Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

On-line

+1 neviditelných
Horymírka 53
datum / id07.05.2019 / 496066Vytisknout |
autorrevírník
kategoriePróza na pokračování
témaRodinné
zobrazeno53x
počet tipů7
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Horymírka 53

 

Naše nerovná láska trvala dost dlouho na to, aby se nevyskytly rozpory, nedorozumění, vzdory a trpkosti.

Čas od času Bobu postihla špatná nálada, přecházela až do deprese. Potom prožívala děsivé stavy. Na ně jsem neznal lék, ale po marných pokusech ji utěšit jsem do nich sám upadal. Byl jsem jejím zrcadlem, v takových situacích tedy utěšitelem nanic. Proto každé to zlé období muselo nakonec odeznít samo. A odešlo, stejně jako začátek, náhle a bez uchopitelné příčiny. Pak znovu svítilo sluníčko.

Abych zaplašil pozůstatky nehezkého večerního zrcadlení, v němž jsme v chatičce blízko přírodního koupaliště nakonec usnuli, vyzval jsem ji pokusně, sotva se rozbřesklo, ať se jde se mnou vykoupat. Kupodivu, ještě zamračená, výzvu přijala. Sama ovšem ranní koupání vážně nemyslela, věděla však, jak já je myslím, a tak se mnou šla, aby ukázala dobrou vůli.

Zaradoval jsem se: první pokus se podařil, jsme na dobré cestě.

Kráčela orosenou trávou tři kroky přede mnou, v lehkých opánkách naboso a bez úsměvu, šla tím svým houpavým krokem hrdé královny, a já bosý za ní, já – j­ejí zrcadlo, její věrné páže nachystané udělat další krok, znovu ji něčím zaujmout.

Bohatá ranní vláha jí smáčela lem sukně, studeně lnul k nahým lýtkům, ale nedala na sobě znát žádnou nepohodu. Dobrá tedy. Kousek od břehu jsem se z čiré pážecí bujnosti rozběhl, odrazil – břeh tu byl vysoký, místa a času na svinutí i rozvinutí dost – a vytočil salto. Při zajíždění šipkou pod vodu však jsem si nespokojeně všiml, že to ještě není ono, nemám nohy dostatečně napjaté, jak bych měl mít, lýtka zase trochu plácla o hladinu. Musím si dávat větší pozor, pomyslel jsem si, rukama se odrazil ode dna a, stále pod vodou, otočil se ke břehu. Tam jsem tiše vystrčil hlavu pod převisem a sledoval, co udělá.

Došla k vodě, na níž se ještě šířily mé kruhy, rozhlédla se a čekala.

Konečně se usmívá, sláva! Zas to bude dobré.

Jak vteřiny běžely a kruhy se vyhlazovaly do ztracena, zneklidněla. Přiškrceným hlasem, jakoby pro sebe, netrpělivě vydechla: „Tak už vylez prosím, nezlob, ukaž se.“ Pak tiše, nesměle, aby nebudila tábor, zavolala: „Jarku!“

Nic se nikde nehnulo. Sklonila se nad vodu, jako by tak lépe mohla zrakem proniknout do mihotavého neprůhledna, a – poněkud již znepokojena – znova tlumeně volala: „Tak ukaž se, nedělej hlouposti!“ Po pár vteřinách pak bez všech ohledů nahlas: „Vylez, pojď ven! Tak už poslechni!“ A znovu pro sebe tiše: „Já už se o tebe bojím…“

Jak dlouhé šálivé vteřiny naskakovaly, začala propadat panice. Točila se na všechny strany a hledala nějaký pohyb: „Jarku! Miláčku, prosím tě, vylez už!“ A téměř zoufale pak: „Co je s tebou? Ukaž se!“ A­­ jak byla právě obrácená ke mně, spatřil jsem v lesklých očích, že legrace už skončila.

Ne, to ne, tak jsem to nechtěl!

Rychle jsem se vyškrabal na břeh, potichu k ní doběhl a zezadu ji objal: „Moc jsem tě polekal? To jsem nechtěl, odpusť.“

Obrátila se, vysmekla se mi. Byl to mžik, ale ten pohled, co ke mně vyslala, stačil, abych poznal, že jsem přestřelil. Chtěl jsem ji uchopit za ruku. Nedovolila. „Ty…“ sykla, a v té jediné slabice zazněla celá její hrůza posledních vteřin. Breptal jsem jakési omluvy, ale ona se do mě pustila pěstmi a bušila do mě jako do zamčených vrat, a jak jí síly docházely, užuž se zdálo, že sklání hlavu, že mi ji položí na prsa, já ji obejmu, zklidní se… Ale ne. Pohodila hlavou, odstrčila mě a odcházela.

„Nezlob se, Bobi, miláčku, mrzí mě to!“

Nezpomalila, neohlédla se.

Co jen jsem, já poděs, udělal? Tak jsem si to dnešní ráno nepředstavoval.

Tak to ale zůstat nemůže!

Přiskočil jsem a chtěl ji vzít kolem ramen: „Mrzí mě to, moc, odpusť! Zastav se, podívej se na mě. Tak Bobi, miláčku!“

Vyvlékla se a rozhodným krokem šla dál.

„Jsem praštěnej, já vím…“

„Nevíš, nic nevíš... Vůbec nic nevíš!“ odsekla a neohlédla se.

„Ale já to tak nechci. Zastav se. Tak prosím, už se zastav. Podívej se na mě, já ti to vysvětlím.“ Šmajdal jsem po pichlavých kamíncích bosý v mokrých plavkách za ní a neodvažoval se jí už dotknout.

Váhavě zkrátila krok. Zasloužím si, jistě si zasloužím cokoli, na co se teď chystá. Jen ať už je to zase Boba, kterou znám, tato lekce mi stačí, už budu napořád vědět, že s žádnými city, tím spíš s jejími, není dovoleno si zahrávat.

„Vůbec nic nevíš,“ zopakovala a do hlasu se jí vedraly slzy.

„Neplač, miláčku, prosím tě, neplač!“

Zastavila se, pohlédla na mě a naráz to ze sebe vysypala: „Nic nevíš, ty nevíš, jak pořád čekám, jak se bojím!“

„Čeho, čeho se bojíš, řekni.“

„Kdy se sebereš, odejdeš a už se nevrátíš.“

„Ale já…“

„A­ to je ti málo, ty mi teď uděláš tohle! Zkoušíš, co vydržím? Kde se v tobě vzalo tolik surovosti!“

„Nechtěl jsem...“

„Ale já už vím. To bylo znamení. Odejdeš. Teď už to vím.“

„Proč bych měl odcházet? Proč mě odháníš, já nechci,“ bránil jsem se ohnivě, přesvědčen, že mi křivdí.

„Odejdeš,“ řekla zasmušile, „a vůbec ti to nepřijde těžký…“

„Já tě nepoznávám,“ vypravil jsem ze sebe ohromeně.

„Protože…“ pokračovala neslyšíc mě, „protože ten, kdo odchází, ten to má snadný, jednoduše si odejde. Ani si nevšimne, že za sebou nechává střepy, pusto...“

„O čem to mluvíš?! Bobino!“

Tak vážnou, tak příkrou a rozhodnou jsem ji nepoznával. Udivovala mě. Ale ona ještě nedomluvila: „Ten, kdo odchází, prostě jen zpřetrhá pouta a odejde si, šťastný z nabyté svobody. Bolest necítí, žádnou bolest nemá. Tu má ten druhý. A ten si ji prožije do dna.“

Té řeči jsem se doopravdy polekal. Je snad vědma? Opravdu mluví o mně? Proč, proč jenom?

Snad proto, milý chlapče, že na rozdíl od tebe už kus života prožila, něco poznala. Má právo nebýt pořád tou něžnou, krásnou, šťastnou bytostí, co bez ustání září úsměvem, aby tě oblažovala. Má právo být unavená.

A také nešťastná má právo být.

A vidět budoucnost, tak lehce odhadnutelnou.

„Já ale nikdy neodejdu,“ řekl jsem plný rozhořčení.

„Neslibuj. Nikdy nic neslibuj.“

„Já to ale myslím doopravdy!“

„Vím, že to myslíš doopravdy, ale neslibuj, slibovat se nemá, copak ses to ještě nenaučil? Ty nevíš, že sliby jsou už ze samé podstaty falešný, že v každým je už při jeho vyslovení lež? Vždyť nevíš, nemůžeš vědět, co bude! To proto se slibům nedá věřit, všechny sliby hned v zárodku, hned při vyslovení lžou, syčí jako jedovatí hadi.“

Udivovalo mě, proč je tak zaujatá proti všem slibům. Kde se to v ní vzalo? Co zažila? Co tak závažného o ní ještě nevím?

Ach, ty toho, chlapče, nevíš!

„Jak bych to přežil, kdybych tě neměl mít?“

„Přežiješ to snadno,“ řekla cizím hlasem, takovým, až jsem se toho tónu polekal víc než slov.

„Co tě to posedlo?! Bobo!“ vykřikl jsem skoro zoufale.

„Přežiješ to. Odejdeš.“ Těžce polkla a řekla poněkud mírněji: „Protože to tak musí být.“ Pak se znovu vzchopila: „A já to nakonec taky přežiju.“

V naprosté bezmoci jsem od ní odstoupil a vybuchl:

„Proč jsi tak zlá?!“

Tu v ní náhle všechno to vzpurné a obranné napětí povolilo.

„Jsem protivná, viď že jsem protivná? Neposlouchej mě!“

Vrhla se mi kolem krku a naléhavě zažadonila: „Měj mě rád, musíš mě mít rád, prosím, prosím… prosím.“ Poslední slovíčko už bylo jen zaštkání.

Objímal jsem ji, tiskl v náručí a intenzívně si uvědomoval ztepilost jejího těla. Jako bych je už neměl mít, jako by mi unikalo a já ten únik stůj co stůj chtěl zastavit a stejně věděl, že se to nepodaří, a tak jsem si to její nádherné tělo chtěl aspoň zapamatovat. Ovíjel jsem je pažemi silně jako nikdy. Ten otisk, ten rozměr doposud plné náruče jsem si chtěl uchovat, navždycky si jej uložit do paměti. Tak zoufale jsem svou jedinou lásku svíral v objetí, nahlodán již a nejistý, protože ona měla zatím vždycky pravdu.

„Mám tě rád,“ šeptal jsem, „mám tě rád… rád… rád…“ opakoval jsem znova a znova a říkal to tak dlouho, jak dlouho si to přála slyšet. „Milá, sladká, nejdražší. Celý můj dosavadní život se skládal ze dvou životů: bez tebe a s tebou. A ten s tebou byl jedno veliké štěstí. To že by mělo skončit? Ne, to nedopustím!“ A ona se zklidnila a tiše naslouchala a nemohla se těch slov nabažit, stejně jako tenkrát, když jsem pro ni napsal první a podle ní nejkrásnější báseň. A věděl jsem, že celou duší touží, aby mohla těm šálivým slovíčkům uvěřit. A toužila tak, že jim nakonec uvěřila, jako jsem jim věřil já.

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

10.05.2019 06:48:58revírník

I tobě, Karle, pěkně děkuju za příznivé vyjádření.

10.05.2019 06:48:31revírník

Gabinko, je mi ctí a velkým potěšením, že to tak i po čase znovu cítíš. Co by mně mohlo udělat radost víc?

08.05.2019 09:30:33K3
redaktor prózy

Dobře si, Jardo, popsal takové to, trochu odlišné, vzájemné vnímání muže a ženy. Krásně napsané.

08.05.2019 08:30:09gabi tá istá

nenachádzam slová, a tak celkom školácky odpisujem od Zeledy Tvé texty, kromě úžasné osobní výpovědi, mají zvláštní poetiku. Jsi mistr slova a těžko se mi hledá ta odpovídající reakce.Tento díl je obzvláště silný. 

08.05.2019 07:39:50revírník

Děkuji ti, Jano.

07.05.2019 22:24:59vesuvanka

Krásně napsaná výpověď, u Bobo je to nečekaný zvrat. TIP

07.05.2019 16:07:25revírník

Děkuju, to mi stačí.

07.05.2019 15:44:04Kočkodan
Můj komentář tvoří hlavně pomyslná muří noha, kterou dělám u Honzy.
07.05.2019 14:01:03revírník

Honzo, těší mě, děkuju ti, jsem rád, že se mi podařilo zaujmout i tebe.

07.05.2019 14:00:42revírník

Ali, jsem moc rád, že tě to oslovilo.


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.