Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Ješitnost

Výběr: Lakrov
06. 05. 2019
8
18
873
Autor
Edvin1

Jmenovala se Lalka. To je polsky panenka.

O polední přestávce jsem si vyšel do parčíku za podnikem. V jedné chvíli mě něco chytlo za rukáv.

“Co to?” lekl jsem se. Kdysi jsem si takhle, o hřebík v plotě, roztrhl nový kabát.  

“To jsem já,” řekla Lucka.

“To mi musíš škubat moje vzácný sako?”

“Vzácný? Tohle sako máš takových nejmíň…, no, co tě znám.”

“Podle tebe je to jako hadr, jo?” Pohladil jsem si rukáv: “Pravá anglická vlna, dědictví po strýčkovi. Vlastnoručně jsem tyhle rukávy prodloužil, knoflíky přešil - strejda byl malej a tlustej.”

Lucka se do mě zavěsila. Vykročili jsme po cestičce mezi keři. Begónie už kvetly, růžová, bílá a sytě červená. Vypadalo to moc hezky. Lucka se ke mně pootočila, jako by se potřebovala ujistit, že dávám pozor.

“Zdeňku, minulej tejden jsem byla doma.”  

“Tak to snad bejváš každej den, ne?”

“Ach, přestaň, víš, že jezdím za našima do Beskyd.”

“Užívala sis sluníčka?”

“Jela jsem tam kvůli dědovi. Je celej špatnej. A babička je taky jako věchýtek.”

“Stará se o ně někdo?”

“Měli jsme jednu ženskou, ta ale pila, a ta druhá, co se po ní přihlásila, kradla, třeba i dědovi z talíře. Když už rodina nevěděla kudy kam, jako anděl z nebe se u nás zjevila jedna sousedka, paní Jarmilka jí tam říkají. Sama starší, ale zdravá a silná. Už je to rok, co se o dědu stará.

“Takže je všecko v pohodě.”

“Fajn ženská, i mluvit se s ní dá - pokaždý, když přijíždím domů, spolu posedíme a poklábosíme.”

“Počítám, že to bejvá hlavně o mužskejch.”

“Tak já ti něco povím,” řekla Lucka a ukázala na mě prstem, “jejím životem se propletlo mužskejch nepočítaně, a všichni na levačku. Jen o jednom mi vyprávěla samý hezký věci, teda skoro, a jen u toho jednoho si zapamatovala, kdy má narozeniny. Přitom narozeniny svýho vlastního muže si prý plete s těma od syna.”

“Jakýpak má k tomu asi důvod?” řekl jsem. Bylo mi to jedno.

“Nechceš vědět, jak se ten mládenec jmenoval?”

“A měl bych?”

“Řekla bych, že ano.”

“No, jak teda?”

“Zdeněk, jako ty.”

“No jo, no, zajímavý. Hodně vzácný jméno je to, že,” řekl jsem. A pak to do mne vjelo jako nůž do másla:

“Jarmila? Z Beskyd? Kde že stojí ta vaše chata?”

“V Horní Lomné.”

“Ach,” vydechl jsem.

Teď jsem při chůzi mlčel já. Lucka mě poočku pozorovala. Já se díval jinam.

“Cos jí na to řekla?” řekl jsem.

“Že svět je malej, samozřejmě. Teda že tě znám. Docela ráda jsem se k tobě přiznala. Ona z tebe totiž udělala hotovýho hrdinu!”

“A dál?”  

“Tak abys věděl, já jí napovídala, že jsi fajn, že každýmu rád pomůžeš, a tak...” Šli jsme dál a oba jsme mlčeli. A pak, aniž by se na mne podívala, řekla:

“Taky jsem jí pověděla, že se mi líbíš, a že kdybys byl o dvacet let mladší…”

“Ach, Lucko, ty zase lžeš jako když tiskne,” povzdechl jsem.

“Ale chtěl bys, aby to byla pravda, a neříkej, že ne. Trošku jsem si zalhala, no. Víš, ona ta paní Jarmila strašně ráda romantický příběhy. Když jsem jí o tobě vyprávěla, chytla mě za ruku a tak ji stiskla, že se mi z toho udělaly mžitky před očima. A nakonec mi pošeptala, že ani po těch třiceti letech zapomenout nemůže. Tak si to představ!”

“Nevymýšlíš si zase?”

“Přesně tohle řekla, přísahám!”

“No dobře. A nevíš, proč si to, když mě prej tak milovala, nechala pro sebe?”

“To bylo první, na co jsem se jí zeptala.”

“A?”

“Chtěla ti to říct, ale než se k tomu rozhoupala, musela se slepákem na operaci. Když se z nemocnice vrátila domů, tys už prý chodil s jinou. Docela jednoduchý, viď?”

Kráčeli jsme po cestičce a oba jsme mlčeli.

 

“Vlastně se jí ani nedivím,” řekl jsem po chvíli.

“Jak to myslíš?”

“Víš, Lucko, když se v patnácti do někoho zakoukáš, tak na něj do nejdelší smrti nezapomeneš.”

“Tak já nezapomněla žádnýho.”

“Ty sis vzala hned toho prvního, tak se nevytahuj. Samas mi to řekla. Lucko, podle toho prvního měříš ty, co možná ještě přijdou. Srovnáváš je. Ten první polibek. Jaký byl? Tolik si určitě pamatuješ. A pak ten druhý. První dotyk. A taky třeba vůni vlasů.”

“Víš, že vy byste se docela k sobě hodili, ty s tou Jarmilkou?”

“Proč myslíš?”

“Taky romantik - vůně vlasů, první polibek… Hotová paní Jarmilka. Víš co, řekni mi o té své první. Jaká byla? Teda: Jaká byla vůně jejích vlasů?”

“Luckó!" protáhl jsem výstražně, "- to byla docela fajn holka.”

“Byla hezká?”

“Říkal jsem jí Lalka. To je polsky panenka.”

“Takže Polka? A hezká jako panenka?”

“No.”

“A jak to s váma dopadlo?”

“Nijak. Utek jsem. Ona mě sice brala vážně, protože nejspíš netušila, kolik mi je - já už tehdá, v patnácti, vypadal dospěle, ale byl jsem jenom velký dítě. Že ji mám rád, jsem si uvědomil, až když jsem dospěl. To už byla vdaná a porodila syna.”

“Řekls jí to někdy?”

“Co jako?”

“Že ji máš rád, přece.”

“Jaký by to mělo smysl?”

“Ty to fakt nevíš? Tebe to netěší, že tě měla ráda?”

“To teda jo."

"Tak vidíš."

"Víš, já to tak nějak tušil, já jí to chtěl říct, už kvůli tomu klukovi, co ji dostal.”

“A pročs to neudělal?”

“Protože zemřela.”

“Jen tak? Prostě zemřela?”

“Akutní leukémie. Najednou byla pryč.”

“Tak to mě fakt mrzí.”

“Když jsem doma ve Slezsku, koupím dvě kytky, jednu na hrob našim, jednu na její. Pak tam na lavičce sedím, koukám na její podobiznu na pomníčku, a ...”

Lucka se zatvářila slavnostně, ale já řekl: “...a představuju si, jak si ten její vdovec pokaždý láme hlavu, když tam ty moje kvítka najde.”

 

“Ty, Zdeňku!" řekla Lucka a pustila moji paži.

“Copak?” řekl jsem.

“Víš, že ses zrovna ušklíb?”

“Já? To v žádným případě.”

“Ale jo, viděla jsem to moc dobře.”

Přestávka končila. Stáli jsme před vchodem do hlavní budovy.

“Vy chlapi jste stejně všichni všiváci!” vzdychla Lucka a vešla dovnitř.

Vešel jsem za ní. Za dveřmi si už šel každý po svém.


 

 

18 názorů

Janina6
19. 06. 2019
Dát tip

Svěží textík. Myslím, že velkou zásluhu na tom má zvolená forma dialogu, čtenáře to pěkně vtáhne do děje a nezačne nudit. „Ušklíbnutí“ tam sice určitě je, ale je otázka, jestli si vypravěč spíš něco nenamlouvá, jestli si skutečnost trochu nepřibarvuje podle toho, čemu by rád věřil, i to se nám často stává… cítila jsem něco jako soucit.


Luzz
18. 06. 2019
Dát tip

je to takový milý vyprávění...  četla jsem docela ráda, ale není to úplně typ textů, ke kterým bych se vracela.


Edvin1
07. 06. 2019
Dát tip

No, pokud to ještě jde, tak samozřejmě. Pokud by Tě něco takového napadlo v budoucnosti (o čemž pochybuji - :-D), dělej, co uznáš za vhodné. Jo, a díky za tu čest.

 


Edvine, mohla bych nominovat Ješitnost do soutěže PM??


Lakrov
10. 05. 2019
Dát tip

Asi mám význam slova ješita posunutý do jiné polohy; snad víc do přítomnosti, neboť s tím, že nás jednou spolkne minulost se teprve pomalu seznamuji. Tvě zdůvodnění je přesné a pomohlo mi rozšířit obzor. Díky :-)

A v duchu (tedy teď už ne v duchu) se ptám: Jak to všechno víš...?


Edvin1
09. 05. 2019
Dát tip

Lakrov: Tož, není to ješita, když si osobuje právo na cizí ženu, byť dávno zemřelou? Není to ješita, když se ušklíbne nad pomyšlením, jakou bolest způsobuje dosud milujícímu a žárlícímu vdovci? Jak jej tím ponižuje? Máš-li slovo, jež by charakterizovalo jeho povahu lépe, napiš mi. Rád to změním. 

Díky za návštěvu i poznámku. :-)

 


Lakrov
09. 05. 2019
Dát tip

Hezké vzpomínání. Dobře se čte a je uvěřitelné. Jen volba názvu mě překvapuje;  spatřuji pod tím slovem dojem jistou negativní vlastnost,  a tu v textu neshledávám. Snad jen ta představa vdovce...  Tip.  


Edvin1
09. 05. 2019
Dát tip

zzlatý: Přesně tak! Díky za návštěvu! 


zzlatý
08. 05. 2019
Dát tip

Život je někdy zbytečně složitý... a někdy by stačilo tak málo...


Edvin1
08. 05. 2019
Dát tip

Alešu, Zdeněk se neovládl a dal průchod své ješitnosti. Bavilo jej pomyšlení, že vdovec se domýšlí, kdo Lalce ty květiny na hrob nosí - totiž bývalý, dosud truchlící milenec.  


ješitnost je v tomto případě trochu zlomyslná...mezi dobrými přáteli stačí velmi jemné náznaky.

 celý ten příběh má příjemnou poetiku, když se čte i mezi řádky


Edvin1
07. 05. 2019
Dát tip

Diano, vlastně jsi mi připomenula epizodu padesát let starou. Právě o tom, co zmiňuješ. Díky, udělám z ní text. Ale nečti ho, bude neskutečně drsný - jako ona skutečná epizoda. 

 

Gora: Tak je to. A ještě co píše Aleš. Člověka potěší, když se mu podaří předat myšlenku, aniž by to bylo jako na lopatě. :-)


Edvin1
07. 05. 2019
Dát tip

Ahoj, Alešu, jsi první, kdo mi dal znát, že tenhle detail postřehl. Kdybych měl určit, kde je pointa tohoto textu, váhal bych. Ale nejspíš v tom ušklíbnutí. Proto Ješitnost. :-)


rád tě tu zas vidím, děde Ede...a to ušklíbnutí úplně chápu...


Diana
07. 05. 2019
Dát tip

Je to tak, přiznat své city je považováno za slabost. Málokdo má tu odvahu....*


Gora
07. 05. 2019
Dát tip

Já to četla pozorně, Edvine:-) - inu - 

“Vy chlapi jste stejně všichni všiváci!” vzdychla Lucka


Edvin1
07. 05. 2019
Dát tip

Gora: Díky za návštěvu a přízeň. Povídka má ovšem i hlubší rozměr -  Viz nadpis a závěr textu, začínající slovy "Když jsem ve Slezsku..."


Gora
06. 05. 2019
Dát tip

Romantika -  o tom, jak je ten svět malý. Pěkné čtení.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru