Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Ohně života a vrásky jara
datum / id02.05.2019 / 495957Vytisknout |
autorkvaj
kategorieMiniatury prozaické
upřesnění kategoriečrta
zobrazeno357x
počet tipů10
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

1. črta

Ohně života a vrásky jara

     Všechny čarodějnice už shořely. Viděl jsem jednu trčet na kůlu a trpělivě čekat na vrcholku hranice, až za noci vzplane, za té filipojakubské. Byl kvůli tomu mumraj. Malí i velcí slavili konec moci sil temna a zmaru. Plno lidí a stánků s maršmelouny, zbytečnými dobrotami a ničemnými cetkami, lákajícími pouťovou laciností a zároveň předražeností, svou sprostě řvavou blyštivostí a barevností. 
    Kolem úhledný park pohroužený do tmy, jenom odlesky světel dopadaly do nízké trávy, na hladinu potoka v uměle upraveném korytu a stříbrně a zlatě se odrážely od kůry stromů. Nalíčené a nahastrošené čarodějnice tu zatím jen přecházely, postávaly a dosud civilně okukovaly stánky, žvatlaly spolu a z jejich hovorů občas vytryskla sprška smíchu, než začnou svůj rej. To je něco pro ženské, namaškařit se a dovádět. Chlapi se spíš nalejvali pivem a medovinou. Čaroděje aby člověk pohledal.
     Nakonec zahořela a zazářila vatra jako prastarý signál vítězství jara nad zimou. Zlá kouzelnice smrti se vzňala ve smyslném požáru, zkroutila se a zmizela v dýmu a nicotě. Tak znovu jako každý rok zvítězil život, než opět síly chladu a tmy naberou sil a chopí se vlády, pod kterou duše zchřadnou. Myslel jsem na věčný koloběh a vtom si všiml čarodějnice u stánku s barevnými hadříky. 
    Krátila si čekání na zákazníky cigaretou, sálala z ní živočišnost a známky stárnutí i hrubost svých rysů marně skrývala pod nánosy šminek, které umocnily vulgárnost její vizáže, jak jsem pozoroval v plápolavém jasu, jenž sem zalétal od hranice naděje a střídavě ozařoval její tvář, aby ji vzápětí milosrdně skryl do stínu. Šel jsem radši pryč.
     Pak se dostavil máj, ten první, magický. Probral se do slunce, jako by vesmír i příroda chtěly člověku ukázat, že zpěvy o rozpuku, mládí a životě, o novém triumfu lásky nad nenávistí nejsou jen plané řeči. Záhy se však nebe zachmuřilo a za okny se plouhaly húlavy. Hlavou mi táhly ideje o časové souslednosti svátků Ježíšova zmrtvýchvstání a oslav jara a života, o spojení atavistických obyčejů s tradicí prozřelou, že pravda a láska nakonec přemůže škaredou masku podlosti, zla a prolhanosti.
     Avšak do všech těch dávných rituálů se poměrně nedávno vlomila oslava práce. Proč vlastně ne, práce je velkým projevem života. A ten je jedním z nejpodivnějších. Hned náramně chutná a zaplaví srdce štěstím, hned člověka přidusí a zhořkne mu v ústech. 
     Taxikář mi nadšeně vyprávěl, že mu mladá maminka, rozcitlivělá z děťátka, přinesla jeho peněženku s doklady a penězi, jež si zapomněl na střeše svého auta a vrátila mu ji dřív, než ztrátu zaznamenal. Sotva jsem vystoupil, dal jsem se do řeči se starou paní. Řekla mi, že onehdy od ní jakýsi vykutálený páreček vylákal čtyři tisíce korun, údajně na opravu porouchaného auta. Ti dva chtěli pět tisíc, ale stařenka doma tolik neměla. Do zástavy jí dali hodiny, prý švýcarské, a tak děsně vzácné, že se na ně neměla ani do krabice dívat, aby je nepokazila. Z drahých hodin se ale vyklubal bakelitový šmejd za pár kaček. Stejný šmejd, jako byli jeho majitelé, kteří se ztratili jak pára nad hrncem.
     Potom se v životě vyznejte. Šel jsem radši do háje sakur, stále ještě obalených něžnými květy, ačkoli tisíce jejich plátků ležely na zemi a rozprostřely pod korunami růžový koberec. Připomněl jsem si starou pravdu, že nádherné květy růží, i když omamně voní, nedovedou umírat. Jako člověk se scvrknou do ohyzdnosti. Japonské třešně ale znají umění skonu. Lístky okvětí se tiše snášejí k zemi, jako kdyby padal růžový sníh, který dole vytvoří rozkošnou pokrývku z prchavého kouzla.
     Opodál už začínaly kvést šeříky a brzy se probudí i magnolie. Mezi nimi se náhle zjevila stařenka s bakelitovými hodinami. Ve skutečnosti ale ani ty neměla, protože zůstaly na policii jako důkaz při ohlášení podvodu. Babička se teď ale usmívala a jako by se rozhodla popřít tvrzení o ohyzdnosti stáří růží i lidí, její obličej rozkvetl desítkami vrásek, které zdůraznily její jarní smích. 

https://kvaj.blogspot.com? 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

20.06.2019 22:07:50Luzz

viz můj komentář ve 13.25, poslední věta.

20.06.2019 14:01:58kvaj
redaktor prózy

Myslíš, že črta nemá koncepci?

20.06.2019 13:25:43Luzz

no jo, jenže i obraz musí mít nějakou koncepci... jinak je to patlanina. ale ne, ne, nebudu se v tom raději vrtat.

19.06.2019 01:18:35kvaj
redaktor prózy

Reaguješ na to velmi podobně jako Janina6. Není to však povídka, ale črta,a to je pocitová (dojmová) záležitost, děj a pointa jsou v črtě podružné.. Janině jsem to přirovnal k obrazu. A odkud kam vede obraz?

18.06.2019 23:04:27Luzz

nevím. je tam toho hrozně moc, atmosféra by se dala vyjádřit úsporněji a podle mě by tak mnohem víc vynikla... asi bych vybrala dva tři motivy a ty rozvedla... třeba ten motiv čarodějnice na hranici a té druhé ježibaby... ten se mi docela líbil...

ale celkově jsou to spíš jen dojmy, dojmy, dojmy, text (pro mě) vede odnikud nikam.

18.06.2019 21:20:47kvaj
redaktor prózy

Je to črta, tedy převážně pocitová záležitost, v které není pointa na rozdíl od povídky podstatná. Ony detaily a motivy, jak jsi to nazvala, jsou spíš vjemy, které tu nejsou proto, abych se jimi naléhavěji zabýval, ale aby jako kamínky v mozaice vytvářely celkový obraz. Proč člověk namaluje krajinu nebo kytici? Protože v něm budí nějaké emoce a vyvolává určitou náladu a doufá, že jeho nálada vstoupí i do diváka (v tomto případě do čtenáře) a že ji třebaže po svém přijme. Pokud divák obraz nepřijme, znamená to, že se s autorem nestřetl. Ptát se, proč člověk namaloval obraz, nedává moc smysl. Podobné je to u črty nebo u lyrické básně. U povídky otázka proč smysl dává.

S těmi pravopisnými chybami jsi měla pravdu a už jsem je opravil. Díky.

18.06.2019 15:17:45Janina6

Ne že by tahle črta nebyla příjemná na přečtení, jen mi připadá, že jsi v ní nakupil příliš velké množství detailů a motivů, aniž by ses některým zabýval víc, naléhavěji. Po dočtení mi zůstal rozpačitý pocit, že nevím, proč mi to autor vyprávěl. Chybělo mi něco, čeho bych se zachytila, co by mě donutilo o textu ještě přemýšlet, vracet se k němu… Věřím, že napsat to právě tak „nahuštěně“ byl záměr, ale možná nejsem typ čtenáře, který ho dokáže ocenit.

Pravopis jsem původně řešit nechtěla, ale po přečtení komentářů mi to nedá a musím dát za pravdu Goře – „namaškařit se a dovádět“ je infinitivní konstrukce s platností vedlejší věty, takže od zvolání „to je něco pro ženské“ by se určitě měla oddělit čárkou. A ve větě „Čaroděje aby člověk pohledal“ opravdu čárka být nemá. Jsou to drobnosti (stejně jako filipojakubská noc, která se správně píše s malým f), které v jinak velice hezkém jazyce tvého textu nepovažuji za nic mimořádného, ale nerada bych, abychom se tvářili, že když se nám zlíbí, pravidla pro nás neplatí…

07.06.2019 10:28:07bixley
redaktor prózy

Celý text se mi líbí, má v sobě takové čarodějné kouzlo. Mám pocit, že opakování stejné přípony právě vyvolává dojem toho, že je to i jazykově jaksi zbytečné. :-) , T.

28.05.2019 11:54:53kvaj
redaktor prózy

Ano, byl.

28.05.2019 11:51:30Lakrov
redaktor prózy

Po delší době se vracím k tomuhle před časem odloženému textu.  Tenkrát mi tenhle text neříkal nic, úvodní odstavec mě dokonce vystrašil.  Dnes v něm nacházím zachycení rozpuruplných nálad oné noci, a tak doufám,  že takový byl i autorův záměr.  


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.