Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

+1 neviditelných
V sále s maskami
datum / id06.06.2019 / 496729Vytisknout |
autorslepec
kategorieVolné verše
témaPřírodní
upřesnění kategorieVzpomínky na dětství
zobrazeno83x
počet tipů2
v oblíbených1x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

Soubor vznikal v letech 2013-2019. Fotografie opuštěného stavení jsou z léta 2017.

V sále s maskami

DÍTĚ V SÁLE S MASKAMI (hříčky)

Sestra vánku dutou má hůl.

 

1. Bedřich, pohrobek

Droby z rakví jsou leda pro zhlodání
ochotům, kteří neudrží myšlenku poruby.

2. Rod skoby

Trpělivé vytočení oka do jeho trosek,
na mezi vyhlazení, proti stálosti hranic.

3. Marod přebírá louč

Nesmělé recitování školáčka. Ještě
neleží, kdo žebřiní prašivinu předků.

4. Stipulatio

Památky hluchozděného křiku.

5. Obdoba porodu

Stařena, z kůže splasklá ozvěna
kolem, místní fragmenty hadrů.

6. Velký žert

Neustálé unikání co tě, rode bludných,
neviděnému slunci vybělí.

7. Padavčata

Výška a délka hlasu. Saje z kamene
riziko sesuvu oční vrásy, mimo limity těžby.

0K0Wnr_Ccr3TdvYRAdeLbGUnHpGb1_UDyIIxsRkS

 

 

 

 

 


BEDŘICH, POHROBEK

Holešovice

 

Dovádění hocha v odkrytých hrobech,

jen dovádění do krajnosti hocha od-

vedeného do kraje kostí. Nepřestávají

 

práskat na jeho zrození. Už ho učí

hrát mrtvolu, tuhle habaďůru skuteč-

 

ného (droby z rak-

ví jsou leda pro zhlodání ochotům, kteří

neudrží myšlenku poruby), mrtvolu

 

za zuby. Kost pánevní, klíč-

ní ani tnout ani pře-

razit, lícní roze-

znít, co dá-

lka zpřažená přes výskot

 

(nesmělé recitování školáčka, ještě

neleží, kdo žebřiní prašivinu předků).

 

 

XQuy4UYoUMSuRzGpAynPsK-pTWfL_YTFircuZLtd

 

 

 

ROD SKOBY

 

Žaludek má paměť / křiku

broušeného o / minulé ticho,

když se jím ozývá / hlad,

kůži řeže / proti vláknu slov,

 

pije z prázdných

hrstí popel a

nechtěným hlasem sytí

 

zamlčené, / vražené do zad

stojících za pozoru-

hodností oné docela cizí paměti,

neřečené / vábící do blízkosti srázů,

kde shazuje padělky domu, a-

 

by ostří (trpělivé vytočení oka do jeho trosek),

směněné proti slasti (na mezi

 

vyhlazení proti stálosti hranic) masa (uznaných tvarů / lidských

vět), kosti (neustálé u-/ nikání co tě / rode bludných / neviděné-

mu slunci vybělí), obrazu (památky hlucho-

 

zděného křiku),

vyvěsilo od nohou

šev hra-

zené hla-

vy a pře-

mostilo,

vzpomínko-

u vnitřno-

stí vězí-

cích v

přátelství

řeči, roz-

zení na kr-

ok o-

d sko-

by.

 

 

RA27jlTVNlVpfyN1CuWOmg4rSld-6OK6OobhKlKQ

 

 

 

 


VlxobzPIV8HvffZg4s90S0jquI7vUNzuFPLZZJx8

MAROD PŘEBÍRÁ LOUČ

 

Bytostný výr slepuje, co zanesl

sup, když vykrajuje ho prorůstá

kostí a předhazuje masem. Jím

 

hýří, co snová zobákem živoucího

 

hladu. Nahozená mršina, škrty

klestím, skrz tarasy vejce, cesta-

řím, kamením, nejsem bez viny.

 

 

 

 

 

 

STIPULATIO

 



bsZkQ66rvzkipfR2dVbLLb9NkK9_-Oe7ThKv60cK

Nemluvně, padělané

strachem ze smrti,

zachází s jazykem.


Podle něj kleká (jako) při soudu:


budiž k ničemu. Slyší

a nachází jazykem,


vyhnaným z kmene zvyku zapomínat,


dokud proud opilství

samozvaných prs-

kaje a chrch-

laje nabírá dech, sou-


hlasný prst

provléká na-

stávající o-

kliky knih

dutino-

u němých úst,


jejich slovo, nezabiješ.

 

 

 

 

OBDOBA PORODU

 

Začíná s bílou, sou-

běžnou vraždě denní

hluchoty, trpělivě sochaří

divokou ozvěnu, noc.

 

(Myšlenka vstupuje v tom, co obrací na rub.)

 

Dotýkám kůži dechu

větrných plic, ženu bílé,

která přišla ždímat o mé

kosti tajený křik,

 

květ černého tisku.

 

 

j79jbq92o00FspYHtLCzgmFogNewQjrdGNDq9KEf

 

 

 

 

VELKÝ ŽERT

 

Kůže nebe se odchlipuje,

má rozevřená tečnosti slov,

v řezu zbytečná, dovodit –

 

oku čiré ne bez oka,

 

nikdy oka, odra-

zem pohledu vystře-

dit, ohnisko hlad-

 

kosti, rýhu blesku, vybělit,

 

než ji zevnitř oslepí ozvě-

na hromu krve, ztracený

za sebou zanechal brázdě – vnější oheň.

 

 

qVI1LuUF50_iUvGDv2vNCM6_S9NbaaQn__Yi5wTl

 

 

 

 

_0aoHlP4BASdfNmtlxgSkHBaSerlcwC59fHEXIpC

 

 

PADAVČATA

 

Hlad za-

jizvil marným vinu-

tím jazyka (výš-

ka a délka hlasu) chvějivý bubínek

 

(sestra vánku dutou hůl)

 

mřelcům od huby. Plamen při-

klížil drť hluboko

ložené hlíny zpěvu. Mezi nimi dře-

věné robě napjalo tón jediné struny

 

(saje z kamene riziko sesuvu

oční vrásy, mimo limity těžby),

 

volá, svými ústy. Země

se otevírá tuší, tě-

žknoucí vý-

řečností stud-

ničního pádu. Hle-

sem z rodu smíchu

 

(stařena z kůže splasklá o-

zvěna kolem něho

místní fragmenty hadrů).

 

 

 

 

GTz5o7azpyvYsY8raMR06VaYDk9QnQwdvniOdfVY

 
Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

09.06.2019 18:55:39starej Rendl

Prostě jedinečné. Jako by Holan vstal z mrtvých. I v nádherných fotografiích je vidět autorův cit pro ticho, samotu a přidružené disciplíny. 

07.06.2019 08:54:03agáta5

ještě si to o víkend přečtu znovu, zatím jsem kapku udivená, ale obrázky čupr :)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.
Veškerá autorská práva na jednotlivá díla náleží výhradně jejich autorům. Právní odpovědnost za obsah uveřejněného díla nese jeho autor v plné míře.