Fenomén Výpadku

Znáte ten fenomén slovního spojení: „To se stává.“

Je to jako: „Udělalo se mi nějak špatně, asi jsem něco špatného snědl.“

„Autobus/vlak měl zpoždění.“

„Chytila jsem asi nějakou virózu,“

„Déjavu.“

Na to zpravidla zareagujeme slovy: „No, to se stává, to je v pořádku - normální.“

Znamená to, že je tu určitá míra povolených náhlých událostí, které schvalujeme, protože se přeci mohou stát každému že? A vlastně může jít o úplně cokoli. Zkrátka co se stává mnoha lidem, nejspíš nepřízní osudu/náhody či jiných nevysvětlitelných entit, se poté stává něčím, co se prostě přihodí, ovšem ne mnohokrát v krátkém čase – pak se to stává výmluvou, nebo něčím nereálným a divným. Občas jsou to dokonce takové drobnosti, že se o tom ani nemluví. Strávil jsem dlouhá sezení s různými lidmi, nechal vyplnit tisíce dotazníků, abych zpracoval jakýsi seznam drobných, větších i zcela zásadních zvláštností v životech naší společnosti, u kterých jsme schopni prohlásit ono „To se stává.“

Na začátku jsem bral v potaz všechny situace u kterých se daný výrok vyskytuje, ale nakonec jsem jich musel spoustu vyškrtnout, protože se ukázalo, že zde se výrok „To se stává. To se může stát občas každému. Na tom nic není.“ transformuje do podoby ve smyslu „To se stává, bylo by divné, kdyby to tak nebylo.“ nebo „To se stává. Nechci o tom vědět víc, protože mě to nezajímá.“

Ve výsledcích mě překvapil jeden jediný fenomén, který jsem se rozhodl podrobit důkladnému zkoumání. Ukázalo se, že jeden z takových jevů je natolik zakořeněný v naší společnosti, že se již považuje za naprosto normální do té míry, že se o něm už ani nemluví. Ano, píši zde o určité abnormální situaci, která postihuje většinu populace a nikdo neví proč se děje a nejenom to.

Většina populace má zkušenost s tzv. Výpadkem, který se projevuje tak, že při zcela běžné životní rutinně ztratíte vědomí a když k sobě opět přijdete, jste tam, kde byste v danou denní dobu byl a že takové tzv. „Skoky“ jsou dlouhé i až několik hodin, někdy i celou pracovní dobu. Stalo se to lidem, když jeli tramvají, metrem, vlakem i osobním automobilem z práce, do práce, či přímo v práci. Stalo se to lidem v práci v kancelářích i personálu v potravních řetězcích. Stižený jedinec, přesto, že je prakticky v bezvědomí, omluví danou schůzi, vezme si neodkladné volno a vůbec jedná podle všeho naprosto v souladu v morálním kodexem společnosti a jeho integrita není nijak ohrožena. Jestli Vás teď napadá, že v tom případě není co řešit a vše je v pořádku, tak s tímto tvrzením nezbývá než souhlasit. Lidé tvrdí, že po takovém Výpadku se nakonec cítí mnohem lépe.

Přesto z mého úhlu pohledu stojí za úvahu a zjištění, co se s takovým jedincem děje poté, když se nevědomě uvolní ze svých povinností a získá čas? Je někde ovládán podvědomím, až nevědomím a nikdo neví kde je, teprve až po vědomém procitnutí. (Jako ze spánku. V některých případech šel jedinec v takovém stavu i spát, tedy se normálně probudil.) Podle našich průzkumů se nikomu nic zlého nestane a mobilní telefon má takto stižený člověk vypnutý – ten zapíná krátce před procitnutím. (Může to být i to „Byl/a jsem mimo.“)

Nejhorší je, že se to nedá vysledovat jakkoliv běžně, protože samotný Výpadek si uvědomí postižený člověk až poté, co mu dojde prodělaný Skok. Protože se ale nejedná o nic pro něj nebezpečného a pro něj je to vcelku příjemná změna, rychle zapomene a nestará se, protože ho to nakonec ani nijak nepoškodilo a známí tvrdí, že se jim to také stalo a nemají s tím problém. Nakonec tu tedy máme nespočet hodin, po který nikdo neví, co naše populace dělá.

 

Jak Vám může dojít vzhledem k mojí práci, bylo mou povinností tento jev nejen najít a zmapovat, ale také najít odpovědi. První experiment proběhl na dobrovolnících formou lokátorů, ovšem po kratší či delší době se začali být všichni účastníci postupně stávat neurotickými, přestože jejich osobní profil byl ze všech hledisek stabilní, v některých případech dokonce téměř ideální. Po prvním zjištění, že u několika se začali objevovat počáteční i zjevné známky schizofrenické poruchy byla tato metoda okamžitě přerušena. Experiment trval několik let a za celou dobu a ani jeden z dobrovolníků neměl za celou dobu Výpadek, takže po skončení byl tento pokus označen za neúspěšný, ačkoli se nám pak nezávisle na sobě několik sdílnějších dobrovolníků svěřilo, že velmi krátce po odevzdání lokátoru zažili nebývale dlouhý Skok.

Zkusila se méně extrémní forma, kde si dobrovolníci mohli lokátor odkládat. Zde bylo otázkou, zda stižený člověk lokátor pouze odloží a kde, či ho vypne. Zde jsme učinili pokrok a experiment byl prohlášen za částečně úspěšný, neboť už jsme dokázali zmapovat kdy k Výpadku došlo a kdy skončil nezávisle na osobním rozhovoru. Každý člověk se s lokátorem vypořádával spíše individuálně a podle situace. Pokud k Výpadku došlo v práci, lokátor byl ponechán na pracovišti osobní skříňce či šuplíku nebo bedně na nářadí. Jindy byl různě schováván. Párkrát došlo k tomu, že lokátor zůstal v prostředcích MHD a dobrovolník ho při probuzení neměl. Objevili se i ojedinělé případy úmyslného rozbití. Nejvíc jsme se v tomto experimentu přiblížili rozluštění záhady ve chvíli kdy sledovaný jel osobním automobilem, když došlo k Výpadku. Jeden stižený nechal lokátor zapnutý v autě, takže jsme mohli vidět, že zaparkoval na odpočívadle uprostřed lesa a přibližně po hodině a půl pokračoval v cestě. Na místo jsme vyslali náš tým specialistů a ti prohledali místo v okruhu několika kilometrů. Nenašli jsme nic zvláštního.

Bylo navrhované dlouhodobé sledování bez vědomí sledovaného, ale tato metoda byla ihned smetena ze stolu, protože by se jednalo o hrubé porušení osobní svobody a v případě odhalení, nebo i drobného, dlouhodobého podezření by mohlo dojít ke stejným, ne-li horším znakům jako v prvním experimentu – myslím tím oprávněnou paranoidní schizofrenii. V případě přímého odhalení zde mluvíme o zdiskreditování a vyvolání strachu nejen z našeho ústavu. Pokud by na naši práci padlo takové světlo, jsem si jist, že by byl okamžitě s plnou platností zrušen.

Byly dohady, zda by se nechal souhlas podepsat a následně testovaným nějak paměť vymazat, či je to nechat podepsat ve chvíli, například alkoholového zatmění. Tento způsob byl shledán také nečistým, jelikož jeden ze zásadních principů je, že dobrovolník vše podepisuje naprosto s plným vědomím. Pro úplnost ale musím uvést, že čistě z akademických důvodu jsme pod oprávněným dohledem pouze vyzkoušeli, zda v takových chvílích alkoholového zatmění potenciální dobrovolník souhlas podepíše i pod velkou finanční odměnou. Zde jsme narazili pokaždé na negativní odpověď i přesto, že odměna byla jakákoliv.

Už od začátku jsme veškeré metody aplikovali též střídavě na části našeho personálu, nicméně zde všichni reagovali stejně jako drtivá většina testovaných. Celý výzkum fenoménu Výpadku byl po přehodnocení vyššími orgány uzavřen.

 

Po konzultacích s vybranými, profesně kompetentními osobami byl vypracován plán operace na definitivní odhalení fenoménu Výpadku . Bylo objasněno, že taková věc je potencionální nebezpečí pro každého zasaženého jedince, jeho okolí a v širším měřítku může ohrozit samou bezpečnost státu. Jedinec jedná, jako kdyby byl náměsíčný a v jistém ohledu postrádá sebekontrolu. Proto je v zájmu vyššího dobra a povinností státu, jakožto opatrovníka veřejnosti tento úkaz objasnit, aby se předešlo možným rizikům i za cenu menších obětí.

Na vybraného pracovníka úřadu zcela bez jeho vědomí, dále uváděn jako vybraný, byl najat malý tým tří specialistů, který měl zajišťovat nepřetržitý dohled na vybraného 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, 366 dní v roce s minimálním trváním po zaznamenaný Výpadek, s maximálním trváním 5 let.

Operace byla zahájena v říjnu, k Výpadku vybraného došlo další rok v červnu. Vybraný postupoval přesně podle zanalyzovaných informací. Krátce po obědě v 13:42 náhle ohlásil v práci, že je mu zle a že tedy půjde dříve domů aby navštívil lékaře. Po cestě vypnul telefon. Prostředky MHD odjel na vesnici a pěšky vyrazil po turistické stezce. Vybraný se dotýkal stromů (objímal je), přivoněl ke květům, pobrukoval si, stál někdy seděl a hleděl na nebe či do korun stromů. Poté se vrátil a po cestě zpět se stavil u lékaře, který nediagnostikoval nic závažného, tedy doporučil domácí léčbu. Teprve doma vybraný zapnul telefon. Výpadek, soudě podle telefonu, trval s rezervou pět hodin.

 

Po tomto zjištění se začalo více dbát na zeleň v našem prostředí, začaly se propagovat zdravé procházky do přírody v zájmu předcházení Výpadkům a zvýšení produktivity práce. Předpokládá se, že do dvaceti let by mohl fenomén Výpadku úplně vymizet čímž by se navýšila efektivita práce globálně o několik procent.

 

 

 

---