Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Dopis 4
datum / id04.05.2019 / 495980Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePovídky
témaPřírodní
upřesnění kategorieČlověk a les
zobrazeno233x
počet tipů10
v oblíbených0x
do výběru zařadilLakrov,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Dopis 4

Milý příteli!

Dneska Ti povím, jak to bylo s tím štěstím. Ne, počkej, nesměj se. Opravdu to bylo štěstí. A netrvalo vteřinu. Ani minutu. Trvalo několik hodin! Bylo tak slavnostní, tak vznešené! A že jsem měl na něm aktivní podíl, nezdálo se mi ani nezasloužené. To na něm bylo nejcennější, někdy pochybuju, jestli si tu či onu vrtkavou chvíli štěstí vůbec zasloužím, ale tentokrát ne. Tentokrát, jak jsem se tam v lese na tom štěstí sám podílel, když jsem se s těmi svými vyznačovacími pomůckami jako s kouzelnickými nástroji od stromu ke stromu mlazinou probojovával, připadalo mi takové… Jak jen to říct? Takové – jakoby rituální, a­ž starozákonně slavnostní. A přitom jsem v tom byl úplně sám a všecko bylo závislé jenom na mně, na tom, co já sám v příští chvíli udělám, a také v té následující, a další. Závislé na tom, jak se před každým rozmáchnutím své kouzelnické hůlky – obyčejného črtáku – r­­ozmyslím, jak se rozhodnu a hned nato udělím to nezvratné znamení pádu. A to vše pod knutou odpovědnosti, plný obav, abych něco nezkazil a tu slavnostní náladu nezrušil, abych si ještě chvíli mohl užívat toho neuvěřitelně opravdového, všemi smysly palčivě vnímaného štěstí. A ono trvalo, naplňovalo mě, a bylo to stále ono, to pravé a toužené štěstí. A přes všechny trampoty a únavu se nade mnou vznášelo dlouhé hodiny.

Věř nebo nevěř, to štěstí bylo téměř dokonalé. Možná Ti to přijde divné, ale vzpomeň si, chlapče, že tomu není zas tak dávno, kdy i Tys dokázal žít ze samých citů a vášní. Tenkrát ovšem bývalo nebe hlubší, sníh bělejší a štěstí, když přišlo, dosahovalo vždycky až ke dnu, třeba to bylo jen na chvilku.

Já Ti však dnes píšu hlavně z vypočítavosti. Už se nemůžu dočkat, až si to celé při tom psaní ještě jednou prožiju…

 

Je to tady: přesvědčím se, že mám ochranný oblek na všechny knoflíky dopnutý, přetáhnu kapuci přes lesnickou ušanku a pod bradou ji uvážu. Nohavice spustím přes plstěné holeně gumáků, aby se dovnitř nesypal sníh. Vyjmu z auta lehkou obloukovou svěrku pro měření výčetního průměru stojících kmenů, položím ji na střechu a zamknu vůz. V kapse nahmatám čerstvě nabroušený črták a tužku. Z brašny vylovím tuhou podložku a připnu na ni dvěma kancelářskými sponkami svěrkovací manuál.

Rozhlédnu se.

Jeden z mých nejlepších porostů. Ohromné sloupy zralých kmenů majestátně ční nad mlazinu.

Konečně i na tebe dojde.

Na tvářích pocítím znovu ten známý spokojený výraz, který se na nich před podobnou akcí vždycky usadí.

Potom se vrátím k manuálu. Nadepíšu číselné označení porostu a pod to svůj záměr: „Zralostní výběr + skupinové domýcení v nejstarších částech podrostu.“

Napíšu to a zatrnu napětím jako nedočkavý ohař před zalehnutou zvěří. Nemůžu se dočkat vyznačení prvního stromu.

Tužku zastrčím pod manuál tak, aby byla lehce k vytažení, ze střechy auta vezmu svěrku s výrazným označením čtyřcentimetrových tloušťkových tříd po celé zakřivené délce, a než ji přiložím k prvnímu kmeni, několikrát se pro uklidnění zhluboka nadechnu.

Skupiny nejnižších smrčků u cesty jen taktak vykukují ze sněhu, ale o kousek dál se zvedají vyspělejší útvary mlaziny, jež v nejvyšších místech dosahují mnoha metrů výšky. Celá mlazina leží pod sněhem. Pohlédnu na hodinky. Je devět.

Proderu se do mlází – a­ už to odsypává: 54, škrtnutí črtáku, tečka v manuálu, 46, škrtnout, tečka. A vida! Šedesát dva! Ty jsi mi pěkný macek, máš snad pět kubíků. Škrtnutí, tečka v příslušné kolonce, jen málokdy používané. 58, škrt, tečka… A ty? Kolikpak ty měříš? Třicet osm? Tys ještě nedorostl, pár let si musíš počkat. Hlasitě se zasměju tomu, jak relativní veličina může být za různých situací stromová tloušťka, a­ jdu vyznačit ten tlustší smrk za ním.

Rád bych věděl, jestli to dneska zvládnu. Možná jsem si vzal velké sousto.

Ještě že mrzne! Být ten sníh mokrý, pěkně navlhnu.

Za hodinu to vypadalo jinak. Sníh ležel na houštinách sypký a suchý, ale ze mě sálalo teplo tím namáhavým pohybem, jak jsem se ke každému vybranému stromu s obtížemi prodíral, tím rozhrnováním větví, tím, jak vypuklá čepel črtáku těžko pronikala do zmrzlé kůry. A tak ten sníh, co jsem setřásal, na mně tál a ochranný oblek zvolna promokal. Ale mráz štípal a roztavený sníh ve tkanivu zmrzal. V jedenáct hodin jsem chrastil při každém kroku ledovým krunýřem. V poledne jsem měl mokro v botách.

Nic mi však nemohlo pokazit náladu. Štěstí, které jsem prožíval, bylo tak silné, že cokoli, co se mnou bylo, cokoli, co se odehrávalo ve mně nebo mimo mě, bylo v těch hodinách štěstí podřízeno tomu vše ovládajícímu citu. Manuál se zaplňoval v těch nejvyšších, až neuvěřitelných tloušťkových třídách. Hmotu jsem se neodvažoval odhadovat, jen jsem se v duchu stále držel při zemi a těšil se, až vezmu do ruky hmotové tabulky. To bývá nejkrásnější chvíle takového dne. Ani po sebevětší únavě bych nedokázal odložit ji na zítra.

 Mé štěstí však nepramenilo jen z rozměrů těch stromů. Pramenilo především z toho, že jsem sám přispěl celým svým způsobem hospodaření k tomu, abych se dnes mohl oddávat této orgii. Z vědomí, že jsem se k těmto smrkům musel nějak dopracovat. Člověk až přestává věřit, že je to možné, že si je do těch rozměrů sám dopěstoval, že na zvýšení jejich růstu mohl mít před časem vliv. Připadají mu teď příliš úctyhodné, příliš živelné, příliš povýšené nad lidské snažení. Jsou jako sama příroda, ryzí a nezlomná.

Pokaždé, když jsem se houštinou prodral k dalšímu z těch obrů, cítil jsem trysk svého tepu a málem mě přemáhala závrať. Mluvil jsem na ty stromy, snad abych se přesvědčil, že bdím, že jsem skutečně doma, ve svém lese. Mluvil jsem s nimi jako s lidmi. Všechno jsem jim rád přiznal. Jste to nejlepší, co ve svém lese mám. Teď na vás přišla řada. Každý z vás představuje žeň, ze které vzejde už jen užitek. Zisk. Přínos. Nic, co by znamenalo starost, práci, nejistotu. Máme vás jisté. Jen si vás odtud vezmeme. Nic víc. Vy nám teď už jenom zaplatíte za všechno, co bylo.

Je to úžasný pocit, kamaráde. Sáhnout si na každý strom, rozhodovat o něm v té vzácné chvíli, kdy stojím u něho, kdy stojím mezi svalnatými uzly jeho kořenových náběhů jako v náručí svého pohanského boha a jsem takhle malinký, kdy rozmýšlím kam by měl padnout, aby to podrost nejméně bolelo, a když to nejde, tak ho zatím nechám stát nevyznačený nebo, když už musí být opravdu vytěžen, vyznačím ještě ten ve směru jeho zamýšleného pádu. Rozhoduji o něm v této jediné svaté chvíli a je to, jako bych vykonával obřad, jako bych obětoval Bohu, dobrému Bohu, spravedlivému a neústupnému… A vím, že teď lesu znovu vtiskuji podobu, jakou chci já, jeho hospodář. Jen zde, pod tím zralým stromem si můžu být jistý, že mám pravdu, že jsem se neunáhlil, když jsem o něm rozhodl. Jenom když jdu a sáhnu si na něj. O to se hospodář nesmí ochudit, kolikrát za život se takových okamžiků dočká? Teprve teď vidím, že je to strom zralý k těžbě. A vím, že mi do té zralosti vyspěl proto, že jsem mu kdysi dal příležitost, že jsem respektoval přírodní zákony, že jsem ho po uvolnění koruny vykácením sousedního stromu nechával tolik roků přirůstat a teď má kolem dvou, tří kubických metrů… A takových zde mám stovky a jejich místo už obsazují tahle mláďata… A vím ještě mnohem víc… Také se mi rouhavě zdá, že bych teď pod těmi stromy bez rozmýšlení přijal smrt a pokládal bych ji za rozumnou tečku za životem…

NE!!! Na jakou hloupost to myslíš?! Umírá se jen jednou, je to jen okamžik. Za co takový okamžik stojí? Na něm už není nic zajímavého. A vůbec není důležitý. Důležité je žít. Právě pod těmi stromy.

Teď už jenom nezušlechťuji jako při průběrném vyznačování těžby po všechny ty roky předtím. Poprvé zde ze zušlechtěného sklízím.

Necítím únavu, ani hlad, ani žízeň, pracuji a jsem šťastný. To štěstí ze mě sálá současně s přebytečným teplem. Cítím ho na tvářích.

Skončil jsem ve dvě hodiny. Měl jsem za sebou pět hodin zatím neuvědomělé únavy, zato velmi uvědomělého štěstí.

Vrátil jsem se do kanceláře, vzal tabulky a ze zmáčeného manuálu počítal kubíky, co jsem vyznačil. Napočítal jsem hodně přes devět set. Domníval jsem se, že došlo k hrubé chybě a celé jsem to přepočetl ještě jednou. Ne, nezmýlil jsem se. Skoro tisíc.

Nový nápor štěstí. Mám ho dnes k neunesení. Jinde by tolik dřeva představovalo holoseč dva, tři hektary velikou. Tady nic. Vůbec nic. Žádné zalesňování. Všude, kde jsem odebral strom, čekají už desítky náhradníků, hotový mladý les, různě vysoký podrost, který po těžbě bude dál vyspívat a nakonec pak nebude v nové a nejdelší etapě života vyžadovat nic než pilu, nic než zušlechťovat, jako ta generace před ním.

Opřen lokty o stůl, s bradou v dlaních, dívám se na zasněženou zahradu. Nevidím ji. Prožívám znovu a znovu ten úžas při měření některých obrů. Prožívám veliké vítězství. Všechny lesnické prohry, které jsem kdy zakusil, jsou jen stín.

Potom začne padat soumrak.

Zachvěju se chladem. Sáhnu si na rameno a nahmatám promočenou látku. To mě probere. V té chvíli se ohlásí také hlad.

Teprve teď vstanu, abych se pro dnešek se svým štěstím rozloučil. Ale stejně vím, že z toho štěstí, jenom z něho, budu živ po řadu dní, takovou v něm cítím sílu.

 

Jen to jsem Ti, kamaráde, potřeboval dneska říct, abych si to své štěstí aspoň vzdáleně připomněl. Doufám, že i Ty z něj teď něco máš.

                                                                                                     

                                                                             Srdečně Tě zdravím. J.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.05.2019 08:10:23revírník

Rozumíš. Díky, kytičko.

15.05.2019 07:44:34Silene

Kontinuita.

Nádherné, Jardo. A tvůj dopis si tu může čtenář přivlastnit, stává se příjemcem. Skvělá forma v obou ohledech.

10.05.2019 06:32:12revírník

Tobě, Jano Vesuvanko, se zpožděním pěkné pozdravení a dík.

10.05.2019 06:30:37revírník

A já lituji, že jsem tě uvedl v omyl. Ale jen trochu (obojí: jak "uvedl", tak "lituji"). A díky.

08.05.2019 12:35:56Entropia

V úvodu se mi při popisu prožívaného štěstí vybavilo: "Pocahontas... ten strom mě pozdravil!" Než mi došlo, že "starozákonně slavnostní" bude trochu o něčem jiném...   Sorry za to pokrytectví, samozřejmě, že mám dřevěný nábytek...

07.05.2019 15:06:36revírník

Takové zhodnocení, Lakrove, musí člověka potěšit, i kdyby měl hroší kůži. A tak ti za ně, za tip i za výběr velice děkuji.

07.05.2019 14:28:46Lakrov
redaktor prózy

Hned ze začátku si uvědomuji, že něco podobného už na Písmáku dlouho nebylo  (taky mi dochází, kdo je autorem). Úvodní stránka toho "dopisu" je kouzelná,  mimo jiné proto, že z ní není zřejmé, "o čem" ten dopis vlastně dál bude.  A dál je pak z toho cítit láska a respekt k přírodě (lesu),  a ač to po celou dobu působí poněkud smutně pod tíhou vědomí,  že se jedná o rozhodování o "životě a smrti",  ke konci se vrací optimismus v podobě nového sílícího porostu.  Hezky je to napsané a není to jen o stromech, napadá mě po dočtení.  Tip a Výběr.  

05.05.2019 06:53:49revírník

Jano, Karle, díky za pochopení.

04.05.2019 21:33:21K3
redaktor prózy

Máš pravdu, Jardo. Užitkový les. U nás loni pokáceli ohromné duby na nejvyšším místě. To byla okrasa. Pak jsem se pohádal s kamarádem, když nadával na lesníky, protože já jsem se jich zastal. co bys chtěl, vdyď je to užitkový les. Tady jsou jinak vzorné lesy. Ale ty duby jsem litoval taky:).

Hezky jsi to napsal.

04.05.2019 20:48:15vesuvanka

Krásně a sugestivně napsané. TIP


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.