Písmák
Uživatel:
Heslo:
chci být viděn
Nemáte účet? Založte si!
Zapomenuté heslo

Drak! Drak!
datum / id07.07.2019 / 497311Vytisknout |
autorCousin
kategoriePohádky
zobrazeno36x
počet tipů0
v oblíbených0x
zařazeno do klubůDílo není v žádném klubu.
Prolog

~~Úvod: příběh se odehrává v době, kdy nejstrašnější pěchotní zbraní bylo kopí a civilizace právě začala oceňovat zavedení děla, co by přínos rozvoje urbanistiky. Nevolnictví bylo stále vyhledávanou formou státní příslušnosti. Leckde už se objevila konstituce a někde i přerostla v novou formu nevolnictví zvanou republika. Světadíl se jmenuje Kontinent, ze západu jej omývá moře Nekonečna. Další světadíly dosud objeveny nebyly, ale jeden přece jen objeven bude. Kontinent obsahuje několik zemí, ne všechny jsou jmenovány, nemají na děj vliv. Na západě kontinentu se nachází velká země nesoucí jméno Velká Říše, na východ jsou jejími sousedy čerstvě z mnoha knížectví vzniklé Rácovské království s voleným králem Wladyslawem. Na jih od něj se nachází země, v do níž je vnořená další zemička stále rostoucího významu Sídlo Zástupce Boha na zemi. Východní hranice obou zemí tvoří dvě řeky. Řeka Berg odděluje Rácovské království od Severního království a Našeho království. Druhá řeka spojuje moře Středuvšeho s mořem Nekonečna a je i hranicí mezi Sídlem Zástupce Boha na zemi a územím nazývané Alláhovské despocie, která je tvořena množstvím nepříliš velkých území ovládaných beji. Sever Alláhovských despocií tvoří moře Středuvšeho a jih je ohraničen dalším mořem nazývaným Vocamcáď. Ještě jižněji je další moře pojmenované Pocamcáď a území mezi těmito moři je království jménem Vocamcáďpocamcáď. Náš děj se odehrává většinou na území Našeho království v období vlády tří králů. Karla I. Palatina, který jednotlivá knížectví spojil vizí jednotné říše. Jeho představu mimo diplomatického umu podporovala armáda a dodávala váhu morálním argumentům. Jeho úsilí bylo završeno tažením proti Rácovskému království a výsledkem bylo uznání řeky Bergu jako hranice. Jeho syn Jiří I. poučen, válku zcela upřímně nenáviděl, přesto byl vtažen do tažení opět proti Rácovskému království, což pro krále Wladyslawa znamenalo druhou porážku a opětovné uznání řeky Bergu co by hranice. Syn Jiřího I. Eduard I. je třetím králem Našeho království. Narozdíl od svého otce se na válku těší již od dětství a od mala, spolu se svým bratrancem, budoucím knížetem z Bergu, rozvrací otcův hrad i okolí, kam až si jeho dětské kroky troufnou…



(~~Vznikla rodičovská koalice se zájmem o tuto knihu. Zejména z toho důvodu, aby se nedostala do rukou jejich dětem. Autor sám je členem této koalice, plně se ztotožňuje s jejím záměrem a navíc ji ještě rozšiřuje o svého otce. Je to velmi hodný člověk, tohle si nezaslouží.)

Drak! Drak!

Drak! Drak!
(Antikoaliční pohádka
aneb
co rodiče nechtějí, aby četly jejich děti)
 


1/
   Byla již tma a hluboká noc, když královský zahradník vyšel ze své komnaty a vydal se cestou mezi keři k živým plotům, až k místu kde zahrada plynule přecházela v les. Písek při chůzi skřípal a v tichu zahrady to možná působilo až nečekaný hluk. Zahrada byla osvětlena světlem Měsíce, i světlo bylo však tiché a stíny byly opravdovými stíny. Zahradník zvedl hlavu k stříbrnému kotouči, „zase bude úplněk“, pomyslel si. Ze vzdálené a v noci rozhodně nevyhledávané části lesa, se ozvalo vlkodlačí zavytí. „Tak už dokonce je,“ opravil si v duchu odhad. Další zavytí jím přeci jen poněkud škublo a podvědomě přidal. Nebezpečí mu nehrozilo, vlkodlaci byli na seznamu chráněných živočichů a byli si toho dobře vědomi a nedělali nic, z čeho by vzešlo memorandum a z memoranda královský edikt se změnou statusu z chráněného živočicha na lovnou zvěř. Tuto ekologii v praxi nepochopil přicestovavší ekolog ani na popravišti, byvše předtím označen za invazní druh a dle hbitě vydaného ediktu tak s ním bylo i zacházeno.
   Téměř na konci zahrady byla již několikátou generaci pečlivě zastřihována do podoby planě rostoucího keře hrušeň a pramen vody v jejím stínu vytékající, působil přirozeně a půvabně. Zahradník nejprve nabral trošku vody do dlaně a ochutnal, nebude-li nutno vodu nejprve nechat orazit. Zatrnuly mu zuby, voda byla právě té potřebné teploty. Z kapsy vyndal flakonek, vyšrouboval víčko, vypláchl jej a nechal do něj natéci čerstvé vody. Lahvičku zašrouboval, vrátil zpět do bezpečí kabátu a vydal se nazpět k hradu. Ticho zahrady bylo opět rušeno jen kontaktem podrážek bot s pískem a vlkodlačím zavytím. „Mají ty mrchy ale sluch,“ pomyslel si a opět zrychlil. Věděl, že je pozorován, stráže opravdu hrad strážily, snažil se tedy nejít příliš nápadně, snažíc se zachovat si důstojnost. Stejně si oddechl, když dorazil k osvětlenému vchodu a strážný jej mlčky vpustil do chodby vedoucí ke komnatě, kde spal král. Zahradník strážnému pokývl hlavou a v bezpečí chodby se zhluboka nadechl ve snaze vyhnat adrenalin z těla a zklidnit dech i tlukot srdce, o kterém byl přesvědčen, že jej musí nejdříve opět spolknout, aby přestalo bušit a nebylo slyšet až za roh. Jako vždy použil osvědčenou techniku, soustředil se na hledání odpovědi na otázku, proč stráž nikdy nezareaguje na jeho pokývnutí. Měl pocit, že si jsou rovni, královská stráž je totéž co královský zahradník. On nerozuměl umění, kterak hájit hrad a krále a oni nerozuměli keřům stromům a květinám. Až potud bylo vše v úvaze v pořádku. Dále však už nevěděl. Ať šel kdykoliv kamkoliv, stráž mu vždy ustoupila v cestě a pustila jej dál, aby okamžik poté, co přešel, opět zahradila cestu. Nikdy však nezareagovali, ať jim pokývl či nikoliv. Dlouhodobě zkoušel obojí, výsledek byl stále stejný. Žádná reakce, tedy nic. Rychle dospěl ke správnému závěru, co by následovalo, kdyby jej strážní prostě dál nepustili, to však nebyla odpověď na otázku, kterou si kladl. Viděl i opilé strážné a ani tak se reakce nedočkal. Výsledkem přemítání byl vždy paradox. Přestože si byl vědom jistoty bezpečí, nacházel-li se uvnitř hradu, byl z toho především pocitově znejistěn, až k lehké nervositě. Kupodivu tento sled myšlenek jej vždy stačil uklidnit natolik, že došel ke královské komnatě a opět vědom si své důstojnosti a povinnosti splnit svůj úkol. Před dveřmi královy ložnice se přezul z bot do trepek, nadechl se a vzápětí mu strážný zcela neslyšně pootevřel dveře a zahradník vklouzl dovnitř. Uvnitř ložnice šel již po paměti. U okna stála vázička a v ní svazeček levandulí. Zahradník nasál nosem vzduch, vše je v pořádku, král dýchal hluboce a pravidelně, lehounká vůně květin, byla opravdu lehounká, téměř neznatelná. Z kapsy vytáhl flakonek s vodou a lehce květy postříkal. Studená voda zpomalí odpařování silic a ani případný pyl se nedostane do ovzduší a královský spánek nebude ničím rušen a bude přesně takový, jaký král by měl mít.
   Potichu, tohle ho jediné na kontaktu se strážemi opravdu bavilo, jak nejtišeji dovedl, se došoural ke dveřím, které se vždy těsně před ním jakoby zázrakem samy od sebe otevřely a zahradník vyklouzl ven. Pokývl strážím a opět si přidal do své soukromé statistiky nereakci na podnět, které strážným poskytl.
   Od královské ložnice se vydal ke spojovací chodbě vedoucí k východu z hradu do svého domku, patřícímu královskému zahradníku, tedy jemu.
   Procházeje chodbou, natrefil, naproti jemu jdoucího šaška.
„Heleďme, naše roztomilé poupátko,“ rozzářil se, spatřivše jej.
„To mi říká ten, kdo flakonkem stříká kytky. Jo, a v trepkách vypadáš jako buzerant,“ utřel jej šašek.
   Vzápětí následovalo několik vzápětí, pro které šašek marně hledal vysvětlení až do konce svého života.
První vzápětí mu rozostřilo zrak. To bylo způsobeno mohutnou fackou naprosto nepřiměřenou vůči šaškově drobné postavě, takže navíc měl nenávratně poškozený sluchovod i motoriku.
Na tváři pocítil píchání a další bolest, přesně řečeno, totiž chytil druhou o zeď. A to bylo jen to první vzápětí.
   Druhé vzápětí následovalo poté, co zahradník shýbnuvše, chytil jej za nožku a dupnutím mu prošlápl kolínko a ono skutečně křuplo.
   Možná by nastal čas na analýzu, kudy z toho ven, nebýt toho, že zahradník, i když mu již dále nic nelámal a ani jej nikterak nebil, táhl právě za tu zlomenou noženku chodbou ke schodům a ať šašek mával ručkama sebevíce, nezabránil tomu, aby mu hlava neskákala po schodech s bolestí se již rovnající všem těm přecházejícím, a to vše doprovázeno veselým cinkotem rolniček.
   K neustávající bolesti se přiřadil i další nový vjem. Stráže zahradníka nezastavily, otevřely mu dveře jako vždy, jakoby šašek nebyl. Máchal ručkama, aby na sebe upozornil, nic se však nestalo!
Byli venku z hradu a zahradník stále táhl šaška za sebou od hradu do nitra tmavé zahrady.
Ne! Nespím! „Žádná noční můra nemůže být takto můrovatá!“, uvažoval šašek a najednou to vše přestalo. Nepřestala bolest, jen přestal být tažen. Zůstával zahradník, který momentálně spolehlivě nahradil onu noční můru můrovatou, zatím z těch možných tu nejmůrovatější a okraj jezírka u kterého zastavil. Šašek se nadechl k možná snad poslední šanci upozornit na hrůzu, která se tu odehrává a nadechl se ke křiku, aby probudil všechny snad všechny na světě a přišli mu na pomoc.
Nadechnout se stihl, místo křiku jen bublal do jezírka. Reflexy nutné k přežití se aktivovaly a šašek se vzepřel ručkama o okraj jezírka a snažil se dostat hlavu z vody ven. Přesně na to zahradník čekal. Šaška zaklekl, podtrhl mu obě ruce a i obě zlomil.
   Další vzápětí byl nečekaný zvrat, šašek byl z vody venku a mohl se nadýchnout! Byla to již potřeba! Nová bolest mu ubírala již tak malé množství vzduchu, které mohly jeho drobounké plíce pojmout.
Šašek hleděl na zahradníka, který vyplňoval celý jeho obzor a hlavou mu pulzovala jedna jediná myšlenka. Proč? Proč?
„Protože jsi zmrd,“ sdělil mu zahradník, palcem mu surově zmáčkl kloub spojující čelist s lebkou a když šašek otevřel ústa, vrazil mu nelítostně celý palec hluboko do krku, jednak aby jej šašek nemohl kousnout, zejména však proto, aby šašek lépe vdechoval vodu, což se vzápětí dělo.
Nebyla to pravda, šaškova smrt byla ryze administrativní záležitost, podstatné bylo, že šašek věděl odpověď na své proč?, a tak zemřel a nemohl se vracet strašit.
Do půl minuty byl konec, šašek se přestal cukat, zahradník jej pustil do jezírka.
Vyždímaje si mokré rukávy, vrátil se zahradník pěšinkou zpět do svého domku. Zapálil, jak se sluší a patří za nebožtíka svíčku a postavil ji do okna, znamení pro hajného, aby vyčistil jezírko a odpad vyvezl mimo hranice hradu, to vše jen pro jistotu. I strašidla mají omezenou působnost a pokud bude takový neukojený noční přízrak na někoho čekat v lese, dost se načeká, hajný ví, co dělá, jezírko nebude čistit poprvé.

2/
„Jak to, že nemohu nechat popravit, koho se mi zachce?! K čemu je mi potom absolutistická monarchie!“, rozčiloval se král. „To si mohu rovnou sepsat konstituci a hádat se šlechtou.“
„Výsosti,“ ozval se rádce, „skutky, které jsou považovány za hrdelní, sepsal váš děd král a ani váš král otec je nepovažoval za nutné změnit či doplnit.“
Král ten dokument samozřejmě znal. Byl sepsán jazykem zjevně před jeho kodifikací. Dokument měl pouze dvě hlavy, jejichž výklad nepřipouštěl jinou možnost.

Hlava první
Trestem smrti propadne každý, kdo mě nasere.
Nasrat mě lze následujícími skutky:

A dále následoval výčet skutků protivící se koruně. Seznam nebyl dlouhý, většina bodů byla zjevně doplněna ad hoc, nebyl však důvod je měnit.
V hlavě druhé bylo napsáno:

Hlava druhá:
Hrdlem propadne každý, kdo ve jménu božím činí, aby druhé omezil v myšlení či skutcích, či je uvedl v nepokoj nebo ve zmatek.

Otec současného krále jen připojil dovětek:

Proti výroku se lze odvolati králi, není-li sám král tím, jenž výrok vynesl.

Zvláštním efektem bylo mírné a pokojné jednání zvěrověstů. Králi připadali nematní neslaní. „Jako kdyby neměli žádnou víru v sobě,“ komentoval zpravidla jejich výkon.

3/
Král rád obědval se svými rádci, vždy se při neformální debatě dozvěděl, co mu při jednáních mohlo uniknout. Byť si na rádce stěžovat nemohl, občas měl pocit, že proti jeho absolutismu hrají přesilovku.
„Takže, koho nemohu popravit, i když bych moc chtěl?“, navázal král na předchozí diskusi.
„Třeba své rádce,“ odvětil rádce.
„A proč ne?“, podivil se král.
„Jsme vybráni a jmenováni přímo Vaším Veličenstvem a královským ediktem jsme postaveni mimo královskou soudní moc. Nemůžeme být souzeni za naše rady, jež směřují k Vaší Výsosti. Je to z toho důvodu, aby intrikami a ani jiným nátlakem nemohl být ovlivněn náš úsudek a vůle radit králi dle našeho nejlepšího svědomí a vědomí.“
„Takže, ani když se mi nelíbí, co mi radíte, nemůžu nikoho z vás nechat popravit?“, podivil se král.
„Můžete kohokoliv z nás pouze odvolat, to je vše, Vaše Výsosti,“ odpověděl rádce.
„To není pravda,“ ozvalo se zpod stolu.
Jeden z rádců se shýbl pod stůl a vytáhl za nožičku, bránícího se šaška. Taková smůla! Už byl kousek od stehenní kosti s takovým kusem masa!
„Jak to myslíš, šašku?“, byl zvědav král.
„Stačí královským ediktem změnit status rádce z „královský“ na „dvorní“ a je opět v pravomoci soudních rozhodnutí Vaší královské Milosti,“ mlel sebou šašek, stále držen rádcem za nožičku, snažíc se vymanit a vrátit pod stůl pro kost.
„Ale, ale, to nám tu vykvetlo krásné a chytré poupátko,“ okomentoval šaškův výrok další z rádců.
„No vida, co se jeden nedozví nového a užitečného,“ uzavřel debatu král a odebral se s rádci do jednacího sálu.

4/
Ráno, král najezen a dobře naladěn, stále ještě pociťoval lehkou vůni levandule, vkráčel do jednacího sálu, kde byl již očekáván svými rádci.
Usadil se, pohledem zkontroloval, má-li odznaky moci v dosahu, kdyby jich byla potřeba a pokynul prvnímu rádci, ať začne.
„Vaše Výsosti, mám zde návrh na změnu statusu královského šaška na dvorního“, oznámil rádce.
„A to proč?“, otázal se král.
„Změnou statusu bude šašek k disposici i dvoru, tedy i lépe využit, dále: stravovat a šatit se bude na náklady dvorní, nikoliv královské pokladny. Zvýší se exkluzivita vašeho krejčího, šaškovy šatečky šil dosud stejný krejčí, který není nikterak levný, dovolím si připomenout. Celkově se sníží náklady, respektive se přesunou na účet dvora a šaška uvidíte, jen pokud budete chtít.“
„To zní rozumně,“ souhlasil král.
„Zde je připravený královský edikt, stačí jen podepsat.“ Rádce položil připravenou listinu na stolek s brkem a kalamářem a vše přisunul ke králi.
„Podepsáno,“ oznámil král, „opatřte peticí a dejte vyhlásit. Co dalšího?“

5/
Hradní stráž stála nastoupena před svým velitelem.
„Královským ediktem byl změněn status šaška z královský na dvorní. Odteď nejsme již zodpovědni za jeho bezpečnost, což samozřejmě neznamená, že nám ubylo práce. O to více budeme moci dozírat jinde. Jasné?“
„Jasné!“, odpověděli strážní a rozešli se po svých.

6/
Šašek se novinu dozvěděl o chvíli později, kdy jej jeden ze strážných chytil za límec a nedůstojně jej jako králíka odnesl k veliteli.
„Co to znamená?“, otázal se na poněkud nepravém místě.
„Třeba to, že nemusíš jíst kosti pod stolem, ale můžeš jíst u dvora, co si vybereš,“ sdělil mu velitel.
To neznělo špatně, těch výhod může být i více, jen je najít a využít, usoudil šašek.

7/
Při obědě si nabral plnou misku, donesl si jí ke stolu, položil bezpečně daleko od okraje a teprve pak vyšplhal na lavici.
Aby dosáhl až ke stolu, si musel šašek kleknout, ale nebral to za nic neřešitelného, příště si připraví několik polštářů.
Plná miska! Žádné zbytky z králova stolu!
Zabořil lžíci do misky a vzápětí si k němu sedli dva strážní a o stůl zadrnčely dvě misky. Strážní se chystali jíst.
A stalo se něco, s čím šašek jako mnozí další, vůbec nepočítal, či spíše si ani nedokázal představit. Strážný na něj promluvil.
 „Co čumíš, kašpare?“ a druhý se vzápětí začal smát povedenému vtipu.
„Jak je, holky?“, nezaváhal šašek.
Smích rázem ustal. Druhý strážný zachrochtal a plivl šaškovi do misky a oba se opět rozesmáli.

8/
Slunce zářilo skrze vrcholky stromů a pomalu vysušovalo noční rosu z listů a květů královské zahrady. Rádce rozvážně kráčel zahradou a písek mu křupal pod nohama.
Prošel téměř celou zahradou, než natrefil na královského zahradníka.
Pozdravili se podáním ruky a vzájemnou úklonou, jíž si stvrdili svou vzájemnou úctu odborníků, každý v jiném oboru, byť přídomkem královský, jsouce si v postaveni rovni.
„Co tě přivádí, ctěný rádče?“, otázal se zahradník.
„Ach, zahradníče, mnou velmi vážený, vykvetla nám květinka, bylo by vhodné jí přesadit,“ sdělil rádce zahradníkovi.
„A to lze?“, ujišťoval se zahradník.
„Jistě, je to jen administrativní úkon, šaškovi byl dnes ráno změněn status z královský na dvorní.“
„Ach tak,“ odvětil zahradník.
Více nebylo třeba, jen podáním ruky a opětovnou vzájemnou úklonou se ujistili o shodě a porozumění a šaškův osud byl již v rukou zahradníkových.

 

 

 

9/
Ticho chodby prozářené dopoledním sluncem slibujícím hezký den narušilo jen klapnutí dveří a cvaknutí zámku. Až dosud vše probíhalo bez jakéhokoliv zádrhele a postava v plášti prozrazující důstojnost jeho majitele doufala, že se na tom nic nezmění.
„Vaše Magnificence!“
Ach jo.
„Vaše Výsosti!“
„Copak to odnášíte z mé knihovny, Vaše Magnificence?“
Odpovědět prostě „knihu“, by bylo krajně nezdvořilé, cokoliv navíc byla komplikace. Jeho Magnificence měla krále ráda. Král byl vnímavý a nechal si ledacos vysvětlit a podalo-li se mu to dostatečně transparentně i ledacos pochopil. Ale především byl vždy nakloněn nediskutovat o rozpočtu university, nejen proto, že se honosila přídomkem královská a nesla královo jméno. Nejvíce hrdý však byl na svůj podíl při jeho vzdělávání. Vtiskl mu smysl pro logiku a odvahu zabývat se nepředpojatě cizím názorem.
„Právě se chystám na přednášku studentům vysvětlit“, ale včas se zarazil, chtěl říci Archimedův zákon. Král byl v tomto směru poněkud nedůtklivý, zákony si vydával sám. Jeho Magnificence se nestala Jeho Magnificencí jen díky masivnímu intelektu, ale především nespornému pedagogickému talentu.
„...a vzbudit v nich zájem o pravidelné koupele, formou intelekt povzbuzujího experimentu“.
„Opravdu? Ale to mě zajímá, mohl bych se též přiučit?“
„Jistě, Vaše Výsosti.“ Tak tohle byl podraz, ale měl s tím počítat. Král byl válečník a nedal se jen tak zlomit a už vůbec ne odradit, i když v to právě Jeho Magnificence doufala.
   Poslední vědecká zkušenost byla velmi bolestivá.

10/
Chodba byla prozářená dopoledním sluncem a Jeho Magnificence právě zavírala dveře královské knihovny.
„Vaše Magnificence!“
„Vaše Výsosti!“
„O kterou knihu právě přicházím?“
„Knihu o rybách zde nevídaných.“
„Ano? A o jakou rybu se jedná?“
„Electrophorus electricus.“
„Neznám. Čím zaujala ta ryba Její Magnificenci?“
Nádech. Výdech. Lhát se králi nemá, i když pokušení je příliš velké.
„Vaše Výsosti, ona to není úplně ryba, jedná se o zvláštního vzdáleně příbuzného našeho úhoře.“
„A čím je zvláštní?“, nedal se král.
Patnáct slov a on se musí zrovna chytit slova „zvláštní“. To je pech.
„Umí zaútočit velmi účinně i na velkou vzdálenost.“
„Tak to chci vidět.“
Králi nelze nic odmítnout, tohle je však o malér.
Po ujištění, že bude potěšením krále přivítat na půdě univerzity, vše směřovalo k nevyhnutelnému.
Jeho Magnificence se vezla v královském kočáře a v dalších se nacházel nezbytný doprovod a všichni jeli z hradu na universitu. Rektor celou cestu přemýšlel kudy z toho ven. Nevymyslel.
Král byl přivítán všemi, kdo měli v té chvíli volno a ač se snažili odvést královu pozornost, bylo to však málo platné, král chtěl především vidět úhoře.
Nádrž nejprve obcházel z uctivé vzdálenosti a opatrně a krátce nakukoval dovnitř. Úhoř se nezdál být nijak nebezpečný, vlnil se u dna a nikterak královu zvědavost neuspokojoval. Král se držel ve vzdálenosti méně a méně uctivé a jednou, aniž tomu stačil kdokoliv zabránit, se dotkl dřevěné kádě.
Nic se nestalo a Jeho Magnificence se octla v podezření, že si z Jeho Výsosti utahuje.
Rektor začal popisovat, co sám přesně neznal, proto sem nechal toho divného tvora dopravit, aby jej pozorovali a dosud neznámý jev klasifikovali.
Rektor vysvětloval a kde nevěděl, mlžil a král pozorně naslouchal. Z výkladu vynechával jemu neznámá slova. Rektor byl proslulý svou schopností vysvětlovat a věty dávaly smysl i bez nich.
Když už rektor nevěděl co by řekl, situace se dostala k bodu, z něhož není návratu a král se začal vyptávat. Jeho otázky byly praktické, logické a fatální.
„Může mě zabít?“
„Jen menší tvory“, a než se kdokoliv nadál, strčil král ruku do vody.
Dopovědět nyní, co chystal rektor vyslovit předtím, „větší však účinně ochromí“, by vyznělo jako výmluva.
A nestalo se nic. To bylo to nejhorší, co se mohlo stát. Král začal ztrácet trpělivost.
„Aby zaútočil, je potřeba mu dát nějaký podnět“, vysvětloval rektor. Byl to bohužel stejný argument, jako nelízejte v zimě namrzlé kovy.
Král stále nevěděl na čem je. Jeho představa se omezovala na kousnutí a uštknutí. Nic jiného se nemohlo stát. Navíc nedá tvorovi žádný podnět, rovnou na něj zaútočí.
Rychlý a překvapivý útok znamená vítězství. Král nezaváhal a rozhodl se úhoře chytit. Přesto se snažil nic nepodcenit a pro jistotu zrekapituloval vše, co se zatím dozvěděl.
„Není jedovatý, nemá zuby, není škrtič, špatně vidí, je to tak?“
Všichni se následně shodli, že odvaha královi neschází, a to, že mu povolily svěrače, zůstane nejhlubším tajemstvím všech, kteří toho byli svědky. Dokonce tak hlubokým, že se to nikdy ani sám král nedozvěděl.
Když se probral, byl již umyt a převlečen do čistého a všichni přítomní lékaři si vzájemně diagnostikovali infarkt.
„Někdo další?“, byla první věta, když se rozkoukal. Tehdy si získal respekt celé akademické obce a na nejbližším zasedání vědecké rady mu byl udělen titul doctor honoris causa. Vzápětí však omdlela Jeho Magnificence, jež získala dojem býti tím dalším na řadě.
Rektor druhý den následně navštívil velitele palácové stráže a informoval jej o vzniku státního tajemství. Velitel palácové stráže byl z titulu své funkce strážce všech tajemství, která tajemstvími již byla či skutečnostmi, jež se tajemstvími staly, pokud on je je tak označil.


11/
Večeře na oslavu udělení titulu se vydařila. Všichni se navzájem pomrkáváním ujišťovali, byl to další, navzdory průběhu, nečekaně dobrý tah, ze kterého bude těžit především universita.
Král se rozhodl večer zakončit vtipem.
„Byla to strašná rána, dál si nepamatuji nic. Když jsem se probral a viděl, jak si všichni oddechli, nedalo mi to a říkám ´Někdo další?´, a Jeho Magnificence to vzdala. V tom okamžiku jsem si myslel, že se po...!“, nedopověl král.
Kupodivu nikdo se nesmál. Přitom si ten vtip vyzkoušel večer předtím při předoslavě s velitelem a částí palácové stráže. Všichni se smáli.
Bylo to zvláštní, strážci se smáli, aniž znali pointu, tu znal jen velitel a z akademiků se nesmál nikdo a pointu znali všichni.

 

12/
„Zase experiment s vodou?“, upamatoval se král na předcházející vědeckou zkušenost.
„Tentokrát nikoliv bolestivou“, ujistil jej rektor.
„I tak to mě zajímá.“
S tím se nedalo nic dělat, král neměl přídomek Nezlomný pro nic, ač se pod tím dalo představit mnohé. ¨
   O pár minut později stál rektor, král a celý královský doprovod v parku před jezírkem.
Archimedův zákon byl rektorem přejmenován na hydrostatickou poučku.
„Rozumím-li tomu dobře, jde o to, co ve vodě stojí?“, snažil se král.
Zlatý úhoř elektrický. Sáhneš, dostaneš ránu. Jak vysvětlit králi vztlak?
Vše další co následovalo, bylo ztrátou času, přitom ten zákon je tak důležitý. Proč? Lodě plavaly i před ním a bez něj. Házeli spolu do vody kameny, klacky, král se poctivě snažil pochopit, co se mu rektor snažil vysvětlit, vše marné. I když rektor ocenil vladařovu paměť, že ať kámen nebo dřevo, ať je to jakéhokoliv tvaru, vše dělá kruhy které se šíří vodou až ke břehům, odkud se odrazí a jdou zpět, i když již nejsou vidět, ale na pochopení Archimedova zákona to bylo málo. Ale nebyl by to král, kdyby tu situaci nevyřešil a připomněl Jeho Magnificenci, že by to mělo zvednout zájem budoucích vědeckých kádrů o hygienu a nebyla by to Jeho Magnificence, kdyby toho nevyužila a přislíbila Jeho Výsosti pokračování na dnes večer, a s tím se oba, s ujištěním vzájemných sympatií rozešli. Do večera si král byl nucen najít jinou zábavu. Rektor měl již v hlavě plán a po návratu na universitu vyhledal krásnou lazebnici, které vysvětlil Archimedův zákon napoprvé a lazebnice odpoledne věnovala přípravě sobě samé, hodlajíc setkání s králem využít k pochopení souvislostí objemu, hustoty, tíhy, hmotnosti, tlaku a vztlaku, hned na první pokus.
   Na začátku dospívání se rozhodla nechat si narůst pokud možno co nejdelší nohy, neboť usoudila, že tak nejlépe vynikne její pohlaví, což v kombinaci blond vln, v nichž se odrážely záplavy slunečních paprsků a neobyčejného daru chápat se příležitosti, jí předurčovalo pro její strmou kariéru. A taky měla hezké velké kozy a vůbec dobrou povahu.
   Rektor nijak natěšený zdolat intelektuální výzvu vysvětlit králi bez názorných tabulek a výpočtů obtížně vysvětlitelné, vyzbrojen kladivem, dřevěnými klínky a lazebnicí dorazil na hrad již v odpoledních hodinách. Lazebnice, jelikož ženskou nikdo normální nebere vážně, se pustila do hledání královy koupelny a bezpečnostní pohovor absolvoval rektor sám. Po delší diskusi s velitelem hradní stráže to ale málem vzdal. Služba v silových složkách nevyžaduje přílišnou inteligenci a pokud jeho paměť sahala, každý z absolventů jeho university našel uplatnění kdekoliv jinde. Velitel byl, jak již víme, seznámen o incidentu s úhořem a hodlal čemukoliv podobnému předejít a nedopustit, pokud bude on velitelem. Bylo to k uzoufání. Rektor nehodlal ztrácet čas popisem aplikace Archimedova zákona. Nepochopil-li to král, co by se muselo stát, aby to pochopil velitel, vlastně i kdokoliv z hradní stráže, protože dosud v lidských dějinách se nikdy nic takového nestalo. Kdyby totiž ano, církevní autority by o tom vydaly zprávu, neboť zázraky si dost pečlivě hlídají. Rektor byl zvyklý na diskusi na akademické půdě, tedy svobodnou, bez předpojatého myšlení a hlavně bez zábran sdělovanou každému, kdo byl ochoten naslouchat a diskutovat. Diskusní pole zde však bylo vymezeno pravidlem „držet hubu a krok a nediskutovat s civilama“. K volné výměně nepřispěl ani křik vznikající reakcí na týrání, doléhající i skrz tlusté zdi hradu. Rektor to nevydržel a optal se, co je to za hluk. Dostalo se mu odpovědi, že na nádvoří bičují nějakou krávu.
„Ženu?“, otázal se znovu pro jistotu.
„Ne, feministku,“ odsekl velitel.
Tak to ano, to bylo v pořádku, Jeho Magnificence se už málem obávala, že se na hrad vrátil temný středověk.
 Rozhovor, který stejně nikam nevedl, se vzápětí dostal nejen do zcela slepé uličky, ale ještě navíc i bez možnosti návratu.
   Velitel se rozhodl využít na velitelské půdě sice jen hypotetické akademické svobody projevu a zpochybnil úroveň absolventů university argumentem k nepřebití.
„Kdyby někdo z těch študentů od vás za něco stál, našel by u nás místo a čekala by ho kariéra. Jenže nikdy se nic takového nestalo, nikdy se tu žádnej z nich ani nevobjevil, to vo něčem svědčí!“
Rektor otevřel pusu. Přece jen tato diskuse byla v něčem přínosná. Nazval to v duchu mat prvním tahem. Stejný argument, dokonce i stejnou větu mohl použít také, jen kdyby jí použil jako první.
   Naštěstí se ve dveřích objevila lazebnice a kývla na rektora, že je vše připraveno. Její úkol byl prostý. Klínky vypodložit vanu do roviny. To, že jako žena uspěla, by ohromilo kdekoho i dnes, kdyby měl to štěstí jí při tom pozorovat, neboť byla naostro.
„Jistě, pane veliteli“, přisvědčil větou očekávanou naopak v režimu „držet hubu a krok“ a s úklonou odešel. Při spatření lazebnice zase otevřel ústa velitel. Nebyl sám, komu se to stávalo.
   Rektor se však ještě rozhodl srovnat skore, vrátil se a mezi dveřmi veliteli oznámil: „To je má kolegyně, akademická pracovnice.“
A nebyla to lež. Podstatné bylo to, co nevyslovil: „Také se neucházela o práci u hradní stráže.“
   Později, velitel po dlouhém přemýšlení rozhodl se vyzkoušet novou myšlenku nejdříve na svých podřízených, než s tím přijde před krále.
   „Co kdybysme do služby přijali akamedickou ženskou?“, sdělil svým dvěma pobočníkům, kteří se mu inteligencí téměř rovnali. Byla to zkouška, bylo tam totiž to „téměř“, které mu zabraňovalo zdůraznit, že „akamedická“ kvalifikace je podmínkou, to si chtěl nechat až jako další argument pro krále.
   „Proč?“, otázal  se ten, který zjevně neměl zájem o další postup na služebním žebříčku.
 „Protože je blondýna s velkejma...“, málem z velitele vypadlo.
„Drž hubu a krok! Rozchod!“, zavelel vzápětí moudře. S podřízenými se baví, aby říkali, ano, pane veliteli, nikoliv proč? Nejsme akamedici usoudil, žádná ženská k útvaru nepatří a na toho chytrolína si dám pro příště bacha.
Chytrolína přijal do služby jen na přímluvu jeho otce, svého kamaráda, se kterým se něco spolu nachlastali. On to jeho kamarád tak úplně nebyl, ale kdysi se projevil jako charakter a stal se kamarádem nejen velitele, ale i ještě několika dalších.
   Všechny spojovala událost již více jak dvě desetiletí stará. Mimo společné putyky, kam všichni chodili po službě ztěžovat činnost i těm několika málo mozkovým buňkám, měli společnou běhnu. Její zjev ladil s interiérem, kde provozovala to, k čemu je žena primárně určena. Většina žen bývá však mnohem diskrétnější a počet jimi připuštěných mužů zpravidla tají s ohledem na potřebu uchování dobré pověsti svého manžela.
   Tato tuto potřebu neměla, neb nebyla vdána. Jednoho dne přišla s oznámením, že zabřezla a bylo by dobré určit otce. Jeden se našel a ostatní mu byli zavázáni. Chlapeček vyrůstal pod pozornými pohledy všech tehdy zúčastněných a jak rostl, každý jeden z nich se utvrzoval, že nemůže být takto blbý právě po něm. Přesto však všichni ctili svůj podíl a jakmile dospěl, měl místo v palácové stráži jisté, zrovna tak jako postup. Nebýt té protekce, skončil by s ohledem na své schopnosti sice také v silových složkách, ale dál než k městským strážným by se však nedopracoval.
  

13/
   Jeho Magnificence odešla a Jeho Výsost zůstala se svou suitou u jezírka, hledíc na neviditelné kruhy z dávno vhozených kamenů a klacků, které se odrážely od břehů a na cestě zpět narážely do plovoucích klacků, listů leknínů, a to vše dokud se energie vhozeného zcela nevyčerpala.
   „Co máme na programu dál?“, otázal se král.
  „Feministka požádala o přijetí u Vaší Výsosti, Vaše Výsosti.“
  „Výborně, nenechme jí čekat,“ a celá suita se pohla spolu s ním.
   Král miloval vše nové a nenechal si nic ujít. Jen tak šlo spoustě nesmyslům včas zabránit. Jako třeba ústavě, i když její tvorbě věnoval celé odpoledne pod dohledem učence věnujícímu se jen a jen otázkám práva, hledajícím angažmá na králově universitě. Dle králova soudu by se spíše hodil jako rádce velitele hradní stráže, kteroužto nabídku oslovený s díky odmítl.
   Sotva se král uvelebil s odznaky své moci, pro větší pohodlí odložené někde o kus dál, přeci jen nebyla to státní návštěva a ani z titulu své funkce nic nerozhodoval, usedli i čtyři jeho rádci, byla uvedena feministka.
  Na výzvu, aby nedala na své postavení a svůj vzhled a nebála se mluvit v přítomnosti krále, spustila a krále od počátku zaujala a na souhlas přikyvoval. Ano, to bylo přesně ono! Jasně formulováno, jasně řečeno, že to pochopila i ženská! Sama toho byla důkaz. Něco podobného opatrně tvrdily i církevní autority, jenže jim zase král odmítal přiznat nazývat se autoritou. Za prvé, vyjadřovaly se k ledasčemu, aniž by se jich někdo ptal a motaly se do věcí, se kterými neměly nic společného a činily i pokusy ujařmovat krále. Ale tohle bylo něco naprosto jiného, žádné odvolávání na boha, pod tohle se mohl podepsat i král sám.
   Když feministka domluvila, král jí sdělil své potěšení a ujistil jí svou náklonností a podporou. Myšlenka, že žena není člověk a navíc ještě podpořena jasným zákonem. Zákonem, který ženu podporoval, nikoliv omezoval. Zákon o ženských právech. Tak jako ostatní lidé, mají svá lidská práva, ženy by měly svá, ženská práva. Byl rád, že se toho dožil.
   Kupodivu feministka již tak nadšená nebyla, „žena je také člověk a také má duši a právo na seberealizaci“, pravila.
   Krále tím uvrhla ve zmatek. „Tak proč extra zákon? Nestačí ten, co stačí všem ostatním člověkům? Mimochodem, také mají duši“, zastal se lidstva.
   „Výsosti, jde o to, aby nebylo rozdílně komentováno stejné počínání mužů a žen“, oponovala feministka.
Král se rozhlédl po svých poradcích. Hledali očima cosi po stropě. Je to kráva, soudili.
Král nebyl zvyklý se vzdávat a zamyslel se.
„Dej příklad“, vyzval jí.
„Například, střídá-li muž ženy, je kanec, udělá-li to žena, je to děvka.“
„Souhlasím“, kývl král.
„Ale to je špatně!“, vykřikla.
Král se zakabonil. Mimo to, že je ošklivá, říká králi, co si má myslet a zvyšuje hlas. Nadšení jej začalo opouštět.
Král se zamyslel.
„Dobrá“, přerušil ticho, „šlo by to říci takto? Střídá-li muž často ženy a žena muže, je muž kanec a ona svině?“
Feministka začala zhluboka dýchat a dávala si na čas.
„Jedná se o všechny aspekty života.“
Král se opět zamyslel. Dosud byl rozhodnut se stát horlivým feministou, bylo to tak jednoduché a přitažlivé!
„Zkusím to tedy formulovat jinak“, oznámil.
„Chcala ve stoje a nikomu to nepřipadalo divné“, oznámil feministce, sám netuše prorocká slova, které však spadla čelist.
Tentokrát již nic nevydýchávala.
„Copak vy to nechápete nebo to nechcete pochopit?!“, vykřikla.
Tak a dost! Říkat králi co a jak má chápat, si nemůže nikdo dovolit. Rozhodně ne beztrestně. 
„Audience je u konce“, oznámil, „jsi drzá a ještě k tomu ošklivá. Ať jí kat vysvětlí její práva“.
„Nemáš žádná, jsi jenom ženská“, sdělil jí ohleduplně kat, když jí přivázal ke kůlu a strhl jí šaty, aby je nepoškodil bičováním.
Vzápětí si feministka začala ověřovat první axiom své pochybné víry, že ženy vydrží více než muži.

14/  
Král ještě seděl se svými poradci a společně litovali, že báječnou myšlenku feminismu presentuje ženská. Jestli se toho neujme muž, nejlépe kanec, sotva bude mít feminismus budoucnost.
Vyrušil je až příchod komořího, který oznámil příchod Jeho Magnificence.

   Výborně! Král se zaradoval, bude mít s kým probrat novinku zvanou feminismus.

  
15/
  Rektor čekal v králově koupelně. Král opatrně nakoukl přes okraj vany, nic v ní kromě vody nebylo. Zkusmo do ní strčil ruku a nic se nestalo. Zakvrdlal prsty ve vodě, stále nic. „Tak na to jsem zvědav“, usoudil v duchu a pokývl Jeho Magnificenci, že je připraven.
„Vaše Výsosti“, oslovil krále, „dovolil jsem si přivést s sebou i pomocnici“ a pokývl sluhovi, aby uvedl lazebnici.
Vešla. I v chůzi byla sošná. Pomalu došla před krále a uklonila se.
„Vaše Výsosti“, pozdravila a znova se uklonila.
Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest, sedm, počítal král její kroky. Lazebnice před ním sice již stála, král se však nacházel v jiném časovém pásmu.
„Dovolil jsem si Vaše Výsosti, přivést s sebou pomocnici“, zopakoval pro jistotu rektor.
„Vítej“, vypadlo z krále.
„Vaše Výsosti“, znova se uklonila.
   Akademická diskuse se sice nezadrhávala, ale zjevně se ani nijak nerozvíjela. Pomocí dvou tří slov, je to opravdu těžké.
   Jeho Magnificenci bylo normálně zatěžko někomu skákat do řeči, teď však nebylo komu a ani kam.
Naštěstí dveřník zakašlal a čas se opět rozběhl.
„Nese se voda“, oznámil. Nikdo ho neposlouchal.
Voda?!, král se probral. A je to tady! Věděl, že někde bude zádrhel.
„Ať prověří, každou konev!“, zavelel. Vzápětí rozkaz zrušil. Co snesou mladí akademici, snese také.
Co se má stát, ať se stane, usoudil.
Rektor usoudil, že je nejvyšší čas převzít iniciativu.
„Jestli dovolíte, Vaše Výsosti?“, požádal o svolení.
Jeho Výsost kývla. Později nad tím přemýšlel, jakým způsobem ze sebe lazebnice ty šaty sundala.
Lazebnice před ním stála a byla úplně celá blonďatá. Přestože to byla jen chvilka, než se vydala ke královské vaně, do které se vzápětí složila, opět se to odehrávalo v jiném časovém pásmu, které král sledoval jakoby z velké dálky a zpomaleně. Škoda, že nikoliv tak rektor. Mohl se stát velmi velmi slavným.
„A teď vy, Vaše Výsosti“, vrátila Jeho Magnificence krále zpět na planetu Zemi.
Jde o vědu, ostych musí jít stranou, usoudil a bez obav se svlékl. Neměl s tím problém. Byl totiž král každou částí svého těla.
Jen už ze zvyku, nakoukl nejdříve do vany, ale kromě lazebnice tam nikdo nebyl. Očima se otázal a bylo mu naznačeno, aby se posadil před lazebnici.
O nic nejde, je to jen vědecký experiment, marně si namlouval, když jej lazebnice objala na břiše a nohy si přeložila přes jeho. Do zad se mu začaly propalovat hroty jejích ňader.
„Teda, to je dýlka“, okomentoval v duchu její nohy, „kdyby chcala ve stoje, udělá to nejspíš duhu“, připomenul si odpolední lekci feminismu.
   Z planety Země se opět ozval hlas Jeho Magnificence: „A nyní začneme do vany přilévat vodu, Vaše Výsosti, prosím, zkuste se co nejméně hýbat, vědecký experiment vyžaduje přesnost.
Král nejenže ani nedutal, ani nedýchal, hlavně se tam ani nenacházel. Pocity byly v místech, které bylo mnohem později nazváno orbitální dráha. Padaly směrem k místu, kde se nacházel, on jim však úspěšně unikal.
Sloužící, dopředu instruován, velmi opatrně doléval vodu. Opatrně, opatrně a na konec ještě opatrněji, než bylo opatrně, které bylo opatrnější, než předcházející opatrně, až byla voda opravdu, opravdu po okraj.
Jeho Magnificence kývla lazebnici na pokyn. Její ruce se spojily králi pod břichem. Přes okraj se přelila vlnka. Lazebnice se nadýchla a vlnka se změnila v šplíchnutí.
XXX
„Vaše Výsosti,“ uklonil se rektor a odešel a s ním i všichni ostatní.
„Jak se jmenuješ?“, navázal na předchozí dialog král.
„Zuzana, můj králi,“ řekla lazebnice Zuzana.
Král chvíli váhal, nevěda jak vést dialog s akademičkou.
„Máš krásný úsměv, Zuzano,“ osmělil se po chvíli.
„A úsměv je to druhé nejkrásnější, čím může muže žena svými rty obdařit,“ projevila své dobré způsoby Zuzana.
„Můj králi,“ dodala po chvíli, když nabyla jistoty, že král větu přebral.

 
16/
 O nějakou chvíli později se královským krevním řečištěm proháněl serotonin a král sladce spal, před dveřmi stály stráže a Zuzana přemýšlela. Jak je možné, že předmět tvrdosti a hmotnosti kamene ve vodě je nadnášen a nebýt pevně ukotven v králově těle, vystřelil by z vody ven. Před očima jí přebíhaly vzorce výpočtů tlaku a vztlaku, postupně přetvářené ve složitější a složitější. Jaká je potřeba kinetické energie, aby předmět skrytý pod hladinou po patřičné iniciaci vystřelil na hladinu a odtud pokračoval určeným směrem a ještě měl dost síly, aby nesl s sebou nějaké břemeno? Ačkoliv se jí válka, jako každé ženě poněkud příčila, nikoliv však z důvodu možnosti souložit s muži dobyvatelských armád, ale především k možné nejistotě majetkoprávních vztahů, břemeno by měla být jistě bomba. Stále měla před očima královskou explozi. Musí to jít i ve velkém. V tomto směru měla opravdu bujnou matematickou představivost.
Ohledně královského předmětu Zuzana formulovala nový zákon, který nazvala Královský paradox Archimedova zákona. Doplnila jej o mnoho neznámých a proměnných.
   Později, mnohem později se svěřila svou rovnicí Jeho Magnificenci. Jeho Magnificence chvilku něco škrtala na papíru, jak rovnici upravovala a zkracovala, až z ní zbyl vzorec o jedné jediné neznámé: to celé krát (Z). Následně zalitoval, že si Zuzanu více nezaháčkoval. Byla to zapeklitá rovnice, Zuzana, jediná a tudíž i jednička na universitě byla stejným přínosem jako dvojka na hradě.


17/
Bylo dopoledne, krásné, až překrásné, paprsky ve snaze proniknout závěsy vypadaly na tkanině jako hvězdy na obloze. Král se vzbudil s pocitem, že je stále král. Zuzana stále ležela vedle krále. Nic se mu nezdálo, navíc se mu zdála přitažlivá ještě i ráno, a to už něco znamenalo. To, že se mu nic nezdálo, nebylo přesné, to byla jen ranní nejistota, zda večer a noc nebyla sen. Zdát se mu zdálo o rovnosti mezi muži a ženami. Ve snu se to projevilo způsobem možná snad i očekávaným. Sledoval Zuzanu, kterak stojí rozkročena a močí ve stoje. Výška, z níž tak činila, vytvářela z proudu duhu. Král z toho byl paf i ve snu. Trvalo mu dlouho, než se Zuzaně svěřil, ale byl rád, že k tomu našel odvahu, stálo to za to.
Opatrně vstal, aby Zuzanu nevzbudil, po špičkách došel ke dveřím, které se otevřely jako by to očekávaly. Dveřmi již procházela Jeho Výsost, byť poněkud neustrojena, ale plna energie. Komorníka, vzorně čekajícího na svého krále, poté, co jej v šatně oholil, učesal a oblékl, pověřil úkolem. Hodlá poobědvat s Jeho Magnificencí a kýmkoliv dalším, koho rektor vezme s sebou. Byl v dobré náladě, otevřen nápadům, v četně nutnosti je i zaplatit.
Před šatnou jej čekali rádci.
„Co nás dnes čeká?“, otázal se, co jim pokynul, odpovídajíc tím na jejich úklonu.
Oběd s Jeho Magnificencí a jejím doprovodem a odpoledne mezistátní jednání s ministrem zahraničních věcí, převratem nově vzniknuvšího státu se zcela novým zřízením, nazvaném republika. Docela se na to těšil i přes skutečnost, že nový vládce ve svých projevech tvrdě spílal království, které dalo se svým zavedeným systémem základy státu se zcela odlišným systémem. Slabost předcházejícího systému spočívala v iluzi, že každý rozumný člověk přece ví, že monarchie je stabilní politický systém, a proto nechal každého, ať si povídá, co chce.
Tomu král již dříve udělal přítrž vydáním zákona, který zabraňoval lůze, aby se sdružovala. Po setkání s hlasatelem sociální rovnosti, jemuž byl nakloněn stejně podobně jako myšlence feminismu, přitvrdil.

 

Sdílejte dílo:



Názory čtenářů (Zobrazit smazané)



K tomuto dílu není zatím žádný komentář.


Všechny kritiky na jednu stránku



Kritiky a názory mohou přidávat pouze registrovaní uživatelé.