Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
Extrakce zrnitosti
datum / id13.05.2019 / 496212Vytisknout |
autorAbelquin
kategorieMiniatury prozaické
témaFilosofické
zobrazeno38x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Nestojím o Lakrovovu kritiku, vždycky píše, že neví proč je to napsané. To mě nezajímá. Myslím, že to není moc zábavné, ale dnes právě jsem ztratil i schopnost tohle poznat - jestli je můj text zábavný. Možná je spíš poučný. Mějte se fajn.

Extrakce zrnitosti

Je to už osm let, co jsem tady. Pořád se snažím, a nikam to nevede. Jako dvorný blázen se procházím světem plným dvorních dam. Jejich lůna, jejich mlaskání a laskání, jejich zívání, jejich rty na patřičných místech, moc tomu nedám. Místo toho pracuju na něčem, co tu po mně zůstane. Není to hloupé? Je to hloupé. Dnes večer jdu do kavárny a zítra se uvidím s přítelkyní kámoše Stalina. Říká se mu tak už od základky. Nemá to cenu, myslím si, když vidím její upnuté boky v něčem, co kdysi připomínalo sukni, teď už to však změnilo tvar a lze to prohlásit za sukni bez dalších výhrad. Vidím její ňadra skrz blůzku, mám-li být upřímný, je to Stalinovo vítězství, že se scházím s jeho ženou a ona mě obluzuje a já ji nikdy, ale opravdu nikdy nešukám, jakožto ani nikoho jiného, v našem universu sucha a konce světa.

Dýchám na tři doby. První doba je ta minulá, druhá přítomná, ale ta nejdůležitější je ta třetí, málokoho překvapí jaká. Ano, nemohu vystát teď, ale jsem optimista. To je ta nejhorší kombinace. Nemůžeš-li vystát přítomnost, je potřeba ji měnit, ne se upínat k budoucnosti, kterou nezměníš. Ani minulost. Měnit přítomnost je kumšt, který je vlastní jen velkým mužům a krásným vše polykajícím ženám. Přítomnost je zaklíčená jako živé maso želvy v jejím krunýři, měnit přítomnost je to jediné, co funguje, a přece většina lidí mění budoucnost, jako by to šlo. Maurice Merleau-Ponty a jiní filosofové francouzského střihu říkali, že musíme žít v aktuální přítomnosti, v blízké jakoby budoucnosti, velmi blízké současnosti, tam to měnit, skoro v současnosti, ale ne tak zcela. Ti byli už blízko, říkám si já, který dovedu měnit přítomnost. Není v tom ani setina zpoždění, v tom intervalu mezi rozhodnutím měnit a jeho provedením.

Otvírám si porno a drtivě si nadávám, pak ho zavírám a beru do ruky telefon, mačkám ho, ale nemohu najít číslo na milenku. Je mi to jedno. Je to tím, že si nevěřím? Ano, je to tím. Budu si tedy věřit, že mohu teď něco změnit, poté, co jsem roky zkoušel něco změnit, ale byl mylně a milostně orientován na budoucnost. Vedle v pokoji spí má žena, kterou miluji. O dvacet pokojů vedle spí jiná žena, kterou bych milovat mohl. A uprostřed toho všeho spím já, kterého milovat musím. Je to zlé, ale je to boží zákon. A ten já ctím, velectěné publikum, ještě víc než tebe. Ještě víc než tvé rozmary, ještě víc než tvé strachy, prostě dokonale.

Teď se ze mě stává gama samec, jen tou touhou měnit se zrovna na místě, jen tím, jsem se posunul téměř o dvacet písmen alfabety dopředu. Sahám si pro to, co je tu, ale ještě lžu, ještě pochybuju, ještě se nehýbu, ale už vím, že umřít mi nebylo dáno do té doby, než se tohle naučím. Člověk, který mění přítomnost, může skonat jen náhlým úrazem, prasknutím žíly nebo jinou skopičinou, pravá smrt vleže mu není dostupná. Vždy by dokázal vstát, ale to už zabíhám ke zbytečným podrobnostem.

To jsem se tu nějak rozohnil, říkám Stalinově přítelkyni a ona mě honí do lázní, kde se mám naučit dýchat. Je to fakt dobrá kámoška. Jenže, dobře, uznávám, nedýchám, ale to se naučím za tři hodiny pilného tréninku dýchání, a to jednou provždy, nemusím se kvůli tomu mrdat do lázní. A tak. Pijeme, jako jsme vždycky pili, když jsme se scházeli, je dobře, že se jí neptám na ty lascivní věci, které mě o tomhle páru vždycky zajímali, dokážu se natotata přizpůsobit okolnostem a sáhnout jí na břicho, když mi říká, že je možná v tom a tu ruku tam nechat, ona mi pokládá ruku na paži, a i když vím, že to bude problém, teď to problém není. To je ten rozdíl mezi teď a potom, říkám jí a beru ji za krk, a ona mi nerozumí, nikdo mi nerozumí, stěžuju si mamince, ale chcípnout to ani nedovede, říkají o mně příbuzní, kteří se už třesou nad hrobem - a ještě neviděli mou korunu, mou svatozář, mou slávu a mou chloubu. Jdeme nějakou zatracenou ulicí a já se ubírám k domovu a ona také, nedokázali jsme to a mně je k pláči smutno, především nad sebou, protože já jsem to utnul, když jsem vypadl nejen z teď, ale i z Pontyho aktuálního teď, začal jsem uvažovat o potom, a to bylo hloupé, to mě sundalo ruku z jejího břicha a vyrvalo to mé prsty z jejího lůna, ještě, než tam přistály, ještě, než se tam přisály, říkám si Stalin by mě zabil, ale přitom vím, že není smrti pro bohabojného Ahasvera.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

14.05.2019 02:02:44Abelquin

Atkij: Dík za pročtení... :-)

13.05.2019 19:44:03atkij
redaktor poezie
Úvod sis, dle mě, mohl odpustit, vlastně i prolog. Ale některé potřeby mají občas nutkavý charakter.
Odstavce s časoprostorovou smyčkou mě zaujaly, jen sexuální podtex jsem si trochu čtenâřsky rozmělnila.

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.