Prapor

Dávno dvacet, navíc čtyři,

dvě dekády plus pár let,

kam však osud lidstva míří,

bylo by líp nevědět.

Prchavá je moudrost věků,

ty bys ji měl ovšem znát,

shodit břímě smutku, vzteku,

zatnout pěst a bojovat.

Vše, co ti jen v cestě stojí,

musíš rázně smésti pryč,

vésti boj za lásku svoji,

prapor vzdoru k nebi vztyč.

Za vše, co ti bylo drahé,

taktéž to, co může být,

k budoucnosti, snad i blahé,

směle vykroč a zkus jít.

Neboj se nic, s tebou kráčím,

i když nejsem žádný bůh,

a třebaže už nohy vláčím,

přerušíme bludný kruh.

Spolu pojďme, ty a já,

do samé smrti válečníci,

takto život smysl má…

Boj do konce, úsměv v líci.

Náš cit prapor k nebi vznesl,

kdyby – jak tak uvažuji –

v prachu cesty k zemi klesl,

moh‘ bych říci: „Nelituji.“

Můj člověče…