Epocha snů

Na straně hrany

zpívá baladu o temnu,

jak plachta na lodi se vzedmu, když

vozataj opustí brány.

 

Tak jako upír, co po nocích se věší,

tak i já, se svou vůlí bičem práskám,

k perleti sametu a nemizícím vráskám,

jež mou tvář, krví zalitou, svou přítomností těší.

 

Tak jako vrány, ty ze severu,

přilétají za potravou zas,

jak vábil by je za mnou hlubší hlas,

a cíle svého nikdy se sám nedoberu.

 

On, připoután, hlavou ke mně kyne,

zasypán hlínou, prachem, sazemi,

tak žije lidské plémě na zemi,

a vpřed jdem dál, co noha nohu mine.

 

Odvaž své perutě,

já v noci najdu tě,

přijdeme tam k oceánu molu,

navždy bratři,

navždy jeden v druhém spolu.

 

Krev...

---