Krásné vzpomínky na modrou louku

Byl jsem ochrnut na spodní část těla a dělalo mi to dobře. Bolela mě záda. Měl jsem opravdovou chuť se rozbrečet. Asi jsem ji skutečně miloval. Stejně jako předtím Jeho. Možná jsem byl jen trochu citlivka, to se dnes nenosí, jak zpívá Honza Nedvěd. Zakoupil jsem si opravdu to, co by se mě mělo týkat, nebo jsem si koupil spíš něco, co nebudu potřebovat? Konečně ano. Přitakával jsem životu i s tím, že mě opustila, i s tím, že mě On opustil. Byl jsem na hraně dospělosti ochrnutý na obě poloviny těla. Dýchal jsem jazykem, celým jeho povrchem, pil jsem tuš a krásně mi modral, opravdu brečet jsem po lécích nemohl, ale emoce mi naskakovaly docela vážné, třeba se nehýbat, ztuhnout a nehnout se, aby mě už nekopali, abych přežil.

Jen se rozhlédni, říkala mi Bylinka, jak jsem Bětce přezdíval. Nechceš se podívat? Ale já nechtěl. Byl jsem krutě zaslepen fantazií o vlastní moci, o přitažlivosti mého světa pro druhé, byl jsem plný bludů. A tak jsem ji jen tisknul a kráčeli jsme krajinou, do které jsem předtím přijel, abych ji viděl. Byla plná květů. Červených i modrých, ani jsem nevěděl, kterými se dřív kochat. Čmeláci to taky nevěděli a bzučeli kolem mých krvavých uší, kolem mých zkrvavených kolen, i kolem paží a rukou a poněkud už uchvácením ztuhlých prstů. Modrá louka, jak jí říkala babička, byla místem, kam jsem musel vzít Bětku ještě předtím, než se rozejdeme.

Pak jsme odstartovali vůz, sešlápl jsem plyn a mířili jsme na dno jezera, nebo jsem možná dal zpátečku a my vycouvali z parkoviště přímo na rušnou silnici, možná nás srazil popelářský náklaďák, ale možná jsme taky přerazili žebra ruku natahujícímu žebrákovi. Jisté však je, že jsme svět tak trochu opustili a mně se začalo po modré louce stýskat.

Byl jsem ochrnut na polovinu těla, bylo vlastně docela jedno, která že to je. Chtěl jsem políbit Mauriciovu přítelkyni, exotickou a opravdovou do morku kostí, ale věděl jsem, že by se to Bylince nelíbilo. Čmeláci se srocovali kolem mých krvavých uší jako vyžilý dav, jako armáda ponížených, která čeká na příkaz. Dal jsem ho. Kdo mi to může vyčítat? Hnuli se arabské pronárody, hnuli se umělecká střeva duševně nemocných, romové se emancipovali, vznikalo třetí a později i čtvrté a páté pohlaví. Byl jsem v čele těchto pochodů, ale na svou obhajobu musím říct, že jsem za sebou cítil ty tanky takzvané normality. Pochodoval jsem, šel jsem dobývat, dokonce ji dobývat, ale myslel jsem přitom jen na spravedlnost, na opravdovost a na modrý kašel, na Novalisovu květinu, na opravdový svět.

Mauriciova přítelkyně. Nebylo nic, co bych na ní mohl obdivovat, snad kromě samotného Mauricia a kromě něžných rysů, kromě očních víček a prstů klavíristky, kromě stehen a křivek a ňader a opravdu kusých informací, které o sobě podávala. Když konečně umlkla, necítil jsem, že bych to byl já, kdo ji miloval. Nebyl jsem to já, říkal jsem i pak později přátelům u vína, byl to bůh nadšení. Tajemný a toho času trochu temný Erós. Una furtiva lagrima, Gaetano Donizetti, Bůh a střet kultur. Jdu dál. Bětka mě poslední dobou přivedla na jiné myšlenky jen velmi zřídka. Kde je to monstrum, které jsem miloval?