Rozhodně to musel být první jarní den! Přestože datum v kalendáři tomu ještě neodpovídalo. Jaro se totiž pozná podle toho, že ráno za rozbřesku začnou zpívat ptáci. A mě v ten den probudil ptačí zpěv. Ne ten kýčovitý exotický pop sousedčiných andulek. Tohle bylo jiné, skutečná metafyzická symfonie.

Po nekonečném období větru, deště, bláta a všudypřítomné deprese a hnusu, kterému se v dávných dobách, kdy ještě padával sníh, říkalo zima, přichází znovuzrození. Všechno, co se v přírodě s prvními teplými dny odhodlá vyrazit na světlo boží, ví jistě, že už nezahyne. Ale probouzí se také něco nového v člověku?

Odpojil jsem děti od nabíječek a vyhnal je k rybníku. Sice už v něm téměř není voda, natož pak ryby, jen jedna zdechlá tlející vydra, ale zatím se smutnými vrbami a rákosem obrostlá bahnitá díra dá s trochou nadsázky a nostalgie nazývat rybníkem. Zablácené děti se rýpaly v hlíně a trhaly fialky. Jak je to vlastně s dětmi? Jsou to šípy, nad kterými jsem ztratil kontrolu v okamžiku, kdy jsem je vystřelil do života? Mám už jen odněkud ze závětří pozorovat, kam až doletí? Anebo musím z beztvaré a zranitelné hmoty, toho mladičkého, neopotřebovaného masa a kostí trpělivě tesat ideálního člověka?

Zůstal jsem na zahradě a se zavřenýma očima všemi póry vstřebával jemné sluneční paprsky. To je ono! Bezčasí - vzácná přítomná chvíle, kdy neexistuje minulost ani budoucnost. Jen zvuky a vjemy. A lidská mysl se prolne s vesmírem. 

Opojení však trvalo jen několik málo minut. Blažené ticho rozerval na cucky řetěz motorové pily, který se někde nedaleko zbaběle zahryzl do nevinného kusu dřeva. Otevřel jsem unavené oči a prohlížel si zahrady domů na protilehlé stráni. Obstarožní ženská tančí po parapetu a leští okenní tabule - hážou po mě prasátka. Vedle někdo stříká stromy. Támhle zas leští motorku. Všechno to zavánělo šílenstvím. Kolem obcházelo strašidlo stereotypu.

Nevděk, neúcta ke znovuzrození přírody, zrodu nového života, nové šance. Stromy na mé zahradě mají právo růst, kam se jim zachce, neurodit jediný plod, trpět kadeřavostí nebo třeba uschnout. A já budu jejich rozkvět i zkázu jen tiše pozorovat. Teď ob dvě zahrady začal chlap vysávat auto. Strašlivý zvuk! Ten šílený rámus vysavače mi vysával duši z těla. Kam se poděly bzučící včely a ranní zpěv ptáků? Tehdy jsem se rozhodl, že nikdy nezestárnu.

Skrze ohradu se stádem ovcí ke mně od rybníka přicházela postava. Až byla docela blízko, poznal jsem, že je to mladá žena v džínové bundě s kapucí a koženým batohem na zádech.

„Slečno, nechci vás děsit, ale mezi těmi ovcemi je někde i pár beranů. Nemyslím, že je úplně bezpečné se tamtudy procházet. Polní cestou se ta ohrada dá krásně obejít,“ snažil jsem se neznámou varovat.

„A nebyla by to škoda, jít po předem vyznačené, prošlapané stezce a nechat si ujít to dobrodružství, že mě možná začne nahánět rozzuřený beran?“ usmála se. Měla příjemný hlas, nápadně hezké velké oči a fialově podbarvené konečky vlasů.  

„Promiňte, můžu se zeptat, kam jste si vyrazila přes naši ohradu?“

„Vždycky jsem snila o Nepálu,“ špitla, aniž by hnula brvou. „Nechcete jít se mnou?“

Zaskočila mě tou otázkou. Uvědomil jsem si, že to vždycky bylo někde uvnitř mě, ta touha všeho nechat, sbalit spacák a pár knih a ze dne na den, z minuty na minutu zmizet někam na druhý konec světa. Vystoupit ze své komfortní zóny. Někam do lesů, do hor, do kláštera.

 „Nemůžu, mám tady ještě nějakou práci kolem domu,“ až jsem se zastyděl, jak pohotově jsem zalhal. Vždycky nejvíc lžeme sami sobě. „A u rybníka jsou děti. Vy nic neopouštíte?“

„Jasně že opouštím, ale když už se mi v hlavě jednou ten nápad zrodil, tak to prostě nemůže zůstat neprožito. Nechci každé ráno plivat krev ve sprchovém koutu. A já jsem odmalička snila o Nepálu. Tak jdete, nebo ne?“ pohodila svůdně svým fialovým přelivem.

„Promiňte mi tu otázku, ale nebude vás to ani trochu bolet, nechat všechno za sebou?“

„Bolest člověk unese, horší je to s touhou. Když se člověk rozhodně vyrazit na pouť, ví jistě, že nezahyne, protože někde hluboko uvnitř se stane nesmrtelným. Ten stereotyp tady - to jde všechno proti mně. Najednou si člověk uvědomí, že už mu ani fialky nevoní, tak jako vonívaly dřív. Pak je správný čas vyrazit. Mějte se tu krásně!“

Pozoroval jsem ji ještě dlouho, dokud její silueta definitivně nezmizela za obzorem. Přesto tam na horizontu, kde se mi ztratila z dohledu, jako by po ní něco zůstalo. Mlžný opar. Vyrazil jsem se tam podívat. Na křižovatce se tyčil rozcestník. Nevím, kde se tam vzal, nikdy předtím jsem si ho nevšiml. Stálo na něm: Káthmandů 7423 km, Santiago de Compostela 2531 km, Teotihuacán 9986 km, Domov 365 m. Posadil jsem se na zem, zády se opřel o rozcestník, zavřel oči a pohroužil se do sebe. Zdál se mi podivný sen. Pobíhal jsem stepí po náhorní plošině někde v Indii a zapaloval ovce.

Navečer v přírodě zase všechno utichlo. Krajinou se nesl ptačí zpěv. Bylo jaro.