Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+8 neviditelných
Generátor: Minulost, ubytovna
datum / id16.05.2019 / 496290Vytisknout |
autorjansvitak
kategoriePovídky
zobrazeno43x
počet tipů4
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Rád píši povídky. Proto si nechám čas od času vygenerovat dvě náhodná slova a napíši o nich 500 - 1000 slov.

Generátor: Minulost, ubytovna

 

Z parkoviště do budovy to bylo padesát metrů a bylo nadevše jasné, že než by ušel polovinu, promokl by na kost. A tak jen seděl za volantem a pozoroval šedou skořepinu a okna, která byla tmavá a smutná.

Jak to bylo dlouho? Devět let? Už deset... panečku. Dekáda cesty z absolutního dna, až... kam vlastně? Kde plaval teď? Na volantu měl čtyři propojené kruhy, na manžetách knoflíky, které stály jako měsíc tehdejšího života, takže ano, z tohoto úhlu pohledu plaval v jiných vodách. Ale...

"Ten barák je úplně stejnej," řekl a prolomil stereotypní bubnování na kapotu auta. "A já si připadám zrovna tak."

Pak bylo ticho... když člověk nepočítá ten déšť a hluk co dělaly projíždějící auta. Nejraději by si zapálil cigaretu, jenže už nekouřil.

"Tehdy jsem kouřil. Když jsem sem tehdy přišel, pršelo jako dnes... trochu míň, asi. A než jsem vešel dovnitř, postavil jsem se tam pod tu stříšku a zapálil si cigaretu, pak druhou. Kouřil jsem, bylo mi na blití a věděl jsem, že je to konec. Že jakmile do toho baráku vlezu, sežere mě a už nikdy nevylezu ven. Bral jsem to... bral jsem to jako konečnou."

"Chtěl ses zabít?" zeptala se dívka, která celou dobu seděla vedle něj a neustále si přejížděla dlaněmi po stehnech.

"Ano... Jako... ne doopravdy, neplánoval jsem to nějak konkrétně... spíš... asi by mi nevadilo, kdybych tehdy umřel."

Pak zase mlčel. Cítil to, jako by se to dělo znovu. Vnitřnosti na jehlách...

"Když jsem vykouřil tu druhou cigaretu, chtěl jsem si zapálit další, ale už jsem jich moc neměl a neměl jsem ani peníze, abych si mohl jít koupit další krabičku. A tak jsem si na záda hodil tlumok, ve kterém jsem měl těch pár věcí a vešel jsem dovnitř. Za těmi dveřmi je mříž a zvonek. Zazvoníš a pustí tě dovnitř. Byl tam vrátný, invalida, škaredý, špinavý chlap, který měl dvě hlavy..."

"To kecáš."

"Měl jsem z něj ten pocit. Říkám mu, že jsem k nim volal, on na to: občanku. Tak mu ji dám, on ji hrozně dlouho opisuje, pak mě zkásne o týdenní nájem a dá mi klíč od pokoje. Dvacet jedna. Druhé patro vlevo. Žádný bordel, žádný hluk. A to bylo zvláštní, protože bordel a hluk tam byl všude. Ukrajinští dělníci oblečení jen v ručnících a lahváčích se tam prohání po chodbách jako malé děti a vřeští a řvou, jako by se mlátili, což taky občas dělají. Dvacet jednička má okno na druhou stranu. Smrdělo to tam po lidech a jídlech, ale na to si rychle zvykneš. Cimra je to jak v kriminále. Jedna postel, jedna skříň, hajzl a sprcha společná pro celou chodbu. Zamkl jsem se, lehl si na postel a usnul."

"Brečel jsi?"

"Ne, to ne."

"Já bych brečela."

"Proč?"

"Nevím, asi jsem citlivá duše."

"Já jsem jen spal. Asi jsem ospalá duše. Spal jsem celé odpoledne, vzbudil jsem se zpocený, kolem byla tma a než jsem se zvedl, seděl jsem na posteli a snažil si představit, že jsem někde jinde."

"Kde?"

"To nevím... prostě... jako že čas je relativní, realita pokřivená, jen já jsem pořád stejný... chápeš."

"Nejsi. Máš šediny a břicho."
"Nekaž mi to," řekl, ale usmíval se. "A víš co jsem dělal poté, co jsem takhle v noci vstal?"

"Šel jsi ven?"

"Ano, jak to víš? Ty jsi mě šmírovala?"

"To víš, že jo."

"Chodil jsem po městě až do svítání a pak jsem se vrátil zpět, vzbudil vrátného a odebral se spát. A spal jsem... celý den. Mám pocit, že co jsem byl tady, tak jsem pořád spal."

"Kdyby jsi pořád spal, těžko by ses odtud dostal."

"To je fakt. Tudíž... tohle všechno... dům, auto, ty... to všechno je sen."

"Já nejsem žádný sen," řekla a šťouchla ho loktem pod žebro.

"Jsi ten nejkrásnější sen," řekl a políbili se.

"Ne, fakt... co jsi udělal, že jsi... tam kde jsi?"

Mlčel a hleděl na ten barák. Vážně by si dal cigaretu. Tak moc rád by si dal jeden jediný šluk. Kde se ta chuť vzala? "Nevím... fakt nevím. Stalo se to samo. Někdo mi zavolal, pak já někomu, někam jsem šel, něco tam řekl... bum bum bum... rázem začaly chodit nějaké peníze, věci se urovnávaly a voalá, sedíme tady."

"To zní jako nějaký zázrak."
"Všechno je zázrak. Život je zázrak. Ale víš co ti povím? Pokud bych teď vešel dovnitř, zaplatil si na týden dvacet jedničku, rozhodně bych tam nemohl celé dny prospat."

"Proč ne?"

"Pokud teď vytáhnu mobil, najdu minimálně pět ztracených volání a přinejmenším tři maily. A to všechno jen za dobu, kterou tady sedíme. Na každý ten hovor, na každý ten mail, budu muset odpovědět. A než to dodělám, přibudou další. V tomto to je jiné. Chápeš to? Všechno za touto ubytovnou jsou... okovy."

"Myslím si, že to vidíš moc negativně."

"Myslím, že to vidím tak, jak to je. Nebo mi chceš říct, že by jsi se mnou tehdy byla? Bydlel bych tady a neměl prachy ani na posrané cinzano..."

"Jo, představ si, že jo."
"Dobře," pokýval hlavou a myslel si svoje.

"Akorát by s tím asi měli problém naši, přeci jen jsem měla dvanáct, nebo kolik..."

Rozesmáli se.

Vytáhl mobil a podíval se na displej. Žádný mail, žádný zmeškaný hovor. Zázrak.

"Už to slábne," řekla. "Můžeme se tam jít podívat."

"Ne, jedeme pryč."

"Myslela jsem, že tam chceš jít?"

"Stačilo mi vidět to odtud."

"Těšila jsem se na toho chlapa, co má dvě hlavy."

"Myslíš, že tam ještě je?"

"Co já vím... doufala jsem, že ano."

"Myslím, že už je v Oxfordu v lihu."

"Škoda," řekla. "Co tedy budeme dělat?"
"Pojedeme domů a půjdeme spát."
"Vím o lepších věcech."

"Tak mi je musíš ukázat," řekl a nastartoval auto. "Dala bys mi jednu cigaretu?"

"Na co? Však nekouříš."
"Však ne... jen... dala nebo ne?"

"Že jsi to ty."

Odjížděli pryč, kouřili a on pořád koukal do zpětného zrcátka, na ubytovnu, která byla menší a menší. A v okamžiku kdy zmizela docela, rozezvonil se mu telefon.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

21.05.2019 16:58:16jansvitak

Silene, děkuji za přečtení i za postřehy. Ukazovací zájmena jsou chyba. Často je používám, zapomínám se hlídat. Nechám povídku odbublat přesně jak radíš a příště na to budu myslet. 

21.05.2019 12:21:11Silene

A už čtu v komentářích, žes psal velmi intuitivně, aha! :) To já zas jen jako čtenář, zprostředkovávám vjem.

21.05.2019 12:13:32Silene

Jene, námět výborný, metoda zadání úkolu rovněž, ale sám předmětný kus mi na jediné přečtení připadne poněkud přesycený ukazovacími zájmeny, intuitivně bych sodovku před nalitím trochu odbublala - pokud ti o ně naopak přímo nešlo, což logicky nepoznám (např. výrazový rys). Spíš asi pomýšlím na variantu předem určeného počtu slov, kdyby se jednalo o konkrétní číslo podobně jako u drabble, aby se píšící k "vycpávkovým" neuchýlil ve zjednodušení dosahované mety.

Zaujalo mě, kterak ubytovna působila coby absorbent, i když pochopitelně nevím míru autorova záměru.

17.05.2019 21:50:47jansvitak

Moc děkuji za přečtení a za pochvalu :) Bylo to velmi intuitivní psaní

17.05.2019 18:27:23Johanakrupa

Velmi dobře napsané, taové malé zamyšlení nad životem a jeho směry..

16.05.2019 23:21:57Gora
redaktor poezie a prózy

OK, avi dorazilo:-)

16.05.2019 22:16:52jansvitak

Jsem rád, děkuji za přečtení :)

16.05.2019 22:16:24jansvitak

Ok, Goro,  děkuji za rady i za pochvalu :)

16.05.2019 19:18:03Gora
redaktor poezie a prózy

Jene, posílej prosím avíza tomu, komu jsi odpověděl, nejsem Colombo:-)

Dole v okénku zamodříš toho adresáta - a - odeslat - a je to:-)

16.05.2019 14:03:30jansvitak

Děkuji :) jsem rád, že vás to bavilo číst 


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.