Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+5 neviditelných
ZRCADLO NESPLNĚNÝCH PŘÁNÍ 2
datum / id10.05.2019 / 496149Vytisknout |
autorzeleda
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieretro - šedesátá léta
zobrazeno82x
počet tipů5
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Přeci jen vložím  další části svého příběhu, nejen prolog. Rád bych měl nějakou odezvu, byť by byla i negativní.



Jen připomínám pro orientaci, že Karlova seniorská současnost je v kurzivě a jeho studentský čas v normálním typu.



Omlouvám špatnou úpravu textu. S místním editorem se nedá moc dělat. 

ZRCADLO NESPLNĚNÝCH PŘÁNÍ 2

„A kam to vlastně jdeme?“ ptá se Vláďa.

„No, přeci do života,“ odpovídá Karel…

Naše životy řídí náhoda, četl Karel, záhy po maturitě, v  jedné, rádoby moudré knize. Celá jeho bytost, osobnost čerstvého maturanta, vlastnícího ten veledůležitý dokument s  úředním razítkem, potvrzující úspěšné završení gymnaziálního studia, se proti tomuto moudru tehdy vzepřela. Cítil se přitom jako méněcenný, když si představil, že by s  ním nějaká taková náhoda, nebo osud, mohly manipulovat. Nic není náhoda, musel si přiznat i poté, co si den, co den, po dlouhé dva roky místo naplánované univerzity, oblékal zamaštěné montérky ve vysočanské Pragovce. Fakt, že ho do drsného prostředí pražské fabriky přivedla jeho hloupost poté, co pokazil přijímačky na filosofii, ho mrzel ještě hodně dlouho.

Všechno špatné je ale pro něco dobré, musel si nakonec říct, když v pondělí devátého září nastupoval na pražském Hlavním nádraží do plzeňského rychlíku. Do vlaku vstoupil nejen s  objemným kufrem a dvouletou dělnickou zkušeností, ale také se vkladní knížkou, na které byl uložen velmi slušný obnos. Do Plzně však míří hlavně s náležitým sebevědomím člověka, plnícího si jeden ze svých životních cílů. S  velkým očekáváním se posadil do kupé proti mladíkovi asi stejného věku, jako on. Nemohl jinam. Bylo to jediné kupé, kde bylo ještě místo. Chvíli se oba chlapci na sebe mlčky dívali. Karel měl sto chutí tomu naproti, s velkou radostí a také s  velkým sebevědomím říct, hele, že nevíš, kam vlastně jedu? A on by řekl -  ne, to nevím a Karel by mu potom mohl říct, no přeci do Plzně, na vejšku. Jedu studovat. To vědomí budoucího studenta plzeňské fakulty ho po dvou letech těžké práce v  rámárně vysočanské Pragovky povznášelo ve vlastních očích. Ale neřekl nic. Mlčel. Jen v něm až doutnala chuť říkat to všem lidem na potkání. Tady byl však jen jeden mladík, sedící naproti němu u okna. A pak jedna stará paní s malou, zvědavou holčičkou, která se neustále babičky na něco ptala. Čím déle se ale Karel díval na tvář mladíka před sebou, tím větší měl dojem, že ho už někde viděl. Nakonec mu to nedalo a zeptal se ho:

„Nebyl jste náhodou v  březnu na pohovoru na plzeňský peďák?“

„Jo, to jsem byl. Nedávno mi přišlo, že jsem přijatej a že se mám dneska dostavit, ani vlastně nevím kam. A vy, tedy ty, tam jdeš taky? Budeme si radši tykat ne?“

„To víš, že jo,“ vysypal ze sebe radostně Karel a natáhl k chlapci ruku.

„Já jsem Karel Červenka. Z Nelahozevsi.“

„Vláďa Chovanec. Pražák. Prosím tě a kde je ta Nelahozeves?“

„Kousek od Kralup. Copak vy jste se neučili o Dvořákovi? Bydlíme v jeho rodném domě. A v Kralupech jsem maturoval. Ale to už je docela dlouho.“

„Copak ty jsi nematuroval letos?“ zarazil se Vláďa.

„Už před dvěma lety. Měl jsem ještě jedenáctiletku. Posledním rokem. Po nás už jela dvanáctka. Tu si měl zřejmě už ty. A protože jsem se nedostal na filosofii, šel jsem na dva roky makat do Pragovky ve Vysočanech.“

„Takže ty jsi maturoval už před dvěma lety? A to nemáš strach? Přeci jen člověk za dva roky hodně zapomene.“

„No, strach,“ usmál se Karel. „snažil jsem se něco si zopáknout přes prázdniny. Ale přiznám se, že trochu z  toho strach mám. Uvidíme.“

 „To jsem rád, že jsme se takhle potkali,“ řekl a plácl radostně Vláďu po rameni. Už do toho nového života vstoupil oběma nohama. Chtěl ještě dodat něco o náhodě, která je svedla dohromady, ale Vláďa ho předešel. Jakoby četl jeho myšlenky.

„Je to ale náhoda, co, že jsme se takhle sešli? Plnej vlak a my se sejdeme náhodou v  jednom kupé. To je teda.“ řekl se smíchem místo něj a Karel si v  tu chvíli, ani nevěděl proč, uvědomil, že mu ona zvláštní náhoda přihrála do jeho životní cesty spřízněnou duši. Přítele. Už se necítil na té cestě do života tak sám.

„Na jakou jdeš aprobaci?“ zeptal se ho.

„Matika a dílny. A co ty?“

„Já mám češtinu a děják,“ odpověděl Karel.

„Ale snad budeme mít i něco společnýho, ne?“

„Jo, to určitě. To poznáme zítra.“

Když toho dne Karel spolu s Vláďou poprvé vystoupili na plzeňském nádraží, zaplavil je oba až neuvěřitelný pocit svobody, entuziazmu a nové životní naděje.

Vyšli před nádraží, Karel se otočil k Vláďovi, rozpřáhl ruce směrem k městu a stručně prohlásil:

„Tak kamaráde, a jdeme.“

„A kam myslíš?“ ozval se Vláďa.

„To máš jedno. Jdeme. Do života.“

* * *

  „Asi bychom se měli na ten vstup do života něčeho napít, ne?“ zadržel Karel Vláďu před budovou Měšťanské Besedy.

  „To je pravda. Už mám ruce od toho kufru vytahané jak opičák. Odpočineme si na chvíli.“ 

„Alespoň ochutnáme plzeňský pivo. Já jsem dvanáctku neměl, ani nepamatuju.“

„Já tedy žádnej velkej pivař nejsem,“ přiznal se Vláďa, „ale rád si dám taky.“

Co vystoupili z  vlaku, měli oba zvláštní, těžko popsatelný pocit něčeho, skoro až povznášejícího. Aniž tušili, co jim následující plzeňské týdny a měsíce přinesou, šli jim oba vstříc s  nadějí a netrpělivou nedočkavostí svého věku. Cítili tu neopakovatelnou šanci zmocnit se života a nehledět přitom na překážky, které by jim mohl přitom klást do cesty.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           Když Karel vstupoval do restaurace, veškeré obavy a nejasná očekávání, která ho provázela ještě počátkem cesty vlakem, byla najednou pryč. Byl šťastný, že do nového života nepřichází sám.  Když potkal ve vlaku Vláďu, mířícího, stejně jako on, na plzeňská studia, zcela se upnul na toto nové přátelství. S  přítelem vedle sebe cítil až neočekávanou jistotu. Jistotu, že všechno zvládne. Potřeboval stále nějakou spřízněnou duši. Přátelství bylo pro něj životní potřebou, stejně jako vzduch, který dýchal.

Podíval se na Vláďu, který vedle něj táhl svůj těžký kufr a najednou ho ovládl pocit, jako by ho znal již dlouhá léta.

Velký sál restaurace byl skoro plný. Karel se rozhlédl kolem.

„Hele, támhle v rohu je ještě místo.“

U dlouhého stolu seděl mladík s dvěma dívkami.

 „Máte tu volno?“ zeptal se Vláďa.

„To víš, že jo,“ přešel mladík do tykání. „Jen se posaďte.“

Když se Karel s Vláďou usadili, pokračoval:

„Kam se to stěhujete s tou bagáží?“

„Na kolej, do Malesic, ale abych pravdu řekl, vůbec to tu neznáme, musíme se dostat někam k autobusu.“

„Takže první rok, co? Tak na to je třeba se napít.“

„Franto, prosím tě, ještě dvě dvanáctky, jo?“ oslovil familiárně mladého číšníka, který šel okolo. Když ten přinesl pivo, mladík k nim přes stůl natáhl ruku.

„Já jsem Jarda. A tohle jsou moje děvčata.“ Jarda obě dívky majetnicky objal kolem ramenou.    

„Tohle je Eva a tahle se jmenuje Marie, ale všichni jí říkáme Mája. To abychom jim pomohli v první orientaci ve městě, ne, holky?“

Když se Karel zdravil s Marií, zadíval se pozorně do její bledé, trochu pihovaté tváře. Možná proto podržel její drobnou ruku ve své o trochu déle, než bývá při pozdravu obvyklé. Ten dotyk její teplé ruky v  něm vyvolal neobyčejně příjemný pocit. Aniž si to uvědomil, stiskl jí ruku trochu víc.

„Au,“ zasmála se Mája. „Máš moc síly.“

„Promiň, Májo, nechtěl jsem, ale ještě nedávno jsem makal jako dělňas ve fabrice,“ omlouval se. „Tam byla síla potřeba.“

„Mája. Moc pěkné jméno,“ pokračoval a znovu se na ni zadíval tak, že uhnula pohledem.

„Mně se Mája líbí taky,“ zasmál se Jarda. „Vyrůstali jsme spolu od dětství. A naše Mánička je momentálně nezadaná.“

Vedle sedící Mája ho bouchla pěstí do ramene.

„Proč to musíš každýmu hned vykecat. Jsi jak špatnej dohazovač. Já se o sebe umím postarat sama.“

„Ale, Májo, tak se nezlob. Jsme přece kámoši, ne?“

Dívčina tvář Karla zaujala. Každou chvíli se na ni musel dívat a když se jejich oči náhodou střetly, oba rychle uhnuli pohledem. Velké, černé oči výrazně dominovaly její trochu podlouhlé, pobledlé tváři. A černé zvlněné vlasy vlály vzduchem při každém pohybu její hlavy.

„Odkud vlastně jste?“ zeptal se Jarda.

„Já jsem Pražák,“ ozval se Vláďa.

„No a já jsem kousek od Kralup. Z Nelahozevsi. Míříme oba na peďák,“ předešel Karel další otázce.

„Takže z vás budou učitelé, co?“

„To se zatím ještě neví,“ zasmál se Vláďa. „Nejdřív to musíme dodělat. Takže na zdraví.“ A zdvihl půllitr.

„Ať máte štěstí,“ řekla do té doby mlčící Eva.

„Dovedeme vás až k autobusu do Malesic. Ten jezdí přibližně každou hodinu, nic nezmeškáte,“ řekl Jarda, když se Karel asi po hodině chystal zaplatit. „Alespoň poznáte kus města, ne?“

Od Besedy na náměstí to nebylo daleko. Před Karlem a Vláďou se najednou otevřel monumentální prostor náměstí Republiky. Najednou se s věže chrámu ozval zvon.

„Bartoloměj,“ řekl pouze Jarda a ukázal na vysoký kostel uprostřed náměstí. A hned dodal. „To zvoní Prokop. Zůstal jako jedinej původní. Ostatní padly v obou válkách na zbraně. Ale pojďte, něco vám ukážu.“

Schody na věž byly otevřené. Když konečně vylezli nahoru na ochoz, Karlovi se až zatočila hlava a pocítil slabost v nohou. Neměl rád výšky.

„Prosím tě, jak je ta věž vysoká,“ zeptal se Jardy.

„Něco přes sto metrů. Je nejvyšší v Čechách. A ochoz má šedesát metrů. A taky tři sta schodů. Sám jsem je počítal. Před týdnem odsud skočil kluk dolů. Kvůli holce.“

„Ježíši, to je blbec. Kvůli holce! Ale výška je to pěkná. Stejně, jako naše Petřínská rozhledna. I s  tím počtem schodů,“ ozval se Vláďa.

Obcházeli ochoz dokola a Jarda jim představoval město. Tak tady teď budeme žít, pomyslel si pro sebe Karel. Jak asi dlouho? Dva, tři roky, nebo celé ty čtyři roky, které bychom měli teoreticky před sebou mít? Dlouho na to ale nemyslel. Místo panoramatického pohledu na město si spíše hleděl Máji. Když se jejich oči opět náhodou střetly, dívka už pohledem neuhnula. Karlovi to dodalo až nečekané odvahy. Přistoupil k ní, lehce se dotkl jejího ramene a hlavou pokynul na druhou stranu ochozu. Vláďa, se v  podvědomém reflexu hnul a chtěl se vydat za nimi. Jarda ho ale přidržel za ruku.

„Nech je chvíli být.“

„A jo, máš pravdu. Snad se nám Karel nezamiloval?“

„Proč ne? Mája je fajn holka. Znám ji od malička. Byl bych nerad, kdyby jí někdo chtěl jenom vodit za nos. Ale Karel vypadá docela sympaticky. Necháme je chvíli být,“ opakoval.

Karel překonal svou nesmělost a na druhé straně ochozu dívku oslovil.

„Rád bych tě ještě viděl, Májo. Bylo by to možné? A chtěl bych taky trochu poznat město, kde bych měl snad příští čtyři roky žít. Tedy, když všechno dobře dopadne. Ale chybí mi průvodce.” Až se podivil vlastní odvaze.

Mája se na něj podívala. „Proč ne? Řeknu Jardovi a můžeme si zajít na Lochotín, nebo třeba večer do Krymu.“ Nahnula se přes kamenné zábradlí ochozu.

„Krym je támhle dole na náměstí, podívej se! Tam se chodí tancovat. Já strašně ráda tancuju. Ty ne?“

Karel se i přes svou permanentní závrať přinutil podívat se z té úděsné výšky dolů na náměstí.

„Promiň, ale nemám rád výšky. Pokud nepolezeme na věže, rád půjdu s tebou kamkoli. I tancovat. A Jarda půjde taky?“

Mája zřejmě nepochopila smysl jeho otázky.

„Proč by nešel? Vždyť půjde i Vláďa, ne?  Ráda poznávám nové lidi. Je pak větší legrace.“

Karel cítil, že jeho první plzeňský den je až neuvěřitelně příznivý. Cítil dnešek jako své malé osobní vítězství.

Podíval se na dívku, usmál se a dotkl se jejího ramene.

„Díky, Májo.“

Když sešli dolů, vzali si z pokladny své kufry, které tam měli uschované a vydali se směrem ke kasárnám pětatřicátníků. 

„Karel s Vláďou by se s  námi chtěli ještě sejít.  Karel chce trochu poznat město. Navrhla jsem Lochotín, nebo Krym. Co tomu říkáš, Jardo? Půjdeme s  nimi?“ obrátila se Mája na přítele s  tázavým pohledem. Karel jí byl už od prvního pohledu sympatický.

„Mě je to jedno, Májo. Třeba obojí.  Když to chceš ty.  Dám Karlovi svůj telefon. A domluvíme se pak na termínu. Jak budou mít čas.“

„To je fajn, teď vám asi neřeknu kdy, musíme se nejdřív ubytovat a zjistit jak je to se školou. Pak uvidíme,“ zazářil Karel a v duchu začal věřit ve svou novou, šťastnou hvězdu.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

13.05.2019 12:08:21zeleda

Hanko, velký dík za připomínky. Autor bývá obvykle špatným hodnotitelem svého díla. A to jsem to už několikrát opravoval. Chyby jsem opravil. Co se týče přístavků, je to věc názoru. Cítil jsem to tak, jak jsem i napsal. Jsem moc rád za tvou návštěvu.

13.05.2019 11:28:58Silene

Jene, ahoj, 

zatím útržkovitě pročítám, a tak není vjem komplexní, natož přesný. Zasílám aspoň drobnost ke korektuře.

„Já jsem Pražák“ ozval se Vláďa. (schází int. čárka v přímé řeči)

Diskutovaný problém "nadměrnosti" interpunkčních čárek musím odsouhlasit, řekla bych, že se často uchyluješ k volným přístavkům i tam, kde je logičtějším výkladem obsahu přístavek těsný. (Jevilo se mi zejména v první části, a to i přes zohlednění určité "autorské licence".)

Nápad se dvěma časovými rovinami, tj. jakousi paralelní existenci dvou Karlů, kvituji jako dobrý.

Dialogy působí živě, jsou příjemné, v této části má příběh určitě adekvátní spád. 

V první části jsem váhala nad způsobem, jakým jsi podvakráte užil "jakoby", zda skutečně šlo o onen přirovnávací efekt, anebo jsi odsekl věty podmiňovací, zkus se prosím podívat, bylo to v letu.

13.05.2019 10:33:46revírník

Honzo, jsme rádi, že budeš pokračovat.

12.05.2019 14:59:33zeleda

Jardo, moc rád tě vidím u tohoto svého textu. Musím se přiznat, že jsi mne inspiroval svou odvahou vložit sem, na Písmáka, kus svého života. Můj studentský román byl napsán dávno před tím, než jsem se na Písmáka přihlásil. A tak jsem to zkusil, jako ty. Dlouhé texty zde zrovna nefrčí, ty jsi se svým krásně poetickým textem světlá výjimka. Můj příběh je autobiografický jen zčásti a snažil jsem se, aby to nebyla jen nostalgická vzpomínka, ale i postupný vývoj myšlení, zejména Karla, který je ústřední postavou.

Můj problém je ovšem ten, že se příliš soustřeďuji na obsah a formu a utíkají mi drobnosti, jako čárky a opakující se výrazy. Proto jsem byl rád, že do příběhu vstoupila Gora a upozornila mě na některé chyby. Stejně, tak, jako ty. Po pečlivé korektuře jsem to opravil. Nejsem však srozuměn s Gorou, co se týče jejího hodnocení obsahu a formy první části. Zvolil jsem tuto formu a držím se jí až do samotného závěru. A nic na tom nehodlám měnit. 

Obě vložené části vyměním za opravený text  a v dalších částech se už budu snažit se zmíněných chyb vyvarovat. Ale přesto vám budu všem vděčný za každé další upozornění. 

Jardo, ještě jednou díky za návštěvu a povzbuzující slova. 

12.05.2019 12:05:30revírník

S radostí vítám, Honzo, že ses rozhodl toto své napůl autobiografické dílo sem vkládat ještě před knižním vydáním. Jak sám píšeš, ono je dobře si vyzkoušet, jakou získá odezvu, a tady je to možné prakticky okamžitě. To je výhoda literárních serverů.

Rozhodnutí psát román ve dvou rovinách (starý - mladý) se mi zdá velmi dobré.

Musím říct, že tvá úvodní kapitola nás se ženou (četl jsem jí nahlas) velmi zaujala a líbila se nám. Snad proto, že už jsme vzhledem ke svému věku trochu nostalgičtější nebo co. Pro mě je to parádní čtení. Také tato druhá kapitola nás silně zaujala. Líbí se nám, obsahem i stylem, a jsme zvědaví na pokračování. Což je pro čtenáře a může být i pro autora dobré znamení. Zatím nemůžu říct, která z těch dvou nití vyprávění bude pro mě (ať mluvím jen za sebe) přitažlivější. Snad až si přečtu víc. Doufám, že nám k tomu poskytneš dost příležitosti.

Jestli dovolíš, souhlasím s Gorou, abys ve větách šetřil čárkami.

Tady jsem postřehl nadměrné opakování slov ve větě:

Cítili tu neopakovatelnou šanci zmocnit se života a nehledět přitom na překážky a nástrahy, které by jim mohl přitom klást do cesty.

A ve větě:

A její černé zvlněné vlasy vlály vzduchem při každém pohybu její hlavy.

Tip.

11.05.2019 18:00:44zeleda

Goro, něco jsem opravil, ale je nutné si uvědomit, že i v úvodech jednotlivých kapitol, které se odehrávají v současnosti, se prolínají dvě časové roviny. Tzn, že někdy použiji přítomný, někdy minulý čas. S čárkami máš pravdu, budu muset celý text znovu projet. Textově už to měnit nebudu. Příběh má nějakou formu a té se držím. Nemusí se třeba líbit, ale píši, jak to cítím. 

Pokud budeš pročítat některé pasáže z mých cestopisů na mých webových stránkách, najdeš tak takových chyb více. příliš jsem se tehdy soustředil na obsahovou stránku a nevyhnul jsem se tak některým chybám. 

11.05.2019 17:19:12zeleda

Goro, díky za postřehy. Tohle je přesně to, co potřebuji. Jen chci upozornit, že všechny mé knihy byly napsány dlouho před tím, než jsem se na Písmáku registroval, letos se věnuji už jen korekturám, obálkám a grafické úpravě. 

Zde jsem se registroval zejména proto, abych měl na některé své práce odezvu. 

Jardovy texty jsou úžasné, citlivé a poetické. Obdivuji ho. Ale inspirovala mne především jeho odvaha, vkládat sem po částech kus svého života. Nikoli pochopitelně obsah, ani forma jeho knihy. Každý jsme zcela jiný. V žádném případě nehodlám nikoho napodobovat. 

11.05.2019 16:48:21Gora
redaktor poezie a prózy

První díl mi připadal napsaný těžkopádněji než tenhle druhý.Určitě by se dal dost krátit, aby se neopakovaly podobné věty a myšlenky.Dnes již nepříliš užívaný jazyk tomu nepomáhá, také třeba v jediném odstavci měníš časy - z minulého na přítomný. Což se moc dobře nečte. Hned v první části jsem si všimla několika chybně umístěných čárek, např. /zde by nemusela být žádná/

 A jeho, sotva dvacetiletá tvář se usmívala.

Slovo Lochotín je tam také víckrát, i lochotínské aleje...

Druhý díl mi asi i díky přímé řeči připadá o dost lepší, vesuvance dávám za pravdu v hodnověrném  líčení studentských pocitů. Jestli dokážeš psát "lehčeji" než v první části, tvé vyprávění si čtenáře jistě najde.

Tento odstavec má v prvních třech větách slovo - nastoupit:

Všechno špatné je ale...

V komentářích jsi zmínil knihu revírníka, která tě inspiruje ve psaní. K tomu jen podotknu, že Jarda má zcela mimořádný cit psát zcela obyčejně o situacích, které mu život přinesl, a že v té jednoduchosti je podle mne síla a krása.

Osobně se mi hodně líbily tvé cestopisy, ale ráda občas nahlédnu, jak si vedeš :-) Za tento díl dávám tip.

 

10.05.2019 22:44:08vesuvanka

Honzo, příběh jsem si znovu přečetla a vžila jsem se do Tvých pocitů radosti i očekávání. Zaujalo mě Tvé  setkání s Vláďou ve vlaku. Výstižné je  "Jdeme.  Do života". Živé rozhovory vtáhnou čtenáře do atmosféry. Pěkné posezení v Měšťanské besedě,  a poté na náměstí Republiky a na věž Bartoloměje... a seznámení s Májou. Těším se, jak bude příběh pokračovat dál.

Ve věži jsem také byla, schody jsem tehdy nepočítala. Byl krásný pohled na Plzeň i rozhled do okolí, trochu byla vidět i Šumava. 

10.05.2019 21:53:22vesuvanka

Honzo, napiš  nicky svých oblíbených autorů do úzkého modře orámovaného obdélníčku, který je zde vlevo dole a odešli. 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.