Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Horymírka 50
datum / id23.04.2019 / 495734Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno154x
počet tipů8
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 50

 

Za měsíc po mém návratu začala­ jelení říje a tu jsem si nechtěl nechat ujít. Přijímačky jsem měl za sebou, v duši klid, nástup do prvního semestru až v říjnu. Boba se nenechala dlouho přemlouvat a tak jsme se rozhodli někam si zajet jeleny poslechnout. Zvolil jsem nejbližší „jelenářskou oblast“ – C­hřiby.

Vypravili jsme se vlakem na noc, vzali si nějaké jídlo a dvě deky.

Procházeli jsme bukovými hvozdy, dosud zelenými s teprve začínajícím podzimním nádechem, a kochali se jejich krásou.

Zalíbilo se mi ve vysoké staré kmenovině s chudým podrostem, poskytovala přehled do dalekého okolí, až kam mřížoví řídkých kmenů dovolilo.

„Tady zůstaneme.“

Neměla námitky, vím přece, že tomu nerozumí, záleží na mně.

Vybrali jsme pohodlný plácek ve světlince s jemnou trávou, vyčistili jej od klacíků a ustlali si k pohodlnému spaní.

Nebylo jisté, zda vůbec nějaké troubení uslyšíme.

Ale ukázalo se, že jsme kápli na dobré místo a dostavili se v správný čas. Tady v buchlovských lesích snad právě osmnáctého září vrcholí ono myslivci toužebně očekávané kratičké období tří týdnů, kdy dospělý jelen, který je po celý rok němý, získá pod náporem vařících se hormonů tu vzácnou a tolik obdivovanou schopnost hlasového projevu.

Octli jsme se přímo uprostřed dění.

První zatroubení se ozvalo v sedm hodin pět minut – z­a houstnoucího šera – a­ nebylo od nás daleko. Bobou to trhlo a polekaně zašeptala:

„Pojď pryč, já se bojím.“

„Myslíš to vážně?“ nechápal jsem.

„Ano,“ pípla. Trochu se styděla.

„Čeho? Vždyť jsme sem přišli kvůli tomu, a tak jsme se těšili!“

„To bylo ve dne. Teď je tma.“

„A není to jedno?“

„Není.“

„Neboj se, přece dobře víš, že by utekl, kdyby nás zvětřil.“

„O tom pochybuju, jenom mě utěšuješ.“

Těsněji se ke mně přitiskla. Znatelně se chvěla. Zahříval jsem ji v objetí.

Brzy po prvním zatroubení se ozval druhý jelen a pak již les hlaholil téměř bez přestání, drsné hlasy přicházely ze všech směrů, každý zněl poněkud jinak. Snažil jsem se uhadovat náladu troubícího jelena, co právě teď dělá či na co se chystá, jak jsem si to teoreticky odnesl z lekcí mysliveckého kurzu. Byl jsem ve svém živlu, teď si teorii můžu naživo ověřovat. Všechno jsem Bobě šeptem tlumočil. Se zájmem poslouchala, už se zklidnila. Zanedlouho jsme poznávali jeleny ve velikém okruhu. Buchlovské bučiny se ukázaly jako dobře prostupné pro zvuky. A neuvěřitelně plné jelení zvěře.

Pod korunami starých buků se rychle setmělo.

Nejbližší jelen měl svou tlupu holé zvěře jen asi dvě stě metrů nad námi, kde proti dosud světlé obloze a srpku měsíce prosvítaly vzdálené kmeny, podpírající děravou klenbu až nad skalnatou plošinou na hřebeni. Celou noc se odtud nehnul. Přiznám, že i mně se při jeho prvním zatroubení zježily vlasy v zátylku. Věděl jsem sice, že kdybychom do jeho panství vkročili, všechno by to bezhlavě prchlo, ale ta do světa vyhlašovaná živočišná síla mi připomněla, jak jsem ve skutečnosti malý a bezbranný. Bobu v náručí jsem silněji sevřel. Přišlo mi na mysl, zda i tento kratičký pocit podvědomé hrůzy není přirozenou součástí té lidské zvědavosti, která mě sem přitáhla, té touhy stát se na chvíli přímým účastníkem přírodního dění.

Jelen byl tak blízko, že jsme slyšeli jeho dupot, když proháněl krejčíky-ministranty, mladé jeleny, co se kolem tlupy laní potulují čekajíce na vhodnou příležitost, kdy se některá při pastvě nepozorovaně vzdálí z jeho dohledu. Vysvětloval jsem to Bobě a ona, teď již beze strachu, dokonce s vtipnými poznámkami, poslouchala.

Pomalu nám všechno blízké i vzdálené halasení splývalo a zevšednělo, chvílemi jsme upadali do dřímoty. Pravý spánek to nebyl, každé silnější zatroubení nás probralo.

Bylo už dlouho po půlnoci, když nás vzbudilo úplně neznámé zaburácení nedaleko na našem úbočí. Překvapilo zřejmě i našeho jelena, neozval se hned.

Nově příchozí zatroubil znovu, a byl znatelně blíž k říjišti. Jde tam! Zatajili jsme dech. Vládce tlupy teď na výzvu odpověděl a vyšel mu naproti. Srazili se blízko pod hřebenem. Rány parožím se ve tmě neuvěřitelně rozléhaly a byly tak pravdivé, jako celá tato noc. Žádná myslivecká vyprávěnka z druhé ruky! Skutečnost, jíž se nám teď dostalo. Představoval jsem si ten boj a vžil se do zuřivých bojovníků tak, až mi zatrnuly nohy – m­ůj podmíněný reflex při akutním nebezpečí. Teď se dostavil z posvátné hrůzy před divokostí těchto samců na vrcholu sil.

„Tam bych se připlést nechtěla,“ šeptla Boba a zavrtěla se mi hloub do klína.

„Škoda, že nepřišel dřív, dokud ten srpek nezapadl. Jsou tak blízko! Proti tomu obzoru bysme je možná viděli.“

Nemilosrdné třískání parožím, kdy mezi údery se mi zdálo, že slyším i funění, trvalo možná deset minut. Potom náhle bučinou zadunělo sebevědomé zatroubení domácího pána. Vyzyvatel odešel poražený.

Kdoví, jestli vyvázli bez zranění, jeden nebo druhý. Sluchem bychom to nepoznali, takoví zapálení bojovníci bolest necítí, a kdyby i cítili, nemohli a ani neuměli by to dát najevo.

Po tomto zážitku se nám těžko usínalo. Podařilo se to až k ránu. To už bylo slyšet jen poslední sporadické hlasy na vzdálených kopcích. Náš jelen mlčel, jistě řádně vysílený.

Spatřili jsme ho v poledne, když jsme přes hřeben mířili k lesní silničce, od níž jsme sem včera odbočili. První šla laň s kolouchem, nevšimli si nás, neboť jsme okamžitě zmrazili poslední krok. Padesát metrů před námi volným krokem scházeli do zelené úžlabiny, kam i my jsme měli namířeno. Zmizeli za terénní vlnou a už jsme chtěli vykročit, když se zjevil jako duch v jejich stopě. Boba se mě v úleku chytila za paži a oba jsme znovu strnuli.

Byl to rozložitý dvanácterák. Lehce nesl těžkou korunu, pohupoval jí mezi stříbrnými kmeny buků, zvysoka větřil a – zastavil se! Stál před námi naširoko, mohli jsme si ho dobře prohlédnout. Šedavá hříva na krku přecházela na vysoké hrudi v pálenou červeň lesklé krátké srsti. Téměř černý odstín běhů od poloviny až dolů ke spárkům se ostře vyjímal proti světlehnědé barvě lesní půdy. Jak tak stál, se silným hřivnatým krkem a mohutnou hrudí, s vpadlými slabinami, živý a skutečný, a jak otáčel hlavou, přičemž vybělené špičky dlouhých výsad opisovaly širší a užší oblouky, a­ jak soustředěně nasával, pocítil jsem k němu opravdovou úctu: taková je tedy zblízka ta královská zvěř na vrcholu sil!

Nezvětřil nás, stál klidně a trvalo to pár desítek vteřin. Zážitek nesmírné ceny.

Potom jsme, plní obdivu, sledovali, jak se lehkým klusem – s takovou zátěží na hlavě – vydal za laní do údolí. Najednou byl pryč.

Když jsme po pár krocích křížili jeho stopu, ještě tam po něm zůstával ostrý pach. Tak jsem poprvé ucítil vůni prku a konečně byl nucen v něj uvěřit. O jeho existenci a jeho hojné produkci z obrovského přebytku testosteronu v době říje j­sem se v kurzu teoreticky dozvídal, ale příliš mu nevěnoval pozornost, nechtělo se mi věřit, že by pach mohl být jedním z důležitých znaků jelení říje. Teď, poprvé po dvou letech od kurzu, mám příležitost vzít poučku na vědomí. Navíc poučit Bobu, jejíž jemný nosík to byl, který tuto stopu říjného jelena zachytil jako první.

Domů jsme se večer vrátili bohatší o vzácné, nezapomenutelné zážitky.

Takové jsme podnikali výpravy. Boba při nich aktivně sdílela mé zájmy, mou touhu po poučení. I ona byla dítě přírody, dětství prožila na myslivně, tak jí nic mého nebylo cizí. Krásně nám vše ladilo: oba zamilovaní jeden do druhého a zároveň oba do přírody.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

23.04.2019 19:26:08revírník

Tos mě mile překvapil, Luboši. Že tě zaujal tento díl.

Čudlo, i tobě dík.

23.04.2019 19:05:12Čudla

/*

23.04.2019 16:28:45Kočkodan
Jardo, tam bylo víc troubení, než když začne hrát Moravanka. Nevěřil bych, že ve svém věku ještě prožiju říji. Jubilejní padesátka byla obzvlášť zajímavý díl.
23.04.2019 11:39:33revírník

To byla jen taková malá zmínka z našich začátků, "aby řeč nestála".

23.04.2019 08:40:10bixley
redaktor prózy

Teda, to bylo drámo! Docela Ti ty zážitky závidím. Ale současně samozřejmě přeju. T.

23.04.2019 08:06:24revírník

Zdravím tě, Ireno.

23.04.2019 07:46:22Gora
redaktor poezie a prózy

Nezapomenutelné zážitky, lze jen trochu závidět... taky mám úctu ke zvířatům.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.