Eliška by lhala, kdyby řekla, že ji jeho reakce nepotěšila, ale na druhou stranu, ona obavu z výletu u sebe nepociťovala. Hrozně se těšila, a o to více ji mrzel její aktuální stav a nedokázala si představit, že by Zdeněk měl kvůli ní přijít o moře. Proto jeho návrh kategoricky odmítla. Zdeněk z toho byl trošku vyvalený, protože se cesty do Itálie bál a stále si nedokázal představit, že by měl odjet sám, na druhou stranu skálopevnost Eliščina rozhodnutí pro něj byla překvapující a následně i rozhodující, protože Eliška obvykle nebývala rozhodná a přesvědčivá. Chtě nechtě, tak druhý den odpoledne se opravdu vydal na autobus s jedním kufrem a batůžkem. Jeho partnerka jej samozřejmě doprovázela až k autobusu, i když ji stále nebylo moc dobře, chtěla se s ním alespoň rozloučit a popřát mu hezkou cestu.

Když mu pak těsně před nástupem do autobusu dala pusu a řekla, aby si to užil, chtělo se mu brečet, protože měl pocit, že těch deset dní v Itálii nemůže přežít. Se svou obavou se před autobusem také poprvé svěřil Elišce: "Co když se tam v tom lepším případě ukouše nudou k smrti? A něco co když... V tom horším případě... Mě tam zastřelí teroristé. Nebo mě zajmou a budou vyslýchat prozápadní agenti ze CIA? Anebo chytnu nějakou cizokrajnou nemoc, kterou již do konce života nerozchodím." Jeho přítelkyně se ale jen zasmála: "Když se něco takového stane, tak budeš mrtvej a já budu dědit."

Cesta autobusem pozvolna přiživovala Zdeňkovu skepsi z dovolené. Sice seděl na dvousedačce sám, ale i tak se cítil nepohodlně. Nelíbil se mu ani starší delegát, který vyjel se zájezdem a neustále pokašlával do mikrofonu. Nelíbili se mu řidiči, protože mu přišli protivní, navíc byli divně opálení, jako v Čechách přece nikdo nebývá. "Beztak to jsou teroristi, kteří pak unesou autobus... Ale já to říkal, já to všem říkal," šeptal si sám pro sebe. Nelíbili se mu ale ani další spolucestující, se kterými sdílel autobus. Nejen on se totiž bál cestování a jak již bývá dobrým českým zvykem, spoustu spolucestujících zahánělo jsvou obavu alkoholem. Čím více někteří lidé pili, tím byli hlučnější a také tím více páchli, což Zdeňkovi nedělalo dobře.

V noci téměř nespal a neustále se díval z okna. Sledoval venkovní tmu a myslel na Elišku. Bylo mu smutno a byl naštvaný, že neodjela s ním. Pořád si říkal, že i on se přece bál cesty, ale ne tolik, aby mu bylo zle.

Když potom k ránu autobus zastavil u hotelu, cítil se naprosto unavený a nesoustředěný. Díky delegátovi proběhlo rozdělení pokojů velmi rychle a on během několika málo minut i se zavazadly zaplul na svůj pokoj tříhvězdičkového hotelu, který on osobně považoval za své soukromé vězení pro dalších deset dnů. Pokoj ho na první zběžný pohled nenadchnul a spíše jen prohloubil jeho obavu z toho, co ho čeká. Byl malinký, vymalovaný na bílo a byla v něm jen jedna dvoupostel, barevný televizor, stolek s židlí a minibar, o kterém ale Zdeněk věděl, že si z něj nesmí nic vzít, protože všechno v něm se platí a všechno stojí hodně peněz.

Hned po té, co přišel na pokoj a odložil zavazadla, tak ještě v oblečení spadl na postel a okamžitě usnul.

Zdeněk spal dlouho, takže prospal oběd, který již měli placený. Když se probudil, tak byl poměrně hladový a tak otevřel kufr a vytáhl chleba a řízky, které si s sebou přivezl. Byl pyšný na to, jak hezky se připravil, protože do nějaké místní restaurace jít nechtěl. Měl obavu, že by ho tam jídlo stálo příliš mnoho peněz a do obchodu si také netroufnul, protože neuměl řeč. K restauracím měl skepsi i proto, že slyšel, že v Itálii nikdo neumí vepřo, knedlo, zelo.

Snědl dva řízky s chlebem, pak se osprchoval, převlékl a začal se cítit trošku lépe. "Fajn, vyrazím k moři, stejně to byl jedinej důvod, proč jsem tady," řekl si pro sebe a s pocitem vojevůdce, který vede své vojsko do předem prohrané bitvy, opustil pokoj. Cesta k pláži mu nezabrala ani deset minut. Na pláž se tak dostal uprostřed horkého odpoledne. Slunce pálilo a přestože bylo již kolem čtvrté hodiny a od moře mírně foukalo, teplota byla stále vysoká.

Zdeněk došel až úplně k moři, postavil se před něj a zůstal naprosto fascinován hledět před sebe na tu nekonečnou nádheru. Poslouchal šumění moře, poslouchal křik dětí, které si v něm hrály, anebo stavěly bábovičky. Mluvili různými jazyky a jemu se najednou líbili všechny. Cítil takový zvláštní zápach, který sebou přinášely vlny. Nebyl si úplně jistý, zda se mu líbí, ale bylo mu to jedno. Najednou se v něm něco vevnitř lámalo. Nechápal, že mu někdo mohl prvních 29 let života zakazovat vycestovat k něčemu tak úžasně krásnému, jako je to, co se právě před ním rozprostíralo. Zamiloval si moře na první pohled. Byl dojatý a skoro se mu z té krásy chtělo brečet. Bylo to podruhé za posledních 24 hodin, co měl slzy na krajíčku. Tentokráte to ale bylo způsobeno hlubokým dojetím a krásou.

Popošel pár metrů od moře a položil na rozpálený písek ručník, tašku, kterou s sebou přinesl a začal se svlékat. Když si sundal tenisky a stoupnul bosou nohou do písku, měl chvíli pocit, že musí uhořet. Tak moc ho písek pálil. Raději se proto rozběhl směrem k moři. Byl jako malé dítě, utíkal před vlnami, vbíhal do nich, vybíhal z moře a zpátky do něj. Plaval, dělal ve vodě kotouly. Potápěl se. Dotýkal se rukama mořského dna. Jen tak ležel ve vodě. Připadal si šťastný. Najednou odplaval všechen jeho strach ze zahraničí. Dokonce po hodině a půl se přestal každých třicet vteřin ohlížet na pláž, zda se mu někdo nechystá ukrást ručník a oblečení. Bylo mu to jedno. Vydržel dvě hodiny v moři a najednou věděl, že náměstek měl pravdu, že ono přece bude všechno zase v pořádku a co víc, že ono to všechno možná bude lepší.

Po dvou hodinách vylezl z moře, osušil se, oblékl a vydal se zpátky na hotel, protože večeře byla do osmi a on o tu svou nechtěl přijít, když už nestihl oběd. Cestou se zastavil ve stánku, koupil pohled a známku. Byl na sebe hrdý, protože měl pocit, že opravdu dokázal překonat všechny své strachy. Navíc byl překvapený, že ještě po šesté hodině večerní může být někde otevřeno a může něco nakoupit. Na hotelu, ještě před večeří, na pokoji napsal na pohled adresu k sobě domů a stručně Elišce vylíčil cestu, pokoj a moře. Nakonec pohledu napsal: "Není tu to tak zlé, jak jsem čekal."

Pokud si myslel, že jeho nadšení z moře už nic nepřekoná, tak se spletl. Velký zeleninový bufet při večeři, těstoviny a ke každému jídlu parmazán a neuvěřitelné víno, které bylo při jídle zdarma. Byl nadšený ze všeho, co snědl, byl zamilovaný, do všeho co vypil.

Po večeři ještě rychle vyběhl z hotelu, aby našel poštovní schránku, aby odeslal dopis. Před odeslání ještě dopsal: "P.S. jídlo tu taky celkem ujde." Nechtěl Elišku zbytečně provokovat svým nadšením, aby jí nebylo líto, že nemohla jet s ním a nechtěl, aby si pohled někdo přečetl a měl pocit, že si odesilatel žije nějak moc dobře.

Pohled hodil do schránky, vrátil se na hotel a znovu padl do postele. Tentokráte již plný pozitivních dojmů a nadšení z toho, co viděl, co ochutnal, co mohl zkusit. Přišlo mu neuvěřitelné, že se za 12 hodin v autobuse dostal do naprosto jiného světa. Usínal s myšlenkou na to, že prožil něco, o čem mohli Češi posledních 40 let jen snít a vůbec netušil, že tímto jeho zážitky ještě nekončí, že třeba hned zítra navštíví místní zábavní park, který ho naprosto uhrane, že den na to si neuvěřitelně zamiluje krásu Benátek a že až po všech těchto zážitcích, ho teprve čeká nejsilnější moment z celé jeho italské anabáze.

 

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/ 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru