Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Dovolání
datum / id01.07.2019 / 497219Vytisknout |
autorZajíc Březňák
kategoriePovídky
témaPsychologické
zobrazeno96x
počet tipů1
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

2012 - 2019, starší verze textu je ke čtení pod stejným názvem na Saspi

Dovolání

(Motto)

 

„Život je jako role toaletního papíru. Trháš, trháš, všechno v cajku, ale jednou papír dojde a ty skončíš se špinavou prdelí.“ (Dagmar Pokorná, komentář k filmu Forrest Gump na ČSFD, 5. května 2007)

 

(Úvod aneb Dialog u televizoru)

 

ONA: Tak Vávrus, známej jako Zajíc Březňák, prej píše povídku.

ON: (sedí na gauči před televizí a pojídá chipsy): To zas bude ňáká kafkárna.

ONA: Jo, bude to o tom, co dělal a zažíval, když bláznil.

ON: Jo? A co teda zažíval?

ONA: Samý hrozný věci.

ON: Jako co třeba?

ONA: Pořád si prej myslel, že smrdí jako pes.

ON: Vávrus? Ten smrdí ještě teď. To není nic novýho.

ONA: Ale on si to myslel.

ON: A teď už si to nemyslí?

ONA: Ne.

ON: A to je právě ta chyba. Já bejt na jeho místě, jdu dělat něco pořádnýho.

ONA: Jako třeba co?

ON: Třeba popeláře nebo traktoristu.

ONA: Když on nic neumí. Jenom psát. A to si ještě jenom myslí, že umí psát.

ON: Takový lidi by se vůbec neměli narodit.

ONA: Vidíš to a on se úplně nestydatě narodil a teď nestoudně píše povídku.

ON: Jak se to bude jmenovat?

ONA: Dovolání.

ON: Vždyť to říkám – zase ňáká kafkárna.

 

(1. Poznámky psané na útržcích toaletního papíru)

 

Býval jsem vlk samotář, který se volně potuloval po lesích, stepích a internetových seznamkách.

Nikdy jsem neuměl říct to, co chci sdělit. Myšlenky v mém mozku vždy jen povrchně kolotaly. Nikdy jsem nevlastnil žádný názor, za který bych se musel stydět.

 

Bylo to dost neobvyklé, poněvadž listopad teplý jako lidská ruka se na památném hřbitově laskal s hroby. Mé příměry jako vždy neodpovídaly dané skutečnosti.

 

Nepociťoval jsem potřebu přemýšlet nad oním problémem, který lidstvo trápí od počátku věků: kde jsem se tu vzal? Seděli jsme v Historickém semináři asi tři nebo čtyři. Důvod, proč jsem četl tu knihu, by šlo nazvat čistě sentimentálním. Věděl jsem, že se mohu kdykoliv zvednout a odejít. Samozřejmě to věděli všichni, jenže se nikdo nezvedal. Páteční odpoledne slibovalo dva dny zasloužené práce.

Čekali jsme na vyučujícího. Dívka, kterou jsem miloval, nebo někdo jiný prohodil, zda to není ten děda, který sedí na chodbě a čte si noviny. Byla to zvláštní představa. My, kteří jsme pana doktora už znali, jsme věděli, že není tak dochvilný. Děda se později zvedl a odešel, jako by vycítil podezření. Jelikož se v mé kebuli schylovalo k témuž činu, řekla: „Ty už to vzdáváš?“

 

Myslím, že jsem kdysi jako dítě slunce miloval. Důvod, proč jsem vyrazil směrem do Ústřední knihovny, svou banalitou téměř obtěžoval tu trochu myšlenek v mé hlavě. Jako vždy jsem chtěl mít vše rychle za sebou. Mým cílem bylo dostat se k žádané knize, předložit čtenářský průkaz a nikdy si nenechat vytisknout výpis. Zdržet se znamenalo nebezpečí bolesti.

Nebylo dobré zůstávat sedět příliš dlouho. Pan doktor stejně nakonec nepřišel. Jak jsem se později dozvěděl, čekali kolegové v Historickém semináři ještě další půlhodinu. Otevřeným oknem proudil chladný vzduch a teplé slunce.

Když jsem tedy kráčel směrem ke knihovně a procházel jako tolikrát předtím po malém plácku vedle náměstí, spisovatelův rodný dům hostil jako obvykle v přízemí kavárnu. Stolky roztahané daleko do prostoru okupovaly veliký lebensraum ve prospěch bohatých turistů. Tuční cestovatelé hovořili a smáli se, na malé zelené tabuli byly psány přemrštěné ceny. Kopl jsem do ní. Spadla. Nějaká žena se lekla. Šel jsem dál. Dohnal mě číšník. Řekl, že se s ním vrátím, abych tabuli opravil. Řekl, že si vyberu – buď ji opravím, nebo zavolá policii. Pak jsem jej ztratil z doslechu.

 

V tramvaji plné fazolí a jedoucí zoufale pomalu jsem pociťoval nevolnost. Starší tlustá dáma si četla v kapesní Bibli. Měla některé pasáže podtrhané a zatímco jezdila prstem po řádku, chvílemi se neudržela a palcem a ukazovákem si tiskla nosní dírky. V té chvíli se tramvaj pohybovala ještě citelně pomaleji.

 

Když jsem se ocitl v pokoji číslo 310, věděl jsem, co potřebuji. V duchu jsem tu dívku překřtil na Modrý paprsek. Trvalo ještě mnoho měsíců, než jsem mohl žít v iluzi, že jsem spatřil všechny odstíny jejího pohledu. Ty oči nebyly modré. Zatímco jsem na ni myslel, dosáhl můj den až nečekaného vrcholu. Nikdy bych si nemyslel, že Ježíš chce mít stigmata po fazolích.

Být v pokoji bylo relativně bezpečné, pokud tam nepobýval spolubydlící. Tehdy ve mně rostl nepokoj.

Balil jsem se vždy s účinnou radostí, poněvadž mám rád staré otřepané fráze. Moje radost byla plně spontánní. Projevoval jsem ji z povinnosti mít se na co těšit. Sliboval jsem si, že jednoho dne bude všechna práce hotova, všechny knihy napsané a přečtené. Své sliby jsem nestíhal plnit.

 

Po chodbě jsem se pohyboval co možná nejrychleji, nechtěl jsem nikoho vidět. Pevně sevřené řady dveří po obou stranách mi nedodávaly rozvahy, poněvadž se kdykoliv kterékoliv z nich mohly otevřít. Také jsem mohl slyšet něco, co by mě mohlo ranit. V prostoru schodiště jsem viděl odražené světlo v zrcadle. Nic mě tolik neděsilo jako ona nejistota.

Na schodech bylo snazší se připravit. Pokud se někdo blížil, počítal jsem jednotlivé stupně. Bral jsem je ostatně po dvou. V přízemí jsem vrhl krátký pohled na nástěnku. Informace se mi jevily býti důležitými. Vstupní dveře byly otevřené.

 

Vynález samoobslužných pokladen mě svou užitečností až zarážel. Problém je, že obsluha vám někdy chce pomoci a vše vysvětluje. Celý proces se pak stává delším, než je nezbytně nutné. Ačkoliv je v tom rozpor, který je přímo úměrný naší čtenářské zkušenosti. Snažil jsem se být racionální a působit vyrovnaně. Má řeč byla zmatená a nesrozumitelná. Ona mluvila rychle a já jen přikyvoval a snažil se jí vysvětlit, že vše chápu. Transakce proběhla úspěšně. Řekl jsem: „Nashledanou!“ Nežil jsem v takové naději.

 

Na nástupišti číslo pět jsem si sedl na zábradlí. Pil kofolu a kochal se pocitem svobody. Znovu jsem otevřel tu knihu.

Ovšem v plechové čekárně seděla nehezká dívka u vyšívání. Nedalo se nic dělat. Snažil jsem se soustředit a omezit zorné pole na nejnutnější minimum. Později se mě zeptala, kolik je hodin. Řekl jsem jí to. Očima jsem se bez jakéhokoliv přechodu vrátil na řádek.

 

(2. Podivuhodná setkání)

 

Poté, co jsem prošel ulicemi Servandoni a Bonaparte, zmizela cesta za městem ve tmě. Minula poslední osamělé domky periférie. V oknech zhasla všechna světla. Slyšel jsem kroky před sebou i za sebou. V dané situaci mě to však nijak nepotěšilo ani neuklidnilo. Nechtěl jsem nikoho vidět.

Po velmi dlouhé době jsem v jakémsi záblesku světla před sebou spatřil dva muže. Trvalo to snad vteřinu. První muž byl oděný v slušivý zelený oblek a zelený klobouk s pérem. Zdál se být starý a statný. Přes rameno mu visel podlouhlý, temný předmět. Druhý muž byl mnohem mladší, oblečený jako bankovní úředník a působil výstředně, poněvadž nesl v ruce hrozně malé dámské šaty sytě červené barvy.

Rozhodl jsem se raději vůbec nemyslet. Měl jsem k tomu vážný důvod, poněvadž muži vedli psa. Drželi jej za přední běhy, každý za jeden, takže pes se jevil býti směšným.

 

Následoval jsem je z nezbytí, poněvadž za mnou byly slyšet kroky. Kdybych se otočil, jistě bych někoho potkal. Byla sice tma, ale já jsem nikoho potkat nechtěl. Naopak: pokud bych šel stále stejnou rychlostí, nemusel bych dohonit ty přede mnou, ani bych nemohl být dostižen těmi vzadu. Zdálo se, že jedni i druzí udržují rychlost podivuhodně přesně, takže se nikdy nesetkají, což znamenalo, že vše závisí jedině na mně. Snad jsem doufal v to, že již nikdy nemusím nikoho vidět, že mohu žít i zemřít sám.

Ale raději jsem přece jen myslet neměl. Mé výpočty měly totiž jednu vadu a sice tu, že kroky přede mnou utichly. Zdálo se mi býti zjevným, že trojice buď jednoduše zmizela, anebo zastavila. První varianta se mi jevila nemožnou, můj úsudek se tedy přiklonil k té druhé možnosti. Teprve potom jsem si uvědomil, že už kroky neslyším vůbec. Ty za mnou se totiž také odmlčely a já jsem se zastavil.

 

V černi tmavé dálky se rozsvítilo jedno okno. Paprsek světla se vrhl přímo přede mne. Výstřední muž držel psa v náručí, pes počínal trošku vrčet a kňučet, ale jinak byl až podivuhodně klidný a malátný, jakoby předem smířený se vším, co s ním muži zamýšlí. Ten zelený se chvíli rozmýšlel, ale potom mě spatřil a zeptal se: „Máš nůž?“

Jelikož jsem se neprojevoval společensky, přišel ke mně a začal mě šacovat. Skutečně nalezl kudlu, což mě překvapilo možná více než jeho, poněvadž on si počínal dost sebejistě. Řekl: „Díky.“ Vrátil se k výstřednímu chlapíkovi, jenž držel psa jako madona Ježíška. Pak se stařec rozpřáhl.

Zatímco pes naposledy zavyl, vystoupilo z jeho těla cosi jasně červeného a posléze se to dotklo země.

 

V tom jediném vzdáleném okně, v němž se svítilo, stál dlouhý a tenký muž. Vyklonil se a celý výjev na něj zřejmě zapůsobil, poněvadž skočil do tmy. Velice brzy jsme stáli vedle sebe, on mě dloubal pod žebra a odváděl stranou. Zřejmě to byl ideální čtenář postižený ideální nespavostí. Bylo mi však nepříjemné s ním jít. Nejspíše jsme kráčeli přes pole. Nevím. V mysli jsem si však stále opakoval: „Že se nestydíš, smrdíš jako pes!“

Přišli jsme ke dveřím jediného domku, v němž se ještě svítilo. Dveře však byly zanesené balvany, naplaveným pískem a pytli s cementem. Řekl: „Promiňte, ale jak ráčíte vidět, budu potřebovat pomoci, ledaže byste měl něco proti dveřím.“ Jelikož jsem byl zdvořilý a nemluvný, museli jsme dveře vyčistit. Nejprve jsme na ně močili, pak jsme je polévali citrónovou šťávou, octem a nakonec louhem. Pak se věci ukázaly takové, jaké jsou – ostré a rozmazané.

 

Šli jsme po schodech do prvního patra, vstoupili do kumbálu, jenž byl plný knih, z nichž mnohé byly pokryty věky, a některé se již rozpadaly v prach. Vybavení bytu bylo veskrze chatrné a zašlé. Pouze na stole kazil dojem laptop, jenž však již také měl viditelně něco za sebou.

Poněkud mě však překvapila zarámovaná černobílá fotografie visící na stěně. Ona na ní vypadala mnohem starší, než jak jsem ji znal z Historického semináře. Podíval jsem se na hostitele, ale on nepochopil otázku.

Teprve nyní jsem dostal možnost lépe si prohlédnout pana domácího. Byl mnohem menší, než jak se mi jevil v okně, avšak nebyl o nic méně kostnatý. Měl dlouhé, řídké a mastné černé vlasy, jeho plnovous se vyznačoval svou délkou a zanedbaností, z vráskovité tváře se na mě upíraly veliké oči plné takového zoufalství a beznaděje, až jsem měl důvod soudit, že ten muž je cvok. Největší záhadou mi však zůstával jeho věk; neměl sice ještě šedivých vlasů ani vousů, zubů se mu však rovněž mnoho nedostávalo. Pohled na něho byl natolik nepříjemný, že jsem se počal podivovat dřevěné podlaze, která sice nebyla vzorem čistoty, ale přesto působila ještě dost útěšně.

 

Zeptal se mě na jméno. Řekl jsem mu to a dodal, že nikdy nebudu to, co nejsem. Pokusil se o úsměv a řekl: „Uvidíme, co nejsi.“

Promluvil jsem: „Co ode mě chcete?“

Točil se okolo sporáku a řekl: „To je dost otřepaná fráze a do tvojí situace se příliš nehodí.“

Pokrčil jsem rameny: „Kdo byli ti muži?“

„Kteří?“

„Ti, co zabili psa.“

„Já je neznám.“

„Jste jejich komplic?“

„Zachránil jsem tě.“

„Před čím?!“

„Jsou to vrazi.“

„Protože zabili psa?“

„Byla to jen zástěrka.“

„Prosím?“

„Zabili psa, ale čekali tam na tebe.“

„Nevypadalo to tak, zabili jej mým nožem.“

„Přemýšlel jsi někdy o sebevraždě?“

„Já? Myslím, že ano. Člověk je hloupý.“

„Poslouchej, už se v tom přestaň nimrat. Sem nepřijdou.“

„Jak to můžete tak bezpečně vědět?“

„Ještě jsem ti neodpověděl, že?“

„Ne.“

„Podívej se na mě, já jsem to všechno viděl vlastníma očima. Z tohoto okna jsem viděl ty dva a tebe. Na psa zapomeň. Byla to zástěrka. Od začátku.“

„Takže jste jejich komplic?“

„Jsem spisovatel.“

„Jste slavný?“

„Ne.“

„Jste bohatý?“

„Vypadám tak?“

„Vypadáte pošetile.“

„Chceš ještě něco vědět? Jsi nenasytný.“

„Jste talentovaný?“

„Jednou to možná dokážeš lépe posoudit.“

 

Předložil mi hrnek kakaa s takovou obřadností, jako by se jednalo o krev Kristovu. Teprve nyní začal vést vážný hovor. Držel dlouhou a vyčerpávající přednášku o vlcích, tvrdil, že to jsou společenská zvířata žijící rodinným způsobem života. Navíc prý za poslední staletí nebyl ve střední Evropě zaznamenán případ, že by vlk zabil nebo vážně zranil člověka etc.

Vlastním monologem se natolik rozohňoval, až patrně zapomínal, co je vhodné a co už ne. Považoval se zjevně za někoho, kým nebyl, poněvadž se pokoušel tančit kolem ohně (který tam nehořel) a byl směšný jako každý, kdo dělá něco poprvé v životě a přesto se tváří jako člověk ve všem zběhlý.

Pohled na něho mě tak odpuzoval, že jsem těkal očima po celé místnosti, jen abych se na něj nemusel dívat, jak se snaží sám přichycen v okamžiku nalézt své místo před tváří věčnosti. Můj pohled utkvěl na monitoru počítače. Měl jsem potřebu vést bezpředmětný rozhovor. On však tvrdil, že si to mohu přečíst. Text, který dopsal, než šel spát. Posadil jsem se tedy k notebooku a četl. Muž se mi však díval přes rameno až na jeden krátký okamžik s takovou dychtivostí, že jsem ztratil veškerou svobodu úsudku. Pojednou se však vzdálil a otevřel ještě jedno okno.

Sotva mi začala být zima, pochopil jsem, že povídka je dlouhá a nudná. Ten člověk se zřejmě vůbec neumí vyjadřovat! Téměř vše bych nyní napsal jinak. On se však vrátil a stál přímo za mnou dohlížeje, abych nepřeskočil jedinou stránku. Zřejmě totiž nalezl, co hledal.

 

Když jsem konečně dospěl k poslední větě, muž už nade mnou nestál. Rozhlédl jsem se po pokoji, abych jej vypátral, on se tam ale již nenalézal. Všechno zůstávalo docela stejně ostré či rozostřené, jako když jsem to spatřil poprvé, jen za okny dokořán bylo příliš mnoho světla. Napadlo mě, že jsem musel na chvíli usnout a přece jsem bezpečně věděl, že jsem se ani na okamžik nevzdálil od četných slov a sporých myšlenek textu.

Poněkud mě však znepokojilo, když jsem si všiml své nahoty. Začal jsem se tedy znovu rozhlížet, abych nalezl kusy svého oděvu. Nebyly tam. Když jsem se přiblížil k jednomu ze dvou oken, spatřil jsem grafomana, jak odchází po cestě. Volal jsem na něho, ale před ním byla daleká pouť.

Vyběhl jsem ven a ocitl se uprostřed pláže. Ohlédl jsem se na dům, jenž vypadal jako věž. Znovu jsem si však uvědomil svou nahotu. Bylo by to snazší, kdybych byl z mramoru, ale já jsem člověk a svět mi mizí před očima a je mi zima. Vrátil jsem se tedy nahoru a hodil na sebe spisovatelovy hadry. Dole jsem spatřil obzor.

Teprve ve vzpomínce mě udivilo, jakou změnou muž prošel. Byl ještě vyšší než předtím a vlasy měl také delší. Jenže byly husté jako jeho krásný, vznešený plnovous, který vypadal jako z 19. století. Honosil se rovněž vysokým čelem, jež prozrazovalo průzračnost inteligence a výrazným nosem. Nebyl již kostnatý, nýbrž šlachovitý a jevil se velmi sečtělým již od pohledu a oduševnělost se mu skvěla v temně modrých očích melancholika. Na sobě neměl umazané hadry (jimiž jsem nyní kryl svou nahotu já) jako včera, ale dlouhý černý plášť s křiklavou červenou podšívkou.

 

Pustil jsem se nazdařbůh písečnými přesypy. Možná jsem šel po cestě, možná to bylo bez tvaru. Vylezl jsem na jednu z vln, z níž již bylo možno spatřit duny slané vody. Zároveň s mořem jsem uzřel dívku. Nebyla to Ona. Její tvář na mě působila důvěrně, poněvadž jsem ji hledal ve tvářích všech dívek a z téhož důvodu mi byla i cizí. Mezi námi vybíhalo moře hluboko do pevniny, jako by šlo o jedno z ramen Neptunova trojzubce. Zbylá dvě se však ztrácela kdesi za horizontem, poněvadž jsme tu byli sami. Uvědomil jsem si, že ode mě odvrací tvář. Pochopil jsem. Zatímco jsem se svlékal, byl jsem plný nadějí, že s tím přestane. Avšak i když jsem byl už úplně nahý, nepřestala se odvracet. Zkusil jsem tedy zátoku přebrodit, byla však tak studená a hluboká, že jsem se vrátil na břeh. V té chvíli jsem si vzpomněl, že neumím plavat. Bylo mi, jako by mě moře vyplavilo. Zkusil jsem tedy svléci kůži. Ta však už byla moje a držela se mě, přestože člověk může všechno. Vyběhl jsem tedy znovu proti moři, dříve než jsem dospěl k čáře přílivu, začaly se mi nohy bořit hluboko do písku. Chtěl jsem na ni zavolat, hrdlo jsem však měl plné jemných zrnek písku. Ona se podívala mým směrem, a zatímco se ztrácela mému pohledu, řekla lhostejně jedinou bezobsažnou větu: „Neboť syn je velikou částí i podstatou Otce.“

 

(Coda)

 

Možná, že jsem se v té chvíli probudil z nepokojných snů a toto zapsal podle pravdy, nebo jsem zůstal vlkem navždy a předložil vám jen snůšku lží.

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)

|< <
> >|

08.07.2019 17:48:53Zajíc Březňák

Děkuji za čtení, Viv. 

08.07.2019 17:42:10Viviana Mori
Vnímám tento příspěvek, nebo tento literární počin jako takovou mozaiku myšlenek, svět reality a svět odlišného vnímání, snů. Už jsem se třikrát chystala, že si to přečtu celé, ale vždy se mi to nepovedlo. Až dnes. Nacházím v textu spoustu vět, které zaujmou a i když nevím, zda jsem schopná textu plně porozumět, umíš zaujmout, nebo spíš zatnout se do čtenáře. Vlastně kdyby v takovém duchu byla celá kniha, přečetla bych ji, i když bych u toho ronila pot, protože jistá tíha duše je tam velmi zřejmá. Díky za nevšední čtenářský zážitek
03.07.2019 15:14:30Zajíc Březňák

Goro, děkuji Ti za podrobný rozbor. Nebudu asi do hloubky rozebírat, jak jsem co myslel... Na textu jsem pracoval dost dlouho a v posledním měsíci i dost soustavně. Zřejmě to nebylo dost na to, aby text působil učesaně... Celé je to psáno jako vyprávění člověka, který "nevnímá úplně obvykle..."  Za tip děkuji, ale hlavně děkuji za ten rozbor. 

02.07.2019 15:37:55Gora
redaktor poezie a prózy

 

Úvod považuji za vtipný - velmi vtipný, bez sebelitovného akcentu, který nastupuje hned v první kapitolce... tamtéž je nakumulováno dost slov začínajících  NE - neuměl, nevlastnil, neobvykle, neodpovídaly, nepociťoval, nenechat, nebezpečí atd:-)

Moc nechápu tuhle větu: Páteční odpoledne slibovalo dva dny zasloužené práce. - zasloužené??

Trvalo ještě mnoho měsíců, než jsem mohl žít v iluzi, - to je zvláštně napsáno, - než jsem dospěl k iluzi...?

Odstavce odtud - Po chodbě jsem se pohyboval co možná nejrychleji - jsou pro mne zajímavé, přinášejí důvěrný pohled, vnímání psych. nemocného, až na tohle:

Informace se mi jevily býti důležitými. -  proč používáš archaismus

+

Nežil jsem v takové naději. - Neměl jsem v sobě naději, že se znovu shledáme.

 

Ve dvojce hned tady - příliš popisné, dalo by se krátit a význam by zůstal stejný:

 v slušivý zelený oblek a zelený klobouk s pérem - slušivý je navíc, dala bych - myslivecký stejnokroj /uniformu/

Zdál se být starý a statný.  - Byl starý a přesto statný.

+ v tomto odstavci spousta příd. jmen

takže pes se jevil býti směšným. - ...pes byl směšný...

 První varianta se mi jevila nemožnou - zase jevila - zase archaismus nemožnou - První varianta byla nepravděpodobná...

Děj potom začíná připomínat horror - od zabití psa až po setkání s starým nechutně vyhlížejícím spisovatelem - a dalšími, kde se trochu ztrácím, kdo je kdo...

a jevil se velmi sečtělým - zase to jeví:-)

Ke konci se mi líbí např. 

 Zkusil jsem tedy svléci kůži. Ta však už byla moje a držela se mě, přestože člověk může všechno., ale to se svlékáním - aby Ona neodvracela tvář, se mi zdá zas trochu zvláštní...

Rozumím, Filipe, že šlo o sen, ale chtěl by trochu probrat a učesat. Jak jsem ti již napsala, nejvíc se mi zamlouvá ta část, jak ji popisuje člověk, který nevnímá úplně obvykle jako jiní, zdraví lidé...

Tip do začátku prozaické tvorby:-)


|< <
> >|
Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.