Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
ZRCADLO NESPLNĚNÝCH PŘÁNÍ 3
datum / id13.05.2019 / 496225Vytisknout |
autorzeleda
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieretro román
zobrazeno94x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Třetí díl příběhu. Devatenáctiletý Karel se zabydluje v Plzni. 



Jen malá poznámka. Dialogy jsou  většinou v hovorové řeči. Spisovná řeč by vypadala příliš násilně. 



A znovu musím omluvit úpravu textu. Ve wordu to vypadá úplně jinak.

ZRCADLO NESPLNĚNÝCH PŘÁNÍ 3

„Vašek Chasník. Praha.“

„Vláďa Chovanec, taky Praha.“

„Honza Selingr, Aš.“

„Konečně taky někdo z  venkova,“ zahlaholil Karel. „Karel Červenka. Já jsem z Nelahozevsi u Kralup.“

„Jakejpak venkov, náhodou Aš je přeci velký město,“ ohradil se Honza Selinger.

„To já přeci taky vím, promiň, myslel jsem tím jenom někoho mimo Prahu,“ omlouval se Karel.

„Petr Zavadil. Kolín. Vítejte v Zámečku.“ ozval se poslední.

„Tedy vevnitř to na zámek zrovna nevypadá. Spíš na starej ošumělej hotel,“ komentoval interiér budovy Vláďa.

„Co bys ještě nechtěl, pozlacený postele a ještě bílou paní k tomu, ne?“ zasmál se Vašek.

„Dvěstěletou babu do postele těžko. Radši něco mladšího.“

„To si musíš počkat na holky ze školy. Těch tam bude určitě fůra.“

„Takže je nás pět. A postelí je šest. Na takhle malej pokoj je nás až dost. Nevíte, jestli někdo ještě přijde?“

„Neobsazená asi nezůstane. Nějak to tady musíme zvládnout. Hlavně s  učením. Pokud máme tedy stejnou aprobaci. Kdo máte vlastně co?“

Vláďa začal. „Matika a dílny.“

„Já s Vaškem taky,“ přidal se Honza Selingr.

„Takže zatím čtyřikrát. Čtyři do mariáše,“ zasmál se Petr.

„To bude s váma sranda. Já mám češtinu a dějepis,“ řekl Karel.

Před dveřmi se najednou ozval nějaký hluk a nadávky. Všichni vyběhli ven. Ze země se právě sbíral menší podsaditý kluk a sprostě přitom nadával.

„Pitomej kufr. Vláčím se s  ním jak soumar a tady před dveřma musím přes něj spadnout na hubu. Tak já vás tedy všechny zdravím.“

„No, pánové, tak to je ten šestej.  Ántré jak v divadle.  A jsme komplet.“

Karel namířil na kluka prstem a zeptal se.

„Jakou máš aprobaci?“

„No, přeci matiku a zeměpis. Ale abych se taky představil. Čáslav, Pavel Procházka.“

„No, nazdar,“ ozval se Honza Selingr. „Jeden pokoj a tři aprobace. Potěš nás pánbůh. To nás čekají pěkný věci.“

 

* * *

Karel byl rád, že první dny na fakultě byly zaměřené výhradně na opakování gymnaziální látky. Přeci jen byl proti čerstvým maturantům znevýhodněn dvěma lety, strávenými v Pragovce. Tady, na fakultě, si možná až trochu pozdě uvědomil, že zvyknout si na zcela jiný denní režim a na úplně jiný systém výuky, než poznal na gymnáziu, bude pro něj docela těžké. Měl relativní svobodu. Nikdo ho nehonil, nikdo nehlídal. A Karel této svobody docela rád a často zneužíval. Ani na přednášky by nemusel chodit, kdyby nechtěl. Chyběl mu tu bdělý dohled matky, která na něj, když byl ještě doma, vždycky platila. A tak rád využíval všech výhod, které mu nové prostředí přineslo.

 Od svého příjezdu do Plzně často vzpomínal na setkání s  partou tří mladých Plzeňáků v  Besedě. Byl by skoro hřích, takovou náhodu nevyužít, říkal si první dny v malesické koleji. A před očima se mu vždy vybavila drobná tvář černovlasé Máji. Po pár dnech to už nevydržel a zavolal svému novému plzeňskému příteli.

„Kdo vlastně volá, je špatně slyšet?“ ujišťoval se Jarda.

„Tady je Karel. Seděli jsme s Vláďou, s tebou, Májou a Evou v pondělí v Besedě. Dohodli jsme se přeci, že zavolám.“

„A jo, už vím. Čekal jsem, že zavoláš dřív. Mája se už na vás dva ptala. Tak co je?“ 

„Bylo by možný se někde sejít?“

„To by neměl být problém. Co zítra v sobotu. Pokud tedy nejedeš domů.“

„Já domů nejedu. Až příští týden. Mně se sobota hodí. Ale Vláďa domů jede. Takže bych přišel sám.“

„To nevadí. Můžeme jít do Krymu, co ty na to?“

„To je fajn. Kde je Krym, to už vím. Mája mi ho ukázala z věže. Takže se můžeme sejít před vchodem. Ale v kolik?“

„Zavolej mi ještě zítra odpoledne, já se zatím dohodnu s Májou a řeknu ti, jo?“

                                                                                                                                                                             

* * *

Od sobotního rána Karel nemyslel na nic jiného než na nadcházející setkání s  Májou. Když před sedmou hodinou přecházel netrpělivě před Krymem, byl trochu nervózní. Žádnou velkou zkušeností s děvčaty se do té doby chlubit nemohl. Malé žňové dobrodružství před dvěma lety s  krásnou čtrnáctiletou dívenkou od nich ze vsi bylo spíše příjemným dětským škádlením. O něco později, na třebíčských nezvalovských oslavách, poznal velmi milá dvojčátka, která si byla neobyčejně podobná. Problém byl v tom, že se občas děvčata prohodila a tak nikdy nevěděl, se kterou z  nich právě randí. Nemohlo to dopadnout jinak než rozchodem s  oběma. Nijak toho ale tehdy nelitoval. Všechny jeho myšlenky ovládala již Plzeň a jeho studia. Čím víc se blížil jeho odjezd, tím víc se mu začala hnusit i jeho špinavá práce vrtaře v Pragovce. Zvlášť noční směny, které od samého počátku těžko snášel. Zářijový odjezd do Plzně bral proto jako vysvobození.

Teď ale stojí před novou velkou výzvou. Prokop na věži svatého Bartoloměje právě odbil sedmou. Všechny jeho myšlenky se točí jen kolem očekávaného setkání s  Májou a jejími přáteli. Nevnímá nic jiného. Nervózně přechází před Krymem a představuje si Májinu tvář.

V té chvíli čekání si, ani sám nevěděl proč, vzpomněl ještě na svoji krátkodobou známost s Milenou z kralupských tanečních. A na jejich poslední předvánoční schůzku večer u Vltavy. Míla a Mája. Ty dvě tak rozdílné tváře mu najednou začaly v  představách splývat dohromady. Jako by Milena jak mávnutím kouzelného proutku ztrácela postupně svou identitu a v Karlově podvědomí se měnila na rozesmátou černovlasou Máju.

Na chvíli ho sevřel strach, jestli si Jarda neudělal na jeho účet legraci. Ale skutečně jen na malou chvíli. Když krátce po sedmé znovu projížděl pohledem velkou plochu náměstí, uviděl najednou, jak se za potemnělou masou katedrály vynořili tři chodci. Jardovu vysokou postavu poznal na dálku. Když se všichni přiblížili ke Krymu, všechny obavy z  Karla nejednou spadly. Za chvíli se již vítal s Evou i Májou.

 „Už jsem tomu ani nevěřil, že vás zase uvidím,“ řekl šťastně, když se pozdravili.

„Slíbil jsem to přece. Já sliby plním,“ skoro se urazil Jarda.

„Tak promiň, ale jste vůbec první, koho jsem tady v Plzni poznal. A tak jsem měl přeci jen trochu obavu. Už je to tak, že začnu asi věřit na náhody. Hlavně na ty šťastný náhody. Co jsem tady, v Plzni, tak si na ně nemůžu stěžovat. Nejdřív jsem poznal Vláďu, se kterým si ohromně rozumím a hned nato vás tři. Co si přát víc. Snad ještě to, abych tohle město díky vám alespoň trochu poznal. Když mám tady pár let žít.“

„Začínáš tedy správně,“ zasmála se Eva. „Od hospod.“

„Jdeme dovnitř ne, tam si můžeme povídat v klidu a u vínka,“ pobídl všechny Jarda.

Nevelká místnost, uprostřed taneční parket, na malém pódiu ladí čtyři muzikanti své nástroje a v malém výklenku v rohu prázdný stůl. Karel si pozorně prohlédl spoře osvětlený, zakouřený interiér a zalíbil se mu na první pohled. Jarda pozoroval jeho zkoumavé pohledy.

„Tak co říkáš? Líbí se ti to tady?“

„No, aby ne. Moc pěkný. A co muzika?“

„Hrají úplně všechno, dechovku, ploužáky, charleston, uvidíš. Půjdeme do toho rohu, ne?“

„Tak pánové a dámy, copak si u nás dáte dobrého? Přeji vám příjemný večer.“ Postarší číšník s  profesionálním úsměvem ve tváři přišel, sotva se posadili, a s mírnou úklonou jim podal desky s nabídkou jídla a pití.

„Mohu vám doporučit specialitu našeho kuchaře, srbské žebírko na rožni s hranolky.“

„Já určitě jíst nebudu. Nevím jak vy. Já bych si dal jen víno. Tedy bílé.“ A Karel se otočil na číšníka.

 „Já bych si dal Zlatý hrozen, ten je moc dobrý. My taky asi jíst nebudeme, že jo holky.“ ozval se Jarda.

„Jasně, jako posledně Jardo,“ ozvala se konečně i Mája, která do té doby mlčela.

„Tak tedy Zlatý hrozen, ano?“ ujišťoval se ještě číšník, než odešel k vedlejšímu stolu.

„Co dělá škola?“ otočila se na Karla vedle sedící Mája.

„Je to docela fofr. Já jsem si na učení za dva roky ve fabrice úplně odvykl. To Vláďa je na tom daleko líp. Ten maturoval letos. Blbneme s učením na koleji ale zatím všichni. Je to přeci jen po těch prázdninách záhul. A tak si od učení potřebuju už konečně odpočinout.“

 „Takže Vláďa je mladší o dva roky, než ty? Mě se ani nezdálo. Vypadáš daleko mladší, než on.“

„Jak vidíš, tak zdání klame, Evo. Jsme s Vláďou stejnej ročník. On je ale o půl roku mladší. Já jsem končil gympl ještě jedenáctou třídou a on už chytil dvanáctiletku, protože jako prosincový dítě šel o rok později do školy. Zkrátka, Vláďa maturoval letos a já už před dvěma lety. A ty dva roky rozdílu mezi jeho a mojí maturitou, to je rámárna pražské Pragovky. Na školu jsem se nedostal a tak jsem šel na dva roky do fabriky. Vydělat si peníze. A když už jsme u toho představování, co vy?“

„Já jsem druhým rokem na strojní průmce a Jarda s Evou dělají ve Škodovce. A já už chci konečně jít tancovat,“ uzavřela rychle Mája vzájemné představování a rezolutně bouchla pěstí do stolu.

„No jo, Mája je pořád celá žhavá do tancování. Jestli Karle neumíš tancovat, tak si u ní skončill,“ zasmál se Jarda.

 „Nech to na mně, jo? On určitě tancovat umí, že jo?“

A Mája se s trochu úzkostlivým výrazem ve tváři na Karla obrátila. Dostala najednou strach, aby neodpověděl záporně.

„Snad jo. Přes léto jsme chodili s  naší partou pravidelně do kralupského dřeváku tancovat. A bylo to moc fajn. Tak snad jsem to přes prázdniny nezapomněl.“

„Teď si ale vy dva tanečníci dejte ještě chvíli pohov, však se brzy dočkáte. Nese se víno.“

Trochu nasládlý Zlatý hrozen Karlovi zachutnal. Když položili sklenice na stůl, Mája s Karlem se na sebe podívali a ten neodolal pokušení a políbil ji.

„To je na naše seznámení,“ dodal jako by na omluvu. Nebránila se. Jen mu položila ruku na rameno a přitáhla si ho blíž k sobě.

„A co já?“ ozvala se skoro dotčeně Eva.

Karel se zvedl a políbil přes stůl i Evu.

„Jsem strašně rád, že jsem tady s vámi,“ dodal. „Nedokážu si představit život bez kamarádů. Zvlášť tady, když jsem tu novej.“

„Mě doufám s tím líbáním vynecháš,“ zašklebil se Jarda.

„To si piš. Nějak nejsem na chlapečky.“

„To tedy pozoruju. A vy dva, už hrajou, tak šup na parket, ať vidíme, jestli Karel nekecal s tím tancováním.“

Karel natáhl k Máji ruku.

„Půjdeme?“ zeptal se. Zdvihl se i Jarda s Evou.

Když se bavili o tancování, byl Karel zbytečně skromný. Měl za sebou velmi slušnou praxi a tancoval skvěle. A dnes si dával obzvlášť záležet. Pomalé blues bylo pro jejich první tanec ideální. Opět se ale bál, aby neřekl nějakou banalitu, nějakou hloupost, která by Máju třeba odradila. Co vlastně chci? Co od tohoto večera očekávám, říkal si v duchu už po kolikáté. Vždyť já chci jenom, aby tento večer byl sice první, ale nikoli poslední. Nic víc. Ostatní snad přijde samo.

Mája ho však z  jeho obvyklých obav z konverzace zbavila, sotva vstoupili na parket.

„Co jsi vlastně v tý Pragovce dělal?“

„Vrtaře. Znáš přece vejtřasku, ne? Ta dneska jezdí skoro po celým světě. Dva roky jsem tam vrtal nosníky rámů. Měl jsem z počátku obavu, jak to zvládnu. Jeden nosník vážil totiž sto třicet kilo. I přesto, že jsme používali elektrické kladky, tak to byla nádeničina. Ale docela to šlo. Už druhý měsíc jsem plnil normy jako ostatní. Takový nemehlo zase nejsem. Byla tam zajímavá společnost. Bejvalej policajt, fotbalista Sparty, kriminálník, kterýho nedávno pustili z basy, a taky  jeden teplouš.  Když tak nad vším dnes přemýšlím, tak ta dělnická zkušenost zase tak špatná nebyla. Parta tam byla docela fajn. Žádný hraní na inteligenci. A vydělané peníze byly docela slušný. Jenom  ten třísměnnej provoz mi vadil. Ale musel jsem si zvyknout.“

Po pár minutách na parketu z něj spadla veškerá nejistota. Od první chvíle cítil, jak se drobná Mája lehce přizpůsobuje jeho krokům. Ani by nemusel, ale přesto ji od první chvíle pevně sevřel do náruče, jako by se bál, že mu někam zmizí. Měla co dělat, aby kopírovala při walzu jeho taneční figury, které neznala. Ale byla učenlivá. Rychle se přizpůsobila.

„Ještě před pár dny jsem nevěděl, že vůbec existuješ a dneska jsem už s tebou ve vinárně, tancujeme a pijeme spolu víno. Takový úvod školy jsem vůbec nečekal. Snad se mi to jenom nezdá?“

„Co se zdá, je sen, ale já jsem skutečná, ne?”

„Skutečná až moc. Byl bych rád, aby to dneska nebylo naposled.”

Teprve teď Karel zaregistroval vedle sebe druhou dvojici. „Tak co, jak vám to jde,“ zeptal se skoro zbytečně Jarda.

„Hlavně ten walz byl úžasný,“ přitiskla se Mája ke svému partnerovi. „Kde si se to, prosím tě, takhle naučil? Vždyť ty tancuješ jak profík.“

„Walz a polonézu jsme předtančovali na maturitním plese. A nějaké ty figury si ještě pamatuju. A tancování mně už od tanečních strašně baví. Jo, a když jsem ještě chodil do měšťanky, tak mě máma učila doma tancovat polku a valčík. V tanečních jsem tak neměl žádný  problémy. Možná stačí mít dobrej hudební sluch. Copak já, ale Mája je excelentní tanečník. Okamžitě se přizpůsobila. Řekl bych, že nám to spolu docela jde.“

„Říkal jsem ti přeci, že je Mája blázen do tancování. A ten hudební sluch má asi taky, protože moc pěkně zpívá. Tak se ještě chvíli spolu radujte, máte tady foxtrot.“ A Jarda s  Evou zmizeli opět mezi tančícími páry.

„Nedokážu si představit, že bych tě už nemohl vidět, Májo. Zítra, pozítří. Za týden. Že by to bylo dneska naposled. Na tenhle náš první večer budu dlouho vzpomínat.“ řekl jí Karel ve druhé přestávce tance.

„Můžeme se zase vidět. Proč ne? Já přijdu ráda. Hlavně, když bude zase nějakej taneček. “

„A co zítra odpoledne. Je neděle. Mohla bys už zítra?“

„To by šlo. Když to tu ještě neznáš, můžeme se sejít na stanici autobusu do Malesic, tam, kde jsme se posledně rozešli. Ukážu ti Lochotín. To je velký park s amfiteátrem, kousek od centra a je to tam moc pěkný.“

„Tak co vy dva?“ obrátil se na Karla s Májou Jarda, když se posadili. „Pro samé tancování se ani nenapijete?“

„Máš pravdu, asi si dáme na chvíli pohov, co ty na to, Májo?“

„Ale jen na chvíli. Byla by to  škoda, když nám to tak jde.“

„Bude hlavně škoda, když si tento večer někdy nezopakujeme.  Pokud budeš ovšem chtít.“ A Karel se podíval na Máju, jako by čekal odpověď.  Nemusel čekat dlouho.

„To víš, že půjdu ráda, alespoň si pořádně zatancuju. Já bych mohla tancovat pořád.“

„Když na vás dva tak koukám, tak si myslím, že Karel tuhle tu tvou taneční vášeň rozhodně splní dokonale. Vždyť jste pořád na parketu.“

„Alespoň si neodvyknu po prázdninových čajích.“

„To ses tam ani s žádnou holkou neseznámil?“ zeptala se docela vážně Eva.

„Kupodivu ne, i když jsme tam chodili pravidelně. Líbila se mi tam sice jedna, ale radši jsem jí dal dohromady s kámošem od nás. Sám jsem ale zůstal na ocet. Asi se mi tam, mimo ní, žádná nelíbila.“

„Jak si to proved s tím kamarádem?“ zajímala se Mája.

„Na tom nebylo nic těžkýho. Už jsem tam tu holku viděl několikrát. Pěkná blondýna, kudrnatý vlasy. Chodila pravidelně, jako my. Dvakrát jsem pro ni šel tancovat. Když měla být volenka, tak jsem jí řekl, hele Vlasto, udělej pro mě něco a běž pro támhle toho chlapa, co tam pořád sedí tak sám. Bylo mě Jirky docela líto, i když jsem sám měl o tu holku zájem. Ale ustoupil jsem. Pro kámoše bych udělal všechno. Jsme už od první třídy jak dva bráchove. Ona pro něj šla a dneska už Jirka s Vlastou vesele randí. Dokonce se Vlasta chce vdávat. Takhle brzy. Já jsem se vždycky spíš staral spíš o ty druhý. Ale lahev je už prázdná. Dáme ještě jednu?“

„Večer sotva začal. To víš, že jo.“

„Dej mi jedno retko, prosím tě,“ obrátila se Mája ke Karlovi.   

„Já už jsem svoje dobrala.“

„Ani jsem nevěděl, že kouříš.“

„Jen někdy, ale ne moc. Většinou, když někde jsme.“

Karel vytáhl své Orientky.

“Co to je, tyhle vůbec neznám.“

„Lípy jsou sice podstatně levnější, ale Orientky jsou daleko kvalitnější a trochu aromatické. Chutnají daleko víc. Normálně ale kouřím lípy.“

„Takže, pokud tomu rozumím, máš Orientky na neděli a Lípy na všední den?“

„To ne, jen pro sváteční příležitosti.“

„Ale dneska je sobota a ne svátek,“ nedala si říct Mája.

„To máš tak. Pro mě je dnešní den něco jako svátek. Vždyť jsme spolu poprvé tancovali.“

Jarda se zasmál. „První rande. To je důvod k napití. Ale vzhledem k  Májině taneční mánii budeš mít těch svátků asi trochu víc a Orientky se ti, Karle, docela prodraží.“

„Zaplaťpánbůh za to, kdybych byl věřící, tak se na to pokřižuju. Záleží na Máje, jestli bude chtít dnešní večer ještě zopáknout.“

„Už jsem ti přeci říkala, že jo.“

„Já vím, ale když se to tak pěkně poslouchá.“

„Jde se na parket. Už jsme se flákali dost dlouho. Ale asi ti vezmu na tohle kolo partnerku, Karle. Nemysli si, že ji budeš mít celý večer jen pro sebe.“

„Tak co Májo, vidím, že jste v tom oba až po uši,“ řekl Jarda Máje, když zmizeli těm druhým dvěma z očí.

„Hlavně nemluv za mě. Karel mě ale pozval na rande.“

„A půjdeš s ním?“

„Asi jo, když on vypadá docela sympaticky.“

„Může na tobě oči nechat. Ten je docela ztracenej.“

„Podívej, Jardo, já naopak tak ztracená nejsem. Ty jsi sice kámoš, ale tohle je už jenom moje věc, víš?“

„Já ti do toho přeci nechci kecat. Nechci, aby ses spálila.“

„Vím, co dělám. A vůbec. Nech už toho, jo.”

Karel se zatím bavil na parketu s Evou.

„Kde si nechal kamaráda. Vláďa se jmenoval, ne?“

„Vláďa jel tento týden domů a pozdravuje vás.  Je to dobrý parťák. I když dělá jinou aprobaci.“

„A jakou máš ty?“

„Já mám češtinu a dějepis. A Vláďa má matiku a dílny. Takže se ve škole zase tak často nevidíme. Ale co vy dva s Jardou? Vy spolu chodíte, že jo?“

„No, dá se to snad tak říct. Proč se ptáš?“

„Jen abych se v těch vašich vztazích vyznal. Myslel jsem kvůli Vláďovi. Nic jinýho.“

„Ty jsi hroznej dohazovač. Myslíš skutečně až moc dopředu,“ rozesmála se Eva. „A pořád se staráš spíš o ty druhé, jak si před chvílí říkal. Vláďu ale vezmi příště určitě s sebou. Přesto je to pořád tak, jak jsem ti řekla. S Jardou se znám už docela dlouho. Ve škodovce děláme kousek od sebe. Ale Máju si skutečně dostal na to tancování. Ta je do tance úplný fanatik. Jarda s Májou jako děti vyrůstali spolu. Mají k sobě hodně blízko.“

„Nějak málo pijeme,“ zdvihl Jarda prázdnou sklenici, když se zase posadili.

„Pravda, teprve druhá láhev.  Klidně si můžeme dát ještě třetí. Teď je to už jedno. Poslední autobus je stejně pryč.“

„Zítra se vyspíš. Je neděle.“

„Já toho přes týden moc nenaspím. Je nás na pokoji šest a tak se radši učím až v noci.“

„Tak na to tvé učení!“ zdvihla Eva sklenku s vínem.

„A já na dobré přátele,“ přidal se Karel. „Aby nám to ještě dlouho vydrželo.“

„Takže na všechno, co se nám líbí,“ kontroval Jarda. Všechny oči se teď upřely na Máju.

„Co na mně koukáte. Já asi žádný moudro neřeknu. Snad na to, abysme se měli rádi.“

Když dopili, Karel vzal Májinu hlavu do dlaní a políbil ji.

„Promiň, ale za tohle přání ti musím dát pusu. To je nejhezčí přání. Tak za sebe ti tohle můžu slíbit.“

Když všichni vyšli z  Krymu ven, do zářijové noci, bylo už hodně po půlnoci.

„Děkuju ti, Jardo,“ obrátil se Karel k příteli.

„Za co, prosím tě?“ nechápavě zareagoval Jarda.

„Třeba za to, že je krásná noc, třeba za to, že vůbec existujete, že existují přátelé. A že jsem poznal Máju.“

Jarda se na něj nezvykle vážně podíval a pak mu beze slov stiskl ruku. Karel svíral chvíli v  ruce drobnou Májinu dlaň a nebyl si tak úplně jist, jestli je jeho trochu povznesená nálada způsobena vypitým vínem, nebo Májinou teplou rukou.

„Ani jsme se nedohodli, v kolik hodin se zítra sejdeme.“

Mája se na chvíli zamyslela. „Třeba ve dvě u stanice autobusu, jo? Tam, jak jsem ti říkala.“

                                           

* * *

„Taky si mohla přijít dřív, je už půl druhý,” vyjela na Máju matka, která se celá rozespalá objevila mezi dveřmi ložnice.

„Tak se už nezlob. Byla jsem přeci s Jardou a Evou v Krymu. Vždyť jsem ti to říkala. Tobě se tam přeci líbilo taky, ne?”

„No jo, líbilo, ale moc tady neokouněj a běž spát, ať tě nemusím zítra budit až v poledne.”

Mája nemohla dlouho usnout. Najednou si připomněla Martina z  průmky, se kterým se rozešla teprve nedávno a nutně ho porovnávala s  Karlem. Znovu si promítla dnešní večer v Krymu a přemýšlela, co může od vztahu s tím studentem očekávat. Co může očekávat sama od sebe. Karlův zájem jí lichotil, ale zároveň měla strach, aby nepřerostl v něco vážného. Nebyla schopna vrhnout se okamžitě po hlavě do nového vztahu. Jejích šestnáct let bylo proti. Než konečně usnula, vybavila si ještě jednou Karlovu tvář a jejich tanec, který ji docela uchvátil. Ale co, řekla si nakonec. Taková změna přeci nevadí. Uvidím, co bude dál. Když nic jiného, tak takového tanečníka jsem ještě nepoznala.                                                                                  

 * * *

 

 

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

15.05.2019 07:08:16Silene

Koukej, Honzo, zrovna má poslední poznámka byla technicky špatně, a sice

  • Vysílám avízo, neboť o něm hovořím. (Hovořila jsem o P. M., nikoli o avízu.)

Tyto jevy jsou v našem obvyklém projevu roztěkaných myšlenek absolutně běžné, myslím si, neznamenají, že nám to nemyslí!

15.05.2019 07:03:24Silene

Jene, dobré ráno, 

vůbec bych si něco takového říci netroufla, osobně mám dojem, že nikdy nelze umět dost, zároveň jsme coby rodilí mluvčí přece tvůrci jazyka. Jeden každý z nás.

Uvedu v rychlosti příklad, který mě napadl ohledně spojek podřadících i některých souřadících (typicky "ale", "že"). Z hlediska logiky by neměla stát osamocená (myšleno věta jednoduchá) věta s takovou spojkou, neboť v takové větě potom ničemu "neodporuje", neodporuje žádné druhé větě v souvětí - ovšem právě toto se hojně používá jako umělecký prostředek, zdůraznění. A hned máme dva náhledy.

Napadlo mě, jestli bys nechtěl zkusit oslovit pro konzultaci jedné kapitoly Pavla Martince (snake_01), pokud by se uvolil, dostalo by se ti velmi cenného vhledu. 

(Vysílám avízo, neboť o něm hovořím, neúkoluji, chraň bůh.)

14.05.2019 22:13:36zeleda

Moje milá, ledacos je mi proti mysli i proti srsti, leč po tvém profesionálním vstupu jsem si netroufl vznést jakýkoli protestní hlas. Ostatně, nebyl by ani na místě. Myslím, že na tom, co píšeš, se můžeme shodnout. Dovolím si použít tvou neobyčejnou metaforu, ve kterých si přímo mistr světa, a musím poznamenat, že můj "zobák" už jen těžko poroste jinak. I když bych byl třeba rád. Změna je změna. Přece jen trochu jiné jsou moje cestopisy. Tam sice občas též zabouří emoce, ale zde se  musím  držet historických i současných faktů a reálií a pro nostalgiií zbývá místo až na samotném konci, kdy je třeba jet konečně domů. 

Původně jsem ani nezamýšlel vložit svůj studentský  román celý. Jen takovou sondu. Ale mám takový dojem, že mě k tomu stejně "dokopeš". 

Přiznám se, že poté, co jsi mě naznačila, že neumím česky, /to myslím v dobrém/ jsem další stránky pečlivě prohlédl. Mám však takový nepěkný dojem, že tam stejně něco ještě najdeš a svrhneš mě "ad bestias". 

Hanko díky, jsi fajn.

14.05.2019 19:16:44Silene

Přátelé psaného slova :) vespolek,

ani má maličkost nezasluhuje tolik chvály za jakýs ojedinělý vstup, hřejivá samozřejmě je, no jéje, smajlík všecek na rozpacích, však kam se hrabu na akční Irču atp.

Troufla jsem si, neboť jsi nás, Honzo, ubezpečil, že ti takový přístup není proti mysli.

Přemýšlela jsem o vašich slovech v předchozích komentářích a nějak mi z toho vyšlo, že za dané situace bude nejschůdnějším řešením ani ne tak přílišně přeformulovávat zobáky již narostlé (licence) - prostě zaměřit se, Jene, jak sám uvedls, v podstatě na překlepy, nejzásadnější gramatickou korekci a ono občasné nahromadění slov, jinak se jedná o tvůj typický rukopis a ten není třeba stírat. 

Ani Jardu jsem nikdy pochopitelně "pilně korektorsky nešmírovala" slůvko po slůvku, větičku po větičce, ale on je veliký perfekcionista a při letmém přelétnutí či zasněném předčítání textu u něj poloostražité oko jen tak něco nespatří, pokud vůbec! Jestli by ho spolupráce oslovovala, je úžasným poradcem.

Nikoho neúkoluji, toť se ví, stráách by mi ani nedovolil, chich; snažím se postihnout tu kvalitu! 

PS. Honzo, a jak jen já ráááda hromadím, mrk :)). Ví se to na mě.

Ke kontrole mě/mne/mně pak připomínám výbornou pomůcku tě/tebe/tobě - 

kolikrát pleteme buď v překlepu, případně v důsledku provedeného myšlenkového obratu v průběhu zápisu, ech.

14.05.2019 10:27:57zeleda

Přátelé, díky. Ani si nezasloužím tolik pozornosti. U tak rozsáhlého textu, který zde čtenářům prezentuji, je taky problémem fakt, že se dá vkládat jen po poměrně malých částech. Trochu se tím ztrácí i dějová kontinuita. Nicméně, budu pokračovat. Nějaký čas to bude ovšem trvat. Celá kniha má ve formátu A5 zatím skoro 300 stran.

14.05.2019 08:38:28Gora
redaktor poezie a prózy

Silene, ty jsi to vzala i s odůvodnění pravopisu, to já jen poukázala. Tvá metoda je lepší v tom, že autor netápe a pro příště mu v hlavě naskočí - jak to ta Silene odůvodnila?? aháá... to je ono:-))

Jsi důkladnější než já.

14.05.2019 08:02:06revírník

Skládám tady velikou poklonu kytičce Silence za její umnou podporu a povzbuzení autorovi, jakých já bych se byl z přílišných ohledů k němu takto veřejně neodvážil. A přitom vím, že tvůj text, Honzo, za takovou pozornost rozhodně stojí a zaslouží si ji. Snad mi tedy bude tato naše společná přítelkyně dobrým příkladem pro příště.

Tobě, Silenko, děkuji za přátelský pozdrav a zdravím též.

14.05.2019 05:57:12Silene

Jene, i kdeže:),

děkuji za tvá laskavá slova, když nyní od tebe vím, že máš k dispozici poradní hlas Jardy a Iren, což je výborná zpráva, řečeno slovy pohádkové klasiky, jsi v dobrých rukou krále Miroslava :).

Zcela s určitostí se všichni shodneme, každé rozsáhlejší dílo by si zasloužilo neautorské korektorské oči, které dílo mohou trpělivě a vícekrát přečíst, ovšem "neznají" jej apriori sepsáním, neboť dohledávat ve vlastní práci je mnohem náročnější právě pro toto "předuložené" čtení.

Kéž se dílu daří, moc mě mrzí, že aktuálně nemám dost času pročítat ani Jardovy léčivé texty pro potěchu ducha, a tak mu s dovolením posílám odsud alespoň přátelský pozdrav.

Ať se vám všem daří a mnoho radosti přeji... 

Určitě pokračuj, Jene, ve své práci! Má maličkost nabízí jen nepatrné povzbuzení, plnou spolupráci bohužel nabídnout nemůže, ale věz, že by ji to bavilo :).

  

14.05.2019 01:09:32zeleda

Hanko, díky za připomínky, jsi úplné zlato. Připomínkovali i Revírník a Gora, ale ty jsi přímo jazykový expert. Všem vám za to  dík. Snad to i na svá stará kolena dokáži vstřebat do hlavy. 

14.05.2019 00:21:54Silene
  • Jestli Karle neumíš tancovat, tak si u ní skončill,“ zasmál se Jarda.

oddělit oslovení "Karle"

  • Bejvalej policajt, fotbalista Sparty, kriminálník, kterýho nedávno pustili z basy a taky  jeden teplouš. 

čárku za "z basy"

  • do měšťanky, tak mně máma učila doma tancovat polku a valčík.

 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.