Letošním hitem je překlep

„Máme opět dokonalou příležitost přesvědčit se o dechberoucí přítomnosti a průměrnosti autora těchto řádek. Je to kamikadze a vrhá se po hlavě do erotických scén, které nejsou připravené, a proto nejsou čtenářem ani zvlášť vyžádané. Ještě nevíme, jaké měla vlasy, kolik měla zubů a jak bělostné měla podvazky, neslyšeli jsme ji promluvit, ale už vidíme, jak jí samozvaný spisovatel proniká do lůna prsty svého svéhlavého hrdiny, který páchne korunou, jestli ne něčím horším, řekl na můj účet hostinský Petera, když jsem se pokoušel zaplatit textem na vývěsní štít jeho lokálu. Tak jsem radši zaplatil penězi a rozčarovaný se vracel domů za svou milou.

Když jsem se však přiblížil k našemu domečku, který jsem pracně vyspravoval celé léto, zjistil jsem, že do chlívku s kozou uhodil blesk, od něj vzplála stodola a mou milou právě odvážejí s popáleninami druhého stupně na oddělení zdejší fakultativní nemocnice. Sotva jsme se stihli rozloučit a já jsem věděl, že nebylo-li peklo naše předchozí živoření, teď to teprve přijde. Celá naše láska podstoupí obří zatěžkávací test, protože budu mít pořád na talíři ten hromosvod, kterým jsem odmítal opatřit chlév nebohé kozy, ale také protože se mi začnou líbit jiné ženy, takové ty nepopálené, a budu muset sebrat veškeré mravní síly, co jich ve mně je, abych se zasloužil o kloudné fungování vztahu. Petero, ty hovado, říkám si, kdybys to věděl, nemusel si mi aspoň pomlouvat mé texty, mou poslední naději v tomto světě tvrdých loktů a tvrdých ptáků, po prášcích z dovozu eskalujících až ke skutečné ejakulaci i v pokročilém věku majitele té které chlouby.

Chtěl jsem prorazit psaním a teď mi blesk poničil chatrč, přirozeně jen obrazně, protože ve skutečnosti udeřil do chléva a jen velmi přeneseně do mé milé. Všimli jste si někdy, že angličtina nemá slova pro čerta, který mě bere? Ale má, odpovídá mi sborově zpité vědomí lidstva, samozřejmě že má, a to slovo je Krampus. A já si bláhově myslel, že jen my rozlišujeme mezi mým bratrancem a jeho služebníky. Nestoudný autor hledá způsob, jak se do ní vpáčit, do reality, ale nechápe, že se nejdřív musí podívat do sebe. Pak teprve zjistí, že už tu je. V jeho dýchavičnosti je touha a v ní je zase semeno dobra a zla, naklíčené tak, že nepoznáš, čí je co. A tak dál halabala, zvláštní je, že hala opravami pravopisu projde, ale bala prostě ne. Asi je to jenom dohromady. Debile, křičím na sebe a dál se tak častuju, až se mi z toho dělá zle.

Pomalu mi ji ve fakultní nemocnici dávají do kupy a já se připravuju na nejhorší, modlím se za to, aby to krásné, co mezi námi vyrostlo, přežilo nejen pro svět, ale i pro nás. I pro nás. Modlím se za boží přítomnost v ní i v sobě. Nemohu brečet, o tom jsem psal jindy a jinde, ale mohu se strachovat a litovat a rozněcovat, sežehnout a sehnout k mé milé, abych jí zavázal boty. Prosím bože, odpust mi rouhání, odpust mi ale i to, že jsem ztratil víru v sebe. Odpust mi kardinální zločiny, ale i ty malé. Pověs mě na hřebík jako tretry, které si vždy znovu rád nazuješ, až po dlouhém horkém dni a krátké přepršce přijde vlahý letní večer, takový, který zbožňujeme my dva a který měla ráda také nebožka koza. Prosím, pomaž mé rty a dej mi víru v sebe, bez ní tě nemohu milovat, ani náhodou…

Bára byla zpět a s ní svět mezi námi, odpustili jsme si a já viděl, že to není tak zlé, byla na tom vlastně lépe než naše chatrč. Vrátíme se do paneláku k rodičům, pomohou nám finančně, za půl roku jí budou sundávat obvazy, každé dva týdny vyměňovat, já ale stále nevěřím v sebe, a to je ten zločin, jehož se dopouštím na nejvyšším. Beru dva prsty, namáčím je v kalamáři, odmítám podepisovat krví, tak aspoň takhle, za Adélku a za Martinku, které jsem kdysi miloval.

Pře. Staň! Pře. Staň. Přestaň. Ale co bych přestával. Dám si cigaretu, a pak se uvidí. Petera, Bůh, já.