Zálety všednosti

Na stole ležela stará a prakticky nepoužitelná propiska bez víčka. Směřovala přímo k mým očím a úpěnlivě upomínala na nepropsané noci, mrtvé dny a ticho v hlavě. Ticho. Jen z hloubky občas žbluňkl ten starý odlesk slova hledajícího, pátrajícího. Položila jsi nohy na stůl a jemně otřela palec o ukazováček jako bys mě vyzývala ke zkřížení meče. Otevřel jsem sešit a hlasitě předčítal:

I.

Na špičkách baletky

držím každý vzdech v hledišti

zatímco káva na stole stydne

- doma je to stále stejné

šeptáš do mraků v domnění

že si toho nikdo nevšimne krom zástupu mužů na tvých špičkách

kterým káva nechutná.

 

II. 

Snídám tóny piána

v šelestu kavárenských od té doby jsem si říkala

a trpělivého pokyvování času 

s basbarytonem a preludiem z Eliščiny blůzky

prsty knoflík a klitoris

do toho oči bloudící hráčky odráží mikropříběhy

zavřené branky u letitého brownfieldu. 

- Manžel se o mě nezajímá. Zaznívá mezi rytmickým 

dotykem bříška prstů na klávesy.

V klidu srkám kávu.

 

Na nic si nečekala a zavřela oči, abys vzpomenula na okamžik, kdy sis poprvé uvědomila, že ten ráj, který kdesi máme vražený v hlavě, je jen stínem plamenů a vyvádět se z něho je každodenním úkolem všednosti poznání. Prudce ses na mě podívala a otevřela pusu. Já v klidu srkal kávu.

---