Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+4 neviditelných
ZRCADLO NESPLNĚNÝCH PŘÁNÍ 4
datum / id15.05.2019 / 496275Vytisknout |
autorzeleda
kategoriePróza na pokračování
témaPsychologické
upřesnění kategorieretro román
zobrazeno40x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Je zde čtvrtý díl mého studentského příběhu. Nedělní schůzka. 

ZRCADLO NESPLNĚNÝCH PŘÁNÍ 4

Už čtvrt hodiny před druhou Karel netrpělivě přešlapoval na stanici autobusu v Radčické ulici. Po včerejší až euforické noci v Krymu se snažil nastalou situaci hodnotit střízlivě. Ten nezvykle rychlý začátek nového vztahu s Májou ho trochu zaskočil.  Zdálo se mu, že to šlo až příliš lehce. Jako by se o to ani sám nezasloužil. Po emocionálním půstu byl přímo vyhladovělý po jakémkoli vztahu. A tak rázně zapudil všechny varovné hlasy, které mu servírovalo jeho skeptické podvědomí. 

 Nevěděl, odkud vlastně Mája přijde a tak se rozhlížel na všechny strany. Bylo krátce před druhou, když vystoupila z městského autobusu. Dlouhé černé vlasy jí rozčechrával lehký větřík, malou kabelku měla hozenou přes rameno a kratičká sukně nechala vyniknout jejím dlouhým, štíhlým nohám. Karel se na ni chvíli díval, ale pak ji přitiskl k sobě.

„Vypadáš báječně, jako malá černovlasá víla,“ zašeptal jí do ucha.

„Nejsou náhodou víly blondýnky, v pohádkách to přeci tak je, ne?“ zasmála se.

„V téhle naší pohádce bude víla černovlasá. Proč ne? A kam teď půjdeme?“

„Malý kousek po Radčické, za řekou doprava a pak alejí až na Lochotín.“

„A kde vlastně bydlíš?“

„To ti ukážu až se shora. Je odtamtud vidět skoro celé město.“

Alejí vystoupali až do lochotínského parku. Nedělní, skoro letní počasí, vylákalo na parkovou promenádu množství lidí. Oba se připojili k procházejícím se dvojicím a rodinám s dětmi a spořádaně s nimi zpočátku korzovali parkovými cestami.

„To jsou tu pořád takové zástupy lidí?“ zeptal se trochu dotčeně Karel.

„Je neděle, teplo a tak lidi utíkají do přírody. Ve všední den je tu skoro prázdno. Taky se dočkáš, pokud sem ještě půjdeme.“

„To víš, že budu chtít, třeba i v noci při měsíčku. Líbila by se mi taková romantická noční procházka s výhledem na město. Šla by si sem se mnou třeba i takhle v noci?“

„Proč ne? Když mě mamka pustí.“

„Když tak ráda tancuješ, můžeš tu v noci tančit jak lesní víla. To by bylo pěkný.“

„To můžu i teď ve dne, podívej.“ A Mája se roztočila, až se jí sukně rozletěla do stran. Karel jen stál a smál se.

„Máš pěkný nohy.“ 

 „Víš co, pojď radši o kus dál, chci ti ukázat kino.“

 „Tedy pane jo, tohle je největší amfiteátr, jaký jsem kdy viděl.“

„Taky je největší v republice,“ řekla hrdě Mája. „Skoro pro dvacet tisíc lidí. Je tady letní kino a taky koncerty.“

Posadili se až úplně nahoru, do poslední řady.

„Tak se podívej, támhle bydlím,“ řekla Mája a rukou ukázala kamsi do rozsáhlého areálu Škodovky.

„Ty bydlíš ve fabrice?“ podivil se Karel.

„Ale ne, mezi halami je normální dlouhá ulice a tam v jednom domku bydlím s mamkou. Alespoň to má kousek do práce.“

Mája si najednou od Karla trochu odsedla. Aniž o tom příliš přemýšlela, lehla si na lavici a položila mu svou hlavu do klína. Karel se jí díval zblízka přímo do tváře a ten pohled v něm vyvolal přímo lavinu citu. Chvíli jí hladil po tváři a vlasech a pak se sklonil a políbil ji. Mája se nebránila. Jen zdvihla ruce a přitáhla si jeho hlavu blíž k sobě. Bylo jí to příjemné.

Lochotínský park i s  amfiteátrem Karla nadchnul. Trochu v myšlenkách předběhl čas a představil si noční schůzku s  Májou tady, v  liduprázdném parku. Raději bysme měli jít někam na pivo, nebo na víno, pomyslel si. Nebo ještě udělám nějakou volovinu. Jako doma s tou malou chmelařkou, po které jsem až moc vyjel. A pak mě to bude mrzet.

„Nepůjdeme do města?“ ozvala se najednou Mája. Jako by četla jeho myšlenky.

„Kam chceš jít? Do Krymu na náměstí na víno, nebo snad někam na pivo?”

„Jo na pivo, to bych šla. Ale nepůjdeme do Besedy, tam kde jsme se poprvé viděli, ale do Vídeňky. Nevím, jestli ji znáš.“

„Pochopitelně, už jsme tam s  klukama dvakrát byli. Je jen kousek od naší školy. Ta se nedá přehlídnout. Prostředí je tam perfektní.“

„Tak fajn, ale nebudeme šlapat pěšky, pojedeme tramvají. Kousek od parku je stanice. A tramvaj jede přímo k Vídeňce.“

Mája si to od amfiteátru zamířila přímo přes park k lékařské fakultě, kde byla zastávka tramvaje. Stoupali do svahu mimo parkové cesty. Jak ubývalo lidí, Karlovi přišlo najednou líto, že opouštějí park tak brzy.

„Sedneme si tady ještě na chvíli, ne?“ řekl Máje. „Nemusíme nikam spěchat. Tady je konečně klid.“

Posadili se do samého kouta parku, odděleného od ulice pečlivě zastřiženým křovím. Karel si sundal sako.

„Posaď se tady na to, neumažeš se.“

„Takhle kdyby bylo až do Vánoc,“ posteskla si Mája a s rukama za hlavou si lehla na Karlovo sako.

„Nemám vůbec ráda zimu. Zase se budeme muset balit do kabátů a já radši jen tak, na lehko.“

„Takhle v letním vypadáš úžasně. Určitě líp, než v zimním kabátě.“ Lehl si vedle a přitiskl se k ní. Mája se ani nebránila. Jen tiše ležela a zavřela oči. 

Po chvíli se posadila, aby si upravila sukni. Karel jí ale zadržel ruku.

„Ne, prosím tě. Nech to takhle. Chci se na tebe ještě chvíli dívat. Na tom přeci není nic špatnýho.“

„Když já se stydím, takhle ležet.“

„Tak zavři oči.“

Karel se k ní ještě více přitiskl a odvážil se jí lehce pohladit poodhalenou nohu. Netroufl si víc.

„Moc se mi líbíš, Májo. Je pěkný, takhle se tě dotýkat. Fakt.“

Mája se po chvíli posadila a upravila si sukni.

„Mě se to taky líbí, Karlí, ale raději bych šla. Všude kolem jsou lidi, někdo nás může vidět. Bylo to moc příjemný, ale radši bych byla někde v klidu.“

Objala ho kolem krku.

„Jsem ráda, že jsme se potkali. A že jsi takový, jaký jsi.“

Pro Karla byla tato schůzka příslibem do budoucna. Nechtěl nic uspěchat. Začal hledět do své blízké budoucnosti najednou s  důvěrou a optimismem.

Kavárna Vídeňka byla v tento nedělní čas skoro plná. Sotva našli jeden volný stůl v jakémsi malém výklenku.

„Máš sirky?“ překvapila ho Mája svou otázkou.

„Mám, pochopitelně. Zakouříme si, máš pravdu. Nějak jsem na to v parku neměl chuť.“

„To taky, ale myslela jsem něco jinýho. Můžeme si zahrát krabičky. Znáš to, ne?

„Znám, ale moc jsme je nehráli. My jsme byli u nás spíš na karty. Ty jsme hráli všude, kde se dalo. Ale tady máš krabičku, je skoro plná a můžeš začít. Jo, ale orientky mi už došly. Mám pouze lípy. Tak ti můžu nabídnout jen ty. Bohužel.“

„Nemám je moc ráda, ale vezmu si. Tak dívej. Tohle jsou dva, tohle pět a na výšku je to deset. A začínám.“

Máje cvrnkla do krabičky a ta se postavila na výšku.

„Podívej. Hned desítka. Mám štěstí.“

„Spíš si šikovnější,“ poznamenal Karel.

„Tohle je ale nápoj,“ dodal ještě, když položil půllitr s dvanáctkou zpět na stůl. „Jak božský nektar.“

„Já se napiju od tebe, jo? Aby neměl číšník nějaký kecy.“

„No jo, vždyť jsi ještě v  dětským věku. Já zapomněl, že alkohol nemůžeš,“ zasmál se Karel.

Mája ho bouchla pěstí do nohy.

„Tohle ti připomenu až budeme zase na Lochotíně, počkej.“

Karel se k ní naklonil a pošeptal jí do ucha.

„Promiň, až budeme někdy večer na Lochotíně, tak ti určitě nebudu říkat dítě. Slibuju. Ostatně, já jsem přeci taky ještě dítě. Akorát o tři roky starší.“

„Tiše, někdo tě uslyší. Mluvíš moc nahlas. A radši si takový řeči nech. Musela bych na to moc myslet.“

„To já zase budu na to myslet a těšit se.“

                                         

* * *

 

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

17.05.2019 10:16:40revírník

Aha! Jéškovyvoči, co já ještě nevím!

Má moudrá dištanc ke hlavně sebezáchovná. Ale co se bejlí týká, vítám, že nemusím držet dištanc od všelijakých odnoží.

17.05.2019 09:50:14Silene

(Jardo, to protože si moudře držíš distanc od mých poetických skvostů! :)) 

A já ti píši málo soukromých zpráv. Každopádně bejlí je rozmarné, když sem tam uloví i oslovení Leni, lebedí si, kterak pěkně odnožuje.)

17.05.2019 09:21:20revírník

No jo, ty sis Jardu vyčetla v profilu, ale já Hanku ne-é. Až tady u Honzy ji vidím.

17.05.2019 07:54:52Silene

Jardo, celičký čas ti odrlze bez optání říkávám, jak jsem si sama usmyslila (vyčetla v profilu), to hovoří za vše! :)) = Samozřejmě!, že smíš:).

PS. Kytičku si rovněž užívám, a jak, pýřící se smajlík. 

17.05.2019 07:20:58revírník

Ty jsi tak hodná, Hanko (smím-li?)! Skutečná pomocnice po všech stránkách.

17.05.2019 04:40:10Silene

Honzo,

expert jsem leda na průšvihy, vůbec se prosím nedomnívej, že vidím nějak "všechno", to jsou náhodná uzření. Jo, kdyby sem na nás naběhl třetí Karel, a sice pan Oliva, teprve bychom se divili, jakých nuancí! Každopádně příběh lásky mile podaný.

S případnými chybami v již vydaných knížkách bych si hlavu nedělala, sdělené určitě převažuje! 

16.05.2019 16:59:21zeleda

Hanko, díky, že si se mnou dáváš takovou práci. 

Co se týče bys - tak v přímé hovorové řeči mě to moc nepasuje. Jinak jsem tam nic nenašel. 

Obávám se ale, že stejně něco časem přehlédnu. Tvůj bystrozrak to však jistě odhalí. Když si uvědomím, že mám už čtyři knihy venku a pouze se svou korekturou, tak se úplně bojím je znovu prohlédnout. Tam toho bude určitě dost. Přijatelné to bude snad pro toho, kdo preferuje obsah před čistotou jazyka. Nejsem zdaleka takový expert jako ty. 

16.05.2019 16:15:20Silene

Jaj, vlastně je to v přímé řeči, úplně sem letím zpět, kterak jsem si to uvědomila; ovšem co kdyby šlo o plošný výskyt? Ty se, Jene, jistě rozhlédneš, viď.

16.05.2019 15:44:44Silene

errata:

ještě :), chabý úder (do klávesnice!)

16.05.2019 15:43:26Silene

Jene, vidím:

  • Šla by si sem se mnou třeba i takhle v noci?“

bys (bych, bys, by, bychom, byste, by)

= takže možná i další jev, na který se zaměřit?

(Nedočteno, zkusím se eště vrátit...)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.