Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Dům

18. 04. 2019
2
10
845
Autor
Coutinho

Karla měli doma nejradši, když nic nedělal. Jak mu přibývaly roky a jeho věk dosáhl mezníku jménem čtyřicítka, začal projevovat neobvyklý talent vymyslet něco, co skončí průšvihem. Například dovolená v Beskydech: Karel si myslel, kolik pod stanem neušetří peněz, pobyt v rajské přírodě se ale nakonec změnil v boj o holý život s medvědem.

Když tedy předstoupil před jídelní stůl, kde jeho žena a čtyři děti večeřely, a prohlásil, že se budou stěhovat do sice staršího, zato „rozhodně většího domu, než je náš dvoupokoják,“ místo nadšení se na sebe všichni zamračili – v hrozivých obavách, co bude následovat.

„A kam?“ zeptala se Sára, jeho pětatřicetiletá manželka. Kromě toho, že mu porodila čtyři děti, trpělivě snášela úděl družky roztržitého muže, což zdrchalo její tvář do spleti vrásek, jaké nosí ženy o dvacet let starší.

„Za město. Je to se zahradou, sice nezateplený, ale má to pět pokojů. Pět pokojů,“ zopakoval, jako by se měli stěhovat do vily Tugendhat.

Cyril, Metoděj, Anežka a Johanka přežvykovali steak se zelenými fazolkami. Věkově od sebe byli vždy o dva roky – řadu otevíral patnáctiletý Cyril s černými kudrnatými vlasy, pokračoval třináctiletý modrooký blonďák Metoděj, dále jedenáctiletá bruneta Anežka a o dva roky mladší Johanka, rozkošná holčička v modrých šatičkách, která nedala ránu bez panenky Rózy. Při zmínce o pěti pokojích jako jediná projevila radost, nepatrně možná ještě Anežka, která v nadcházející pubertě uvítala možnost vlastního pokoje, namísto toho se dvěma bratry, kterými puberta právě cloumala.

To ale bylo z Karlem očekávaného nadšení všechno.

„A kdy se budem stěhovat?“ zeptala se naopak Sára starostlivě. Na stůl položila manželovu večeři. „Kolik máme týdnů?“

„To jsem vám neřekl?“ reagoval Karel, roztěkaný a poskakující po pokoji jako pejsek, když se mu vrátí pán. „Zejtra. Zejtra už se do našeho bytu stěhujou manželé, se kterejma jsem náš byt za jejich barák vyměnil.“

-----

Barák. Když druhý den v osm třicet stáli u budovy, musely děti i Sára uznat, že hlava jejich rodiny potřebuje pomoc. Barák to nepřipomínalo ani náhodou, ani když se snažily mhouřit oči, nebo je zavřít úplně.

Pod slovem „barák“ si leckdo představí pevné, pyšně stojící stěny, suché jako anglický humor a korunované nepropustnou střechou. Namísto toho se jim ale naskytl pohled na střechu propadlou a mechem obrostlou, na stěny s mapami oprýskaných částí a s tolika vlhkými místy, že by se snáz spočítaly hvězdy v celém vesmíru.

„Tady budeme bydlet,“ pronesl Karel nadšeně, jako by před sebou viděl zámek Červená Lhota. Pohledem ulpěl na členech rodiny, kterým dělal garde naložený stěhovací vůz. „To je prostě parádní.“ Poskočil a zatleskal.

Pro ostatní to tak parádní nebylo. Na nový domov hleděli s patřičným odstupem a nedůvěrou, a kdyby mohli nějak vyjádřit, jak se cítí, tak asi jako člověk visící nad propastí, kterému chce pomoct bezruký.

A to se jejich bezmoc měla ještě znásobit.

Karel vzal za kliku vstupní branky. K vrátkům byla přidělaná opravdu důmyslně, to se ale nedalo říct o pantech, takže rozjařené hlavě rodiny zůstala po manipulaci v ruce nejen klika, ale i celá branka. Zatím ale pouze pokrčil rameny a vyrazil kupředu, aniž by bral v potaz staré moudro, že za jedním problémem s domem se zpravidla skrývá dalších padesát.

Dvorek rozhodně nebyl výstavní – zarostlý, plný nejrůznějšího harampádí, včetně mrtvého čehosi. Dále pískoviště jako bývalý kočičí záchod, děravá míchačka a cestička se zapíchanými hřebíky, potažená zeleným slizem.

„Tohle uklidíme, vysekáme, vydláždíme,“ plánoval Karel, stále oplývající optimismem.

Toho měl evidentně za ostatních pět členů rodiny, kteří za ním postupovali v řadě se svěšenými hlavami; náhodný kolemjdoucí neznalý kontextu by je klidně mohl označit za pohřební průvod, jenž vede jediný usmívající se, patrně dědic.

Nejvýmluvněji se chovala Sára, která celou dobu kroutila hlavou a šeptem opakovala zaříkávadlo: „Že to není pravda, že to není pravda,“ a to se jako tichá pošta přeneslo přes všechny její děti – nešťastné, na pokraji sil.

S touto tichou výčitkou došli k domu. Vstupní dveře rozhodně bytelností neoplývaly. Případného zloděje by neodradily ani náhodou, naopak by ho svým fabkovým zámkem vyprovokovaly ke vstupu, hlasitě říkajíc: „Tady klíče nepotřebuje ani majitel.“

Karel klíče, které držel v dychtivostí propocené dlani, skutečně nepotřeboval. Stačilo vzít za kliku, zabrat a... jestliže se komukoliv zdá nepravděpodobné, že vrátka zůstanou v ruce, je to ještě milosrdné oproti tomu, když se vezme za kliku a spadne polovina domu.

Přesně to se stalo Poláčkovým. Jednak k všeobecnému úžasu a poté i pochopitelně k všeobecnému zděšení.

Seběhlo se to rychle a stejně rychle přítomní pochopili, že tyto dveře mají kromě „vstupní“ i přívlastek „podpěrné“. Jakmile s nimi Karel pohnul, horní futro se zlomilo a spolu s horou cihel zasypalo vchod. Tím pádem ztratila patřičnou oporu i levá půlka domu, takže se poroučela také.

Poláčkovi uskočili. Na dvorku naštěstí spatřili zákop (záhy identifikovaný jako bývalá latrína) a odtud už jen pozorovali, jak se nový domov mění na směs rozdrcených cihel, malty a cementu. Halila ji nepropustná mlha z oči drásajícího prachu.

Sousedé později policii a novinářům odpřisáhli, že větší rány neslyšeli od května 1945, a větší spoušť že neviděli ani tenkrát.

Karel vstal a otočil se na své nejbližší – manželka, dva synové a dvě dcery tam stáli, ani nedutali. Možná si mysleli, že spí... ach ano, usnuli jsme při balení a stěhování nás teprve čeká.

-----

Karlův optimismus byl rázem pryč. Zoufale pozoroval rodinu, přejížděl z jedněch očí do druhých. Z Johančiných zelených do černých nejstaršího Cyrila, poté do studánkových, které měla Anežka a samozřejmě spočinul i na zbědované, vyděšené tváři Metodějově. A nakonec se zadíval na manželku – stála tam se sklopenou hlavou a s výrazem nekonečného zoufalství a on poprvé pochopil, že v životě selhal. Poprvé za čtyřicet let mu tělem projel pocit bezmoci, který zná každý chlap, co v roli ochránce, průvodce a hlavy rodiny prohraje.

„Je mi to líto. Je mi to moc líto.“ Roztřásl se a na hladinu očí nechal prosáknout pár slz.

Asi po dvou minutách, kdy netušil, co v nastalé situaci dělat, sáhl do kapsy a vyndal peněženku. V ní se chvíli přehraboval, až vyndal kreditní kartu. „Cyrile, na, vemte si to. Něco málo tam ještě mám. Dejte to dohromady s tím, co máte vy, a něco si pronajměte.“

Cyril se pro kartu natáhl. „Tak se vrátíme do starýho bytu. Jsou na to zákony – evidentně nás podfoukli.“

„To nejde. Podepsal jsem, že se zříkám případnýho zrušení smlouvy. Viděl to i notář.“

„Co teda budeš dělat?“

Karel mávl rukou. Přešel k ruině a sedl si na bobek. Hlavu složil do dlaní a znovu se dal do pláče. Připadalo mu, že tam takhle sedí několik hodin, možná celé věky.

Vedle něho se něco pohnulo. Leknutím zvedl hlavu a podíval se, co se děje. Jeho čtyři děti a jeho impulsivním jednáním zbědovaná manželka stály proti němu. Cyril s Metodějem vzali do rukou rozdrcené cihly.

„Třeba se s tím ještě něco udělat dá. Co myslíš?“

„Co bys s tím chtěl dělat?“

„Opravit? Domy padaj denně, táto. Když ale zůstanou základy...“

Karel se usmál. „To je pravda. Základy tu zůstaly.“ Slzy byly rázem vysušeny.

Sára a děti nad ním stály jako sudičky a shlížely na něho. Věděl, co se jim honí hlavou. Nejradši by si tu kartu vzaly a utíkaly daleko... tak daleko, aby je už nikde a nikdy nenašel. Ale nešlo to.

I když spadne celý dům, základy zůstanou. Jako v jejich rodině.

Prach ze suti se snesl k zemi a pokryl ji jemnou, téměř neviditelnou vrstvou. Zbytek se nechal chytit větrem a vyplul neznámo kam. Možná až do prastaré Taurasie, do země, ze které se nedá odejít, ze které nikdo ani odejít nechce... do země, kde jednoho dne najdeme všechno, co jsme na tomto světě ztratili.


10 názorů

Coutinho
16. 08. 2019
Dát tip

Moc děkuji za další komentáře. Jen chci k tomu poslednímu podotknout, že načteno mám a mrzí mě, že to tam není vidět. Tak snad příště ;-)


Mlýnková
15. 08. 2019
Dát tip

Ahoj.

Námět skvělý, ta absurdní situace a z ní plynoucí humor mi připomíná povídky pánů Šimka a Grossmanna. Po slohové stránce je to horší, domnívala jsem se, že čtu práci žáka osmé třídy základní školy, který toho navíc nemá moc načteno. A on to psal můj (skoro)vrstevník. Takže moje první doporučení zní: víc číst. Třeba zrovna Šimka a Grossmanna.

A teď konkrétní připomínky:

První větu: „Karla měli doma nejradši …“ doplnit na „Karla Poláčka měli doma nejradši …“, čtenářovi to usnadní identifikaci rodiny Poláčkových dál v textu.

Útěk před medvědem není sám o sobě doklad o hrdinově nepraktičnosti, to se může stát i lidem se solidní povahou. Tady by se slušelo buďto vylíčit, co Karel na obranu rodiny podnikl a v co se to zvrtlo, nebo vymyslet úplně jinou historku.

Popis dětí na zbytek textu nemá vliv, doporučuju vynechat. (Výběr jmen mi opět připomíná dvojici Š+G. Uděluji za to malé bezvýznamné plus.)

Jak jsem zmínila na začátku, hlavním nedostatkem povídky je neumělý sloh, a nejvíc se to projevilo ve stati o příchodu k novému domu. Ta pasáž, která má být prošpikovaná vtipem, vůbec nemá šmrnc. Na to obsahuje mnoho neobratných slovních spojení a oslích můstků a moc „popisných“ a málo „dynamických“ vět. Přímé řeči by taky snesla víc. (Věta o pohřebním průvodu vedeném dědicem je ovšem perla, v dobrém slova smyslu.)

Osobně bych povídku ukončila někde okolo věty: „Slzy byly rázem vysušeny,“ a moralizující závěr o síle rodiny si odpustila, ale já nejsem autor, ten nechť si to ukončí, kde uzná za vhodné.

 


Lakrov
24. 04. 2019
Dát tip

Začatek, první půsltránka, je trochu rozpačitý; Snad je to způsobeno nadbytkem  číselných údajů. Dál je to pak takové tragikomedické, místy až absurdní  vyprávění dovedené k téměř filosofickému konci.  


Coutinho
19. 04. 2019
Dát tip

Moc děkuji za vaše názory na povídku. Vážím si vašeho času, snad se mi text podaří pořádně upravit :-)


Redrum
19. 04. 2019
Dát tip

Celý ten příběh je hodně nerealistický - stěhování se do domu, aniž by se na něj člověk předem jen podíval, utajení výměny bytu před celou rodinnou (to nebyl ani majitel té zříceniny na prohlídce bytu Poláčkových?), sbalení veškerého majetku, za jeden den, aby se mohli hned přestěhovat, zhroucení poloviny domu po otevření dveří atd.Chápu, že je to celé nadsázka, ale je to dotažené tak daleko, že už to není uvěřitelné. Možná, kdyby stěhování nebylo tak narychlo, kdyby Karel vysvětlil, proč se nemohl do domu podívat, kdyby kolem domu byla upravená zahrádka, ale majitelé by z nějakého důvodu nedovolili Karlovi podívat se dovnitř, pak by to nevypadalo jako úplně čiré bláznovství se do domu nastěhovat, protože by Karel mohl věřit, že dům je ve stejně dobrém stavu, jako zahrada kolem. Ačkoli by nebyl.Nějteré věty mi připadají zbytečně dlouhé a daly by se rozdělit na více kratších : "Například dovolená v Beskydech: Karel si myslel, kolik pod stanem neušetří peněz, pobyt v rajské přírodě se ale nakonec změnil v boj o holý život s medvědem.",  "Když tedy předstoupil před jídelní stůl, kde jeho žena a čtyři děti večeřely, a prohlásil, že se budou stěhovat do sice staršího, zato „rozhodně většího domu, než je náš dvoupokoják,“ místo nadšení se na sebe všichni zamračili – v hrozivých obavách, co bude následovat." Snadněji by se to pak četlo.Výčet stáří dětí mi připadá zbytečný, jejich jména pohromadě trochu bizardní a to, že mají každé jinou barvu očí a vlasů celkem nerealistické.Pobavila mě věta: "pohřební průvod, jenž vede jediný usmívající se, patrně dědic."A závěr o přetrvávajících základech domu i rodiny je taky hezký.

 


Gora
19. 04. 2019
Dát tip

Autor se asi snažil napsat tak trochu fantasy povídku mixlou humorem. První část na mne působí rozpačitě /rozhodně bych vynechala např. zmínku o čtyřicítce, mezník jménem čtyřicítka myslím není dobře vyjádřeno/, vyjmenovávání věku dětí jako nepodstatné a některé rozpačité pokusy o humor rozhodně také. viz jako člověk visící nad propastí, kterému chce pomoct bezruký.

 Jeho čtyři děti a jeho impulsivním jednáním zbědovaná manželka stály proti němu. 

V předchozí větě  - Jeho... bych druhé zájmeno dala pryč a slovo zbědovaná nahradila příhodnějším...

Nehledala bych v povídce vlastně nic z reality běžného života, o ní to podle mne ani nemělo být.  Co v ní naopak nechybí, a to se mi hodně líbí, je myšlenka o síle, sounáležitosti rodiny - nikdy není tak zle, aby se i nejhorší situace nedala společně zvládnout... a poslední část je krásně vyjádřena.

Coutinho, ještě je na povídce dost práce, ale věřím tomu, že ti to nedá a třeba i na základě výhrad čtenářů si s ní pohraješ ke spokojenosti všech.


To by mne trefil šlak. Ale mě ne, já mám kliku a mám  kde bydlet. :-)))

Jistě, že je to nadsázka, ale já bych ho zabila. :-)))


K3
18. 04. 2019
Dát tip

Koupit, nebo vyměnit dům za byt, jen tak, aniž bych si prohlédl do čeho jdu, aniž bych si nechal projít znalcem a ohodnotil jím, mi připadá absurdní a nevěrohodné. Moc dobrý není ani způsob psaní.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru