Skálův osud

Padaly kapky. Jedna za druhou. Měnily se v proudy vody. A tímto dopuštěním procházel zcela promočený muž. Levá ruka mu visela bezvládně podél těla. V pravé svíral vrhací sekeru. Oblečen byl v tmavý šat, který byl místy potrhaný. Přes rameno mu viselo na pásu pouzdro s mečem. Neveselé byly jeho myšlenky. Leon je mrtev. Kaspera zajali. Fox je mrtev. A já žiju. Mám Leonův meč. Kasperovu sekeru mám taky. Můj luk mi zlomili. Ruku mám taky zlomenou. Bolí to pekelně. Alespoň, že mám ten svitek od Foxe. Ten musím doručit. Prostě musím.

Po chvilce, kdy déšť postupně ustával a vysvitlo slunce, došel unavený a zraněný muž na okraj lesa. „Co teď? V lese budou minimálně vlci ne-li něco horšího…“ Pak vytáhl dýku, odřízl kousek větvě a za pomoci šátku si dal ruku do dlahy. Pak se zhluboka nadechl. Nasál čerstvý vzduch, který byl násoben vůní lesa po dešti. Vešel do jemného oparu. Procházel lesem a naslouchal všem zvukům. „Už vím Leone, proč jsi měl tak rád les. Takhle nějak si představuju Kánovo sídlo,“ promluvil nahlas. Zastavil se. Slyšel trylkování ptáků a kolem uší mu vanul vánek, který mu skrze listy stromů šeptal: „Elfem te lothor mana barbenden.“ Nerozuměl tomu. Ale tušil, že ho to láká někam. „Kam mám jít?“ zvolal bezradně. „Foxi, ty bys určitě věděl …“ Pak ho něco napadlo. Jako že se Skála menuju, tak tomu musim přijít na kloub. Číst umim, tak si přečtu to poslání a pak se uvidí. Ze záňadří vyňal ohmataný svitek, zlomil pečeť a začetl se.

„Skálo, až to budeš číst, nebudeme všichni spolu, protože někteří budou mrtvi a někteří jinde než jsi ty. Musíš najít Ethelinu studnu, která se nachází v tomto lese. Je to nesmírně důležité. Díky studni můžeš konečně prolomit prokletí, které nás vázalo všechny pospolu. Jen ti to vysvětlím. My, co jsme zemřeli, tě budeme pronásledovat, jako morti a ten z nás, který byl zajat, bude v čele armády, která chce tu studnu zničit a spolu s ní i svobodné království Hermaros. Skálo, prosím tě, vytrvej ať dostojíš cti svého jména. S pozdravem L + K + F“

Skála pak už jen nevěřícně zíral, jak svitek vzplál a rychle se proměnil v popel, který mu z kolenou rozfoukal vánek. Skála – neslavný člen prokleté družiny. Každému z nich jednou zachránil život svým lukostřeleckým umem. Byl to štíhlý, šlachovitý, bronzově opálený muž s ostrými rysy v pohledné tváři. Teď seděl se zkoprnělým výrazem u paty staletého dubu. Najednou mu do klína spadl list. Obyčejný dubový list. Na to, že je léto, by listy padat neměly, pomyslel si Skála, když si listu všiml. Vzal ho do dlaně a foukl do něj. „Lístečku veď mé kroky – Kána trech ma kur a vethem,“ zašeptal starodávnou motlitbu a šel za lístkem, který se lehounce vznášel pár stop nad zemí. Když se smrákalo, stál Skála na mýtině. Lístek ležel uprostřed. Šel tedy k němu. V tu chvíli se mýtina roztrhla a z trhliny vystoupily dvě postavy. Jedna vysoká a mátožná. Druhá ji podpírala a sama byla průzračná. Po chvilce Skála rozpoznal rysy svých dvou přátel, kteří byli zabiti při bitce s mágem Lexem. Ten vysoký byl Leon a ten průzračný Fox. „Buď zdráv Skálo.“ Skála stál nehybně a neodpovídal. MORTI, plulo mu hlavou. Vytasil Leonův meč. Ten modře zářil. Také proč ne – ten dokázal vycítit všechny morti a byl vykován v posvátném plameni Ethelina ohně. Leon tvrdil, že meč mu dal jeho otec a tomu jeho děd. Leon se odtrhnul od Foxe. „S…s…k…á…l…l…o, odložžžž ten mmmmeč a ppppojď …“ Nedořekl, protože Skála mu jedním švihnutím uťal hlavu. V očích se mu leskly slzy. „Promiň Leone…“  Leon se už nehýbal. Posléze se rozpadlo jeho tělo na prach a Skála jen zahlédl letící průzračnou postavu, která směřovala k nebi. „Emar te kutah Leon.“ Ozval se hlas ve Skálově mysli. Fox se přiblížil a ostražitě sledoval nevidoucíma očima Skálu. Skála po něm švihl mečem. Fox zmizel a objevil se o tři sáhy vedle. Musím udeřit nalevo, blesklo mu hlavou. Přikročil tedy k stojícímu Foxovi a udeřil mečem vedle něho. Viděl, jak meč proniká Foxovým tělem a půlí ho. Pak zase Skála zahlédl průzračnou postavu, která letěla k nebi. Foxovo tělo se také rozpadlo. „Emar te kutah Fox,“ ozval se ten hlas znovu. „Promiň Foxi.“

Pak Skála padl na zem a usnul spánkem spravedlivých. Ve snu se mu zdálo, že se k němu sklání vysoký pohledný muž, vedle něhož stála velmi krásná žena a ti mu ovázali ránu na ruce. Muž pak dechl na ruku a ta zesílila, jak v ní kosti srostly. „Ještě tě čeká mnohé…“ Řekl ten muž a žena se usmála. Pohladila ho po tváři. „Sleduj ten list…“ A pak oba zmizeli.

Skála se probudil. „Krásný sen,“ povzdychl si a pohlédl na svou levou ruku. Ta byla ovázaná a bolest byla také pryč. „To byli Kána a Ethel…“ vydechl nevěřícně. Potom si všiml, že lístek se vznáší jakoby netrpělivě kousek nad zemí. Sebral ze země meč, do druhé ruky si vzal sekeru a šel za lístkem, který se šinul po mýtině dál. Po dvou klidných dnech, kdy vdechoval léčivou vůni a věnoval se všem lesním tajům a bytostem, došel k lesní studánce. Lístek ulpěl na hladině. Skála dostal žízeň. Nabral do dlaní průzračnou vodu a zhluboka se napil. Voda měla zvláštní chuť. Najednou viděl jak elfové staví stromové domy a žijí v nich. Pak viděl jak se předkové hobitů provrtali z nor na povrch a setkali se s elfy.  A nakonec spatřil několik v kůžích oděných lidí, jak se nedůvěřivě dívají na elfy. Pak se mu to všechno smotalo a on stál nad studánkou. „Buď zdráv Skálo,“ ozval se známý hlas za jeho zády. Skála se otočil. Za ním stál muž, který se už jen v obličeji podobal Kasperovi. Za Kasperem stáli ozbrojenci. Černé zbroje se nebezpečně blyštěly na slunci, které prosvítalo mezi stromy. Skála viděl jen ten jeho obličej. Pak uviděl všechny hrůzy, které Kasper prožil, když ho Lex mučil. „Kaspere..“ Kasper se hrůzně zasmál a vrhnul obrovskou dvoubřitou sekeru. Ta se zarazila do Skály a odhodila ho nazpět do studánky. Voda se zabarvila krví. V tu chvíli ptáci přestali zpívat a vítr vát. Slunce pohaslo. „Kaspere, veď má vojska.“ Ozval se mocný hlas. Kasper se křečovitě usmál. „Khazim ghat kar ma gulog.“ Vojáci se obrátili a pomalu odcházeli. Kasper pak odtrhl fiólu s bezbarvou tekutinou a hodil ji do studánky. Ze studánky se vynořila ruka a chytila fiólu v letu. Postupně se ze studánky vynořil Skála. Kasper se pomalu otočil. Skála v ruce držel Kasperovu sekeru. Napřáhl se a mrštil ji po něm. „Ethel si to přeje Kaspere, je mi líto.“ Sekera se Kasperovi zabořila se smrtící přesností do čela. Nestvůrné Kasperovo tělo se zhroutilo k zemi. Tam se roztrhlo a ven vylétla průsvitná postava, která mířila k nebi. Skála stál nehybně. „Vojáci,“ zařval a jeho hlas se najednou znásobil silou lesa. „Stůjte, zbavte se okovů proradného Lexe a běžte do svých domovů.“ Vojáci v černých zbrojích se zastavili. Domů, běželo jim ve všech řečech. Domů. Skála sledoval, jak všichni odhazují zbroje a zbraně. Pak viděl jak se všichni rozprchli. Osaměl. Ptáci zase zpívali, les voněl, vál lehký větřík a slunce hřálo. Skála stál u Etheliny studny. V ruce držel Leonův meč a Kasperovu sekeru. Měl na sobě potrhaný černý šat. Začínaly padat kapky deště.

Káne, můžu se tě na něco zeptat? Ptej se Ethel. Co bude teď Skála dělat? Půjde Lexovi po krku. Dobrá, ale kdy? Až přijde správný čas. Teď se bude učit moudrosti od elfů. Aha.