Vodní magnát

Michal vynikal svým důvtipem a bleskovými myšlenkovými procesy, bohužel využití těchto předností v praxi dost pokulhávalo a tak ho většina lidí měla za magora. Poznal jsem ho na dětském táboře, když mi bylo 12 let, nejdřív si ke mně sedl v autobuse, stal se také mým spolubydlícím ve stanu a o zábavu jsem měl postaráno.

 

Nejvíc se proslavil vytvářením zásob pitné vody, za což dostal přezdívku vodní magnát. Když tábor končil a probíhal generální úklid, vedoucí za účasti početného obecenstva z jeho stanu vytahali přibližně stovku plných pet lahví. Skoro se zdálo, že globální hrozba úbytku pitné vody je jednou provždy zažehnána. Snažil se sblížit s partou děvčat a tak na velkou čvrtku nakreslil grafy demonstrující vysychání velkých řek a jezer, dívkám vysvětlil tuto problematiku a nabídl odborné poradenství. Pobavilo je to, ale to bylo asi tak všechno.

 

Nejkrásnější holka na táboře byla Anča, zpočátku jevila o Michala značný zájem, který se rychle transformoval ve výbuchy vzteku: „Ty hajzle, kdy mi vrátíš těch 20 korun?“ Při dlouhých večerech mi Michal vyprávěl o jeho erotických fantaziích o této holce, mluvil i o dvou dalších, ale hlavní roli hrála bezpochyby Anča. Říkal jsem mu pak: „Dyť po tobě ze začátku jela.“ On odvětil: „Myslel sem si, že si dělá srandu.“

 

V ping pongovém turnaji jsem si dost věřil na celkové prvenství, bohužel jsem v prvním kole narazil na Michala, který mě úplně znemožnil. Hrál jenom chopy, ani jeden drive nebo top spin. V závěru zápasu hrál vysoké podání s velkou rotací, které jsem pokaždé napálil do síťky a dohromady jsem neuhrál víc než 10 bodů. Michal bez problémů vyhrál celý ternaj a hodně jsme pak spolu trénovali. Uměl bezvadně i drivy a top spiny, to chopování na turnaji bylo jednoduše trollování.

 

Tábor skončil a naše životní cesty se na dlouhou dobu rozešly. Když mi bylo 17, vracel jsem se z hospody v centru Prahy a na Náměstí republiky ho znovu potkal. „Čau, vrátíš mi těch 40 korun?“ Zněla jeho první slova. Dozvěděl jsem se pak, že tam shání klienty pro finanční poradenství OVB (on tomu říkal velice zábavná anketa) a zároveň nahání turisty do kabaretů. Strávil jsem s ním pak 4 hodiny a trochu jsem začal přehodnocovat chápání slova přátelství. S kamarády jsem míval problém, že jsem si připadal nudný, nevěděl jsem, o čem mluvit. A teď tu byl člověk, který mě bavil nonstop během několika následujících let (zároveň mě taky dokázal nehorázně vytočit).

 

Chodili jsme do počítačové herny a utkávali se v různých strategiích. Ani nemusel danou hru pořádně umět, aby našel vyčůraný způsob, jak dosáhnout vítězství. Třeba v jednom zápasu Pána prstenů: Bitvy o Středozem 2 jsem už měl celkem převahu, on pak využil isometrické kamery a svého hrdinu postavil těsně vedle mé hlavní budovy, takže nebyl vůbec vidět. Nechápal jsem, proč této budově klesají životy a byla to jedna z mnoha porážek, kterou mi uštědřil český Scipio. Tuto hru pak hrával online z domova a říkal mi, že soupeři tam jsou hrozně silní. 1vs1 se mu podařilo vyhrát pouze jednou – hrál za trpaslíky a vytvořil neprostupnou obranu, soupeř ho častoval nadávkami a po dvou hodinách se odpojil. Pamatuju si pouze jedno vítězství nad tímto stratégem – ve Starcraftu jsem využil jeho nedostatku zkušeností s touto hrou a postavil dark templary (neviditelná jednotka). Jeho masivní obrana tanků se zhroutila během pár okamžiků a když postavil detektor, už nemohl porážku odvrátit. Bylo důležité v herně zabrat takové pozice, aby mi nemohl koukat do monitoru (obsluha se nad tím celkem podivovala). Během jednoho zápasu jsem měl telefon, pauznul jsem hru a on se nenápadně připlížil a ještě dělal, že ho zajímá obsah konverzace. Flákl jsem ho do břicha a on na to: „Už na mě nikdy ruku nevztáhneš.“ Vypadal při tom hodně komicky, asi jako když se vyjetý bezdomovec dovolává svých práv před městskými strážníky. Nejvíc se ale obsluha herny podivovala, když si nechal vytisknout velkou fotku Martiny Sáblíkové.

 

Úspěšně splnil přijímací zkoušky na molekulární biologii na Karlově univerzitě, řekl mi k tomu, že by jednou rád vynalezl nesmrtelnost. Vzorný student to ale úplně nebyl, nejvíc času mu zabralo najít způsob, jak podvádět při testu, případně najít někoho, kdo za něj napíše seminární práci.

 

Michalova genialita se naplno projevila v jeho výdělečných činnostech. Seděli jsme v čínské restauraci a on vytáhl papíry, do kterých zapisoval vytíženost pražských parkovišť. „Tady 30, tady 32, tady třeba 15...“

Často mě tahal na různé stanice metra, hledal tam pak automaty na kafe a opisoval telefonní čísla. Zavolal na zákaznickou linku s tím, že mu automat sežral peníze a občas takhle vydělal 50 korun. Pochvaloval si jeden automat na Ládví, protože poštou mu kromě padesátky přišel také zdlouhavý omluvný dopis.

Existují firmy, které vyhledávají specialisty v různých oborech, aby si poslechly jejich názory a podle toho doporučily marketingovou strategii svým klientům. Michal se jednou vydával za instalatéra a mluvil se skutečným expertem s mnohaletou praxí. Ten mu pokládal otázky typu: „Jakou máš zkušenost s tímto zařízením?“ A Michal pokaždé odpovídal: „Já nevim, tyhle věci dělá vdycky spíš táta.“ Instalatér nakonec řekl: „Ty mi k ničemu nebudeš.“ Přesto Michal svých slíbených 5 stovek dostal.

Stejná firma pořádala skupinové diskuse a Michal sháněl účastníky. Jedna z těchto diskusí měla téma „Vlastním firmu s milionovým obratem.“ V tomto případě mu nešlo o finanční zisk, ale spíš o grandiózní žert. Na skupinu dohodil svého kamaráda Reného, což byl poněkud bizarní chlap neurčitého věku, který vystudoval filosofii, ale hlavně vypadal trochu jako bezdomovec. Na manažerku firmy a její klienty René velký dojem neudělal a Michal dostal pořádně vyhubováno.

V Tescu jednu dobu probíhala akce, že jste bez udání důvodu mohli vrátit jakékoliv zboží a dostat za něj peníze. Michal potom prohledával nákupní košíky na parkovišti, sbíral účtenky, zboží nakoupil levněji v Kauflandu a „vrátil“ ho v Tescu. Nějakou dobu mu to vycházelo, až mu zaměstnanec reklamací bez udání důvodu vystavil stopku a Michal pak měl 2 prací prášky v hodnotě 700 korun.

 

Co se týče holek, zaměřoval se na ty dostupné (snadné cíle) a i přes tuto taktiku nedosáhl valných výsledků. Troufám si tvrdit, že fyzicky vypadal dost dobře, ale mnohé ženy odradil jeho zápach a špinavé oblečení. Dost často se mu stávalo, že ho v dopravních prostředcích sváděl nějaký chlap. Jednou se mi nějakým zázrakem podařilo dostat číslo na hodně hezkou holku, nadšeně jsem o tom Michalovi vyprávěl a on na ni chtěl číslo taky. Už si přesně nepamatuju, jak k tomu došlo, ale on to číslo získal. Volal jí, chtěl s ní jít ven a ona mu vysvětlovala, že už je domluvená se mnou. Řekl mi pak, že po telefonu zněla jako nějaká primitivní selka. Ihned jsem si ji představil v tradičním českém kroji, kterak kydá hnůj a musel jsem mu dát za pravdu. Jednou jsme se procházeli kousek od Malé Strany a on na vzdálenost asi 100 metrů spatřil nějakou ženu sedící v trávě obklopenou taškami. Přišel k ní, nějakou dobu si s ní povídal, pak se ke mně vrátil a vysvětlil mi, že to není použitelný materiál: „Furt jenom mluvila o tom, že přišla o bydlení.“

V novinách našel inzerát, že dvě mladé holky přijedou na víkend do Prahy a hledají dva kluky, se kterými by zapařily. Michal jim řekl, že má sexy kámoše a tak došlo na dvojité rande. Nejdřív seděl v hospodě sám s těmito slečnami, vypadalo to celkem slibně, ale zase to celé pokazil René. Holky mu řekly: „Dobrý den.“, po chvilce fádní konverzace šlo mužské osazenstvo na toaletu a když se vrátili ke stolu, jejich protějšky tam už nebyly.

Vyprávěl mi, jak zezadu oslovil dlouhovlasé stvoření: „Mohl bych tě pozvat na drink?“ K jeho údivu se na něj otočila mužská tvář.

Byl pozdní večer, procházeli jsme se po Kobylisích a Michal opět zavětřil. To, co viděl v dálce, vypadalo na dvě holky sedící na patníku. Skutečně to tak bylo, bylo jim přibližně 16 let a za chvíli už jsme s nimi seděli v hospodě. Jedna byla dost hezká, ale ta Michala vůbec nezajímala. Když jsme z hospody odcházeli, dopřáli jsme mu soukromí s jeho vyvolenou a celé mi to pak líčil:

„Proč zrovna já? Dyť sem tlustá, můžeš mít takovejch holek.“ brečela při tom a pokračovala: „Neumim se líbat.“

Michal se ukázal jako pravý kavalír a věnoval jí první polibek. Bohužel byl také posledním a víckrát už se spolu neviděli.

 

Často jsme se s Michalem hádali, vrcholem pro mě bylo, když jsem mu půjčil knížku Já, robot a on ji vyhodil do popelnice. Dal jsem mu pěstí a v našem přátelství jsme si dali pauzu, která trvá už 9 let. Ani nevím, jestli ho chci ještě potkat, jeho humor a inteligence jsou draze vykoupeny absolutním pragmatismem. Snad jenom kdyby došlo ke globálnímu úbytku smolince, vyhledám tohoto vizionáře.

---