Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+18 neviditelných
Na lavečce
datum / id26.05.2019 / 496469Vytisknout |
autorVigan
kategorieMiniatury prozaické
zobrazeno554x
počet tipů23
v oblíbených0x
do výběru zařadilGora, ysslandia, atkij,
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

- protentokrát- 

Na lavečce

Dvě dámy na borové lavečce před baráčkem s modrou podezdívkou si po obědě štěbetaly o dědině. Nad nimi voněly si květy lipky. Svinuly si listy nad tím upřímným "já to myslím vždycky dobře.".

                Pojišťovák postupoval kupředu od turčinek, co kvetly hned u cesty, pochodoval směr žlutý dům přízemní. K lavečce. Něco magického ho k těm babkám v šátkách táhlo. Obě ženy si jej nedůvěřivě přeměřovaly. Pojišťovák, muž s černou kabelou, jemně přidržovanou na hrudi, oblečen v růžové košili, znejistěl a zastavil jistý postup. Zakymácel se nad červenými pivoňkami. Jejich odér byl silnější než jeho parfém značky Ferrari. Na protější straně ulice pan Mika spravoval svoji střechu bobrovku a po očku sledoval trojici. Měl čas, byl celý týden na nemocenské.

                Pojišťovací agent zakymácel se krapet, a nezbylo mu nic jiného, než poslouchat klid ulice. Nad lavečkou lipová vůně klenula se, a donutila tak mladého pojišťovacího agenta vytáhnout kapesník a uklonit se při kýchání a smrkání. Ta vůně vesnická! řekl si a naťukal do mobilu, že je to o.k. Z baráčku naproti zapomenuté pumpy vycupitala tetka Okůnková a měla co říci to dnešní odpoledne. Obě ženy na lavečce sebou cukly, odsedly od sebe, uvolnily místo pro paní Okůnkovou. Z okna sousedů, mladé paní na mateřské dovolené s věčně usopleným synkem, se linula z plutvánku vůně pečeného masa, česneková silice mířila všem přímo do šňupáků. Pojišťovák pozdravil. Tetky zdvihly podbradek a svraskly obočí.

                „My nic nekupujeme!“ řekla paní Okůnková a všechny v paměti zadržovaly všecky novinky z předešlého dne, co nesmí zapomenout sousedkám sdělit hned, co ten chlap otravná odejde.

                „Já nic neprodávám,“ kál se pojišťovák.

                „My máme svoji víru!“ zvedla prst k nebi jedna z tetiček.

                „Já jinou nenabízím,“ bránil se mírně mladý muž.

                Míka pro jistotu slezl ze střechy, a předstíraje belhání, odešel lehnout pod duchnu. Co kdyby to byl někdo skrze marodku. Zatáhnul žaluzie a byl ve tmě do pozdního odpoledne, než přišla jeho rozmrzelá žena z práce a zeptala se, co celý den proboha dělal, že není nic hotové.

                Pojišťovák si upravil barevnou kravatu a přičísl dlaní hladký účes. Jeho předkové z této dědiny pocházeli. Uf! To je malá dědina, ani pořádný obchod tu nemají, myslel si pojišťovák a vyndal z aktovky lejstra.

                „Víte…“ natáhnul ruku s papíry směrem k ženám, „dělám výhodné pojištění, kdyby dámy měly zájem.“

                Tetky vzaly papíry a mudrovaly: „To je dobré leda tak na podpal.“ A strčily si papíry pod objemné zadky.

                „Pojďte si sednút, mladý pane,“ nabídla paní Okůnková místo pojišťovákovi.

                „Ale…“ koktal muž.

                Pěkná lavička nabízela místo. Muž se upejpavě vcucnul mezi zvědavé ženy. Po několika otázkách, odkud je a co a jak, ho tetičky objímaly, protože dvě zjistily, že k nim patří do rodu. Pojišťovák, zmuchlaný a pokrčený celý, s vypnutým mobilem, vyfasoval tucet vajec, dobré rady, litr burčáku a poplácání po zádech. Poté nejistě vyrazil ke svému automobilu za bujarého mávání tetiček. Za dědinou pak odbočil doprava k Loskom, nejlepší bonitě půdy široko daleko. Burčák mu mezitím ve vypulírovaném autě vybuchnul, jak sebou zlostně házel, a vajíčka se rozkutálela po sedačce. Slunko pilně plnilo svůj vysoký plán.

                Po chvíli přišel muž k rozlehlému sadu se starými stromy. Zadíval se do popraskaného listoví. Kmeny trpce chrastily korunami bez plodů a suché větve tiše jej zdravily křupáním a mlaskáním po vodě. Vyšel mírný svah. Mezi šípkovými keři a nálety buků z nedalekého lesíku našel mladou jablůňku. Usmál se na ni. Červené jablíčko, jediný dar léta na tomto roky opuštěném úhoru, jediné a veselé v tom smutku, čekalo na svůj ortel stisku mezi zdravými zuby mladého pojišťováka. Mladý muž se rozhlédl, v uších mu doznívaly hlasy babek z lavečky, jací jeho děda a praděda byli hospodáři. Pak jablko utrhl, pomalu vložil do úst a stiskl čelist. V ústech se mu rozlinula teplá a sladká chuť země. V ten okamžik mu bylo dobře. Jako nikdy předtím.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

19.06.2019 08:13:38Vigan

Luzz, moc mě to od tebe těší.---

18.06.2019 23:07:54Luzz

je to svižný a chytrý. občas slovosled mate mě, ale jinak fajn.

18.06.2019 10:23:18Vigan

Děkuju..

17.06.2019 15:35:14Lakrov
redaktor prózy

Klidná, úsměvná (a snad i trochu filosofující) je tahle miniatura. Dobře se četla.  Tip.  

16.06.2019 19:52:55Vigan

Auto mám, burčák ještě ne-e..ono se ještě něco stane, a uvidíme..

Děkuju moc, šohaju..:-)

15.06.2019 13:20:51Fruhling

Zajjímalo by mě, jestli někdo nemá historku o autu a burčáku :D

09.06.2019 10:18:58Vigan

Děkuju moc, bixley..

06.06.2019 21:17:27bixley
redaktor prózy

Umět si všímat detailů a pak je krásně popsat, to je velká deviza. Má to krásný náboj, i když vlastně líčíš úplně obyčejné věci. T.

01.06.2019 19:03:49Vigan

Tož, děkuju, Kočko..:)

31.05.2019 12:06:59Kočkodan
Po dobu ctení mi bylo také dobre. (úsmev)

|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.