Óperka

Óperka

Mé rodiče lze považovat za kulturní barbary, kteří si sobotu co sobotu nahrávají seriál na Primě, aby u něj mohli usnout, až skončí lidová veselice na Nově. Tentokrát mě však dost překvapili: zakoupili si lístky na dnešní rybářský ples.

Domluvili se s Myšičkovými z vedlejšího vchodu, ale v průběhu odpoledne vyvstal nemalý problém. Myšičkovi mají pětiletého Ondráše, kterého měla hlídat babička. Jenže tu chytil žlučník, když ze šetrnosti dorazila zbytek bramborového salátu od Vánoc náhodně objevený v lednici. Máma začala vyvádět, že sami nikam nepůjdou, že táta si jednou zatancuje, pak potká nějakého známého a zbytek plesu stráví na baru, zatímco ona bude jen odmítat žádosti jiných opilců o tanec. Na tátovi bylo vidět, že by rád přihodil nějakou ironickou poznámku, ale sám nebyl zrovna nadšený, protože věděl, že s panem Myšičkou může sedět na baru již od začátku plesu a nemusí čekat, až někoho potká.

Nebudu to natahovat. Do jejich debaty jsem vstoupil s tvrzením, že už nejsem malej a nebude tudíž pro mě problém pohlídat pětiletého kluka. Máma už v tu chvíli brečela, protože táta si nakonec tu ironickou poznámku neodpustil. Přesto se coby tonoucí stébla chytla a skočila k Myšičkovům. Ti uvěřili, že již jsem téměř dospělým, a svého syna mi nakonec svěřili.

"Stlejdo, jak funguje televize?" byla asi padesátá otázka, kterou mi Ondráš položil.

"To je jednoduchý, támhle ve zdi mají vaši promítačku jako v kině," odpověděl jsem a vydal se do kuchyně zkontrolovat lednici, neboť mi bylo paní Myšičkovou řečeno, ať se u nich chovám jako doma.

Obsah lednice mě natolik zaujal, že jsem přeslechl jakési rány do zdi. A možná jsem je ani nepřeslechl, ale jen jsem jim nevěnoval pozornost, protože v paneláku věčně někdo do něčeho buší, věčně něco někdo vrtá. Znejistěl jsem, až když zhasla lednice a spolu s ní celý byt. Zároveň se bytem začal šířit zápach spáleniny.

"Stlejdo, asi jsem lozbil tu plomítačku." Ve světle dopadajícím do bytu z pouliční lampy jsem spatřil Ondráška - v levé ruce majzlík, v pravé kladivo.

Na tomto místě deníku se hodí poděkovat obětavým spoluobčanům, kterým se podařilo byt uvést do provozuschopného stavu. O tom, že už s největší pravděpodobností malého Ondráška příště hlídat nebudu, se rozepisovat snad nemusím.

Když jsme v bytě opět osaměli, přesvědčil jsem ho, že po jedenácté by již nemusela téct teplá voda, takže je nejvyšší čas se jít vykoupat a spát.

"Stlejdo, k čemu je plezelvativ?" byla asi stopadesátá Ondráškova otázka.

Po zkušenostech s promítačkou jsem raději nechtěl lhát, a tak jsem mu vysvětlil, že když chlapi nechtějí mít děti, nasadí si prezervativ na pinďoura.

"A jakou pohádku mi budeš číst?"

"Víš, Ondrášku, já bych se potřeboval učit. Co kdybych ti četl něco z chemie?"

Ondrášek kupodivu souhlasil, prý mu o chemii ještě nikdo nečetl. Pro jistotu jsem přeskočil elektrolýzu roztoku kuchyňské soli a třikrát přečetl výrobu železa domnívaje se, že tato pasáž je naprosto neškodná. Poslouchal pozorně, jen stále šmátral rukou pod peřinou. Napomenul jsem ho, že to je neslušné. Když toho nenechal, peřinu jsem rázně odkryl a zhrozil jsem se při představě, že takto by svého syna objevila paní Myšičková. Na svém drobném přirození měl nasazený neúměrně obrovský prezervativ. "Když já ještě nechci mít děti ....!"

Neriskoval jsem a nevyložil mu celý proces oplození (při jeho zvídavosti by si to nejspíš zítra na pískovišti ověřil). Nechal jsem mu jeho názor a zase ho přikryl. Třikrát jsem mu popsal vysokou pec a zkujňování oceli. Na otázku, jak se odjišťuje granát, jsem nereflektoval.

Těsně po půlnoci začal pravidelně oddychoval. Opatrně jsem ho odkryl a kondom mu sejmul.

Svou výchovnou činnost jsem zakončil, když se mi napotřetí podařilo spláchnout zauzlovaný prezervativ do záchodu.